Jefim Fištejn: Trump nezboural světový řád, pouze ukázal skutečnost, že dávno přestal být funkční
Stěžejní dílo anglického filozofa Aldouse Huxleyho se obvykle do češtiny překládá jako Konec civilizace, ačkoli v originále znamená Překrásný nový svět. Název je míněn hořce ironicky, proto český překlad dobře vystihuje smysl úvahy. Je to urgentní varovaní před dobovými úklady, před sílící civilizační krizi, která, nebude-li zastavená, skončí kolosálním průšvihem. Krize zastavena nebyla, ba naopak byla prohloubena a urychlena bohapustým pokrokářským bludařstvím, a tak došlo na Huxleyho slova! Vstupujeme do překrásného nového světa. Vlastně už jsme v něm až po uši!
Po bleskovém zatčení venezuelského diktátora Madura se ukázalo, že česká veřejnost je sice laická, avšak složená ze samých znalců a ctitelů mezinárodního práva. V tisku se rozhostil pláč nad ztraceným panenstvím. V tom vřískotu jaksi zanikla skutečnost, že žádné mezinárodní právo, které by kohokoli k čemukoli zavazovalo, dávno neexistuje, neboť degenerovalo v právní bordel. Donald Trump se svou odzbrojující bezprostředností pouze pověsil nad dveřmi vývěsku „Bordel“ a rozsvítil červenou lucernu. Žádat po něm, aby své brutální konání balil do žvástů o vysoké morálce, je projevem dětinské popletenosti. Trumpova lekce vůbec není o morálce, je o „míru skrze sílu“. Poctivý cynismus amerického prezidenta se někomu může hnusit, leč je pořad lepší než obrazně řečeno „kolektivní Guterres“, který se stal symbolem „mezinárodního práva“ vyhozeného na smetiště. Ostatně o dosavadní etičnosti takového práva lze úspěšně pochybovat.
Jak kupříkladu rozumět oxymóronu: „Maduro je sice nelegitimní, ale přece jenom prezident?“ V lidském jazyce „nelegitimní prezident“ nemůže být nikdo jiný než uzurpátor, tudíž uchvatitel-samozvanec, který si teoreticky zaslouží spravedlivý trest. Je nespočet příkladů porušení územní celistvostí států, aniž by si toho „mezinárodní právo“ vůbec všimlo. O sporná území se chutě válčí i dnes, zejména v Africe a Asii, a celá legitimita pohříchu neznamená nic jiného než vojenskou kontrolu nad určitým územím.
Smutnou ukázkou naprostého selhání jakéhokoli práva je reakce na ruskou rozpínavost. Aniž by někdo z moralistů hnul brvou, ochudil Putin Gruzii, tehdejšího aspiranta na vstup do NATO, o třetinu území. Moldavsko čeká na přijetí do EU a nikdo se nevzrušuje tím, že jeho Podněstří je v držení nepřátelské velmoci, která s ní ani nehraničí. Když v roce 2014 Rusko napadlo takřka neozbrojenou Ukrajinu a obsadilo Krym, tehdejší prezident Barack Obama vzývaný zastánci striktního dodržovaní mezinárodního práva zrovna cizeloval svou nabídku „resetu“ neboli obnovení plodné a přátelské spolupráce mezi Amerikou a Ruskem. Ostatně když nařídil vyslídit a zabít Osamu bin Ladina na území Pákistánu, rovněž si nelámal hlavu s informováním Kongresu. Chápal, že svolení Kongresu k přísně tajné záškodnické operaci v nepřátelském prostředí se rovná zmaření takové akce a je typickým projevem pokrytectví legalistického přístupu.
Takové pojetí práva prakticky znemožňuje realizaci kroků potřebných k navození spravedlnosti v mezinárodních vztazích. Neméně pokrytecká je i představa, že vládu práva v této oblasti spolehlivě zajišťují mezinárodní instituce typu OSN. Kdo kdy slyšel o tom, že by se v OSN vážně zaobírali postavením Ujgurů v Číně nebo Kurdů v Turecku? Kdy se tento mezinárodní orgán naposledy zajímal o osud politických vězňů v diktaturách střední Asie nebo v Rusku, odsuzoval popravy v Íránu či Nigérie? No právě! Veškerou svou energii vyčerpal světový liberalismus na bičování izraelského militarismu obzvlášť odsouzeníhodného po 7. listopadu 2023.
Na tomto neveselém pozadí se eticky neadekvátní Trump paradoxně jeví jako jediná adekvátní protiváha liberálnímu vyšinutí posledních desetiletí. Trump nezboural světový řad fungující jako švýcarské hodinky, pouze vyjevil skutečnost, že dávno přestal být funkční, že civilizační krize hrozí vyústit v zhroucení jakéhokoliv řádu. Spíš vytušil, než racionálně poznal, že se radikálně mění pravidla hry, že nová pravidla diktuje liga autoritářů a postkomunistických diktátorů a že má možnost, a tudíž i povinnost nasadit celou svou cynickou sílu pro záchranu zbylého světa svobody a individuálních práv proti tlaku nastupujícího neosobního státního kolektivismu. Co je špatného na tom, že se zájem obecné svobody momentálně shoduje s americkými, nebo třeba i s rodinnými zájmy Trumpa? Paradigma je zlomeno, starý svět se nevrátí a je třeba se rozhodnout mezi jedinou, byť cynickou silou schopnou se postavit lize potlačovatelů svobody.
OSN, kde v čele Rady bezpečnosti nyní stojí – jak symbolické! – zástupce rozpadlého Somálska, de facto zastřešuje tuto ligu diktatur – a to je celé mezinárodní právo!
Na vůdcovství v tomto diktátorském spříseženství si delší dobu činilo nárok Putinovo Rusko. Docela se mu to dařilo, neboť ze strany kolektivního Západu nenaráželo na žádný zaznamenání hodný odpor.
