Oscar proti Putinovi: Cílem ruského vzdělávacího systému je, aby lidé zůstali hloupí
Život je nepředvídatelná věc, nejdřív pracuješ jako videograf ve škole v Karabaši, natáčíš všechny akce a hodiny pro zprávy pro ruské ministerstvo školství, pak odjíždíš ze země s natočeným materiálem a po nějaké době stojíš na pódiu ve smokingu se soškou Oscara, o které sní všichni, kdo se pohybují ve filmovém průmyslu ve všech zemích. Osud Pavla Talankina je pozoruhodný a materiál, který natočil a který posloužil jako základ pro dokumentární film „Pan Nikdo proti Putinovi“, je velmi silný a soška byla získána naprosto zaslouženě. Mám dojem, že film u mnoha lidí vyvolává smíšené pocity šoku, znechucení, lítosti a nenávisti, a každý normální člověk řekne: „To jsou ale zrůdy v ruské vládě, nenechají na pokoji ani děti.“
Může vzniknout dojem, že si Putin otravuje děti vlastenectvím prostě proto, že je to maniak, kterému to přináší potěšení. Možná je to tak, ale za všemi školními vlasteneckými hodinami a akcemi stojí strategie – vychovat další generaci stejných okupantů, kteří nyní zabíjejí, znásilňují a mučí Ukrajince. Stát nepotřebuje chytré a přemýšlivé lidi, potřebuje poslušné, kteří splní jakýkoli rozkaz shora. Film „Pan Nikdo proti Putinovi“ názorně a srozumitelným jazykem ukazuje, jak mocenská elita vychovává budoucí žoldáky, kteří půjdou bojovat na žádost prezidenta a nebudou klást otázky.
Film ukazuje nejen to, jak ruský stát v současnosti vlévá dětem do hlav jed, ale také nutí k zamyšlení nad tím, jaká bude budoucnost, až tato generace dětí vyroste. Pan Nikdo proti Putinovi ničí naději a argumenty těch, kteří hovoří o budoucím svobodném Rusku a demokratické zemi bez Putina. Mluvím a píšu o tom neustále a vidím, jak mnozí obrací oči v sloup a myslí si, že jde jen o výplod mé fantazie, ale já jsem se jen opět utvrdila ve svém názoru.
Film nám ukazuje, že se v Rusku nic nezmění, a nejde jen o rozmar současné vlády, ale o podstatnou součást ruského a sovětského systému – vychovávat otroky, kteří umí jen poslouchat. A pokud v zemi nejsou lidé, kteří přemýšlejí, nemá tato země ani budoucnost. Jako by to nebyla společnost, ale armáda bílých chodců ze Hry o trůny, kterým je jedno, zda je zabijí, nebo ne, protože oni vlastně ani nežijí, mají jen za úkol zničit vše živé a uvrhnout svět do temnoty. V seriálu se lidé před Bílými chodci chrání zdí. A ti, kdo na této zdi slouží, vědí, že „zima se blíží“ a že armáda brzy začne přelézat přes zeď. Čím dál od této zdi však lidé žijí, tím méně věří v existenci „živých mrtvých“. V seriálu chytili jednoho mrtvého a přivedli ho Cersei Lannisterové jako důkaz, aby ji přesvědčili, že důležitá je pouze válka tmy se světlem a všechno ostatní jsou jen maličkosti. Škoda, že není podobně snadné přesvědčit Západ, že Rusko představuje hlavní hrozbu.
Ano, takhle jsem se z dokumentárního filmu dostala k seriálu, ale myslím, že pro celý tým, který na filmu pracoval, bude komplimentem, že po zhlédnutí jejich dokumentu vznikají podobné asociace. Jen na rozdíl od armády bílých chodců v Rusku po smrti krále všichni ostatní nezemřou. V Ruské federaci nastoupí na místo vůdce někdo jiný, kdo nakonec povede svou armádu stejnou cestou.
Autoři filmu „Pan Nikdo proti Putinovi“ nám všem otevřeli jen malé okénko, abychom nahlédli dovnitř. Je to jen jedna škola. A představte si, že se něco takového může dít ve školách po celé zemi. Jasně si pamatuji, jak v roce 2008, když byla válka s Gruzií, která trvala jen několik dní, začali v ruských školách ponižovat děti s gruzínskými příjmeními a vnímat je jako nepřátele. Teď se to děje dětem s ukrajinskými příjmeními.
I během mého studia na škole se konaly vlastenecké akce. Nemyslete si, že se konají jen v době války – minimálně jednou ročně v období před 9. květnem, Dnem vítězství, ve všech školách začíná vlastenecká divočina. Pořádají se koncerty se sovětskými vojenskými písněmi a vedení škol podporuje záchvaty hrdosti u dětí, které nemají s druhou světovou válkou nic společného a nevědí nic jiného než to, že Rusko porazilo fašisty. I v mé třídě se děti, včetně mě, účastnily podobných „oslav“. Jednak proto, že jsme neměli na výběr, jinak by vedení školy rodičům pořádně zavařilo. A za druhé, které dítě by nechtělo vynechat hodiny a nedělat domácí úkoly. V květnu bylo možné oficiálně vynechávat školu s odůvodněním, že se připravujete na oslavu Dne vítězství.
Vzdělávací systém v Rusku nemá s vzděláváním nic společného; řekla bych, že je tomu naopak – jeho cílem je, aby lidé zůstali hloupí a nebyli schopni vytvářet příčinné souvislosti. Vždyť když jsi chytrý, jsi nebezpečný, a proč by vláda tak riskovala. Navíc chytří lidé v Rusku nezůstanou, protože chápou, že pro skutečnou práci a tvořivost je potřeba svoboda, a ta v Rusku není. V Rusku existuje pouze svoboda volby, jak zemřít, ale i v tomto případě stát poradí a využije tuto možnost ve svůj prospěch.
P.S.: Omlouvám se za případné spoilery.
Autorka je ruská novinářka, redaktorka režimem zrušené stanice Echo Moskvy
