Policisté ochraňují fašisty vs. Za všechno můžou levičáci. Bída české debaty o Německu dostoupila vrcholu
Levicoví extremisté pod vlajkou organizace Vulkán po Novém roce napadli klíčovou infrastrukturu, a připravili tak o elektřinu na desetitisíce Berlíňanů. Znovu tak o sobě dali vědět ti, kdo se pod rouškou boje proti kapitalismu neštítí použít pro demokratickou společnost nepřijatelné prostředky. V českých médiích nicméně událost obnažila problém, se kterým se nejen ona, ale bohužel i celá tuzemská veřejná debata o Německu potýká už minimálně od migrační krize.
Je třeba si to říct na začátku, a vytknout to tak před závorku. Levicový extremismus není ničím, co s posilující radikální a extrémní pravicí v Evropě vymizelo z povrchu zemského. Není ani směrem, jehož teroristické aktivity by byly nějak míň zavrženíhodné než útoky páchané neonacisty. Německo si s sebou nese krvavou stopu, která se vepsala do dějin dvacátého století. A ta není spojena jen s nacismem, ale po druhé světové válce třeba taky s teroristickými útoky páchanými Frakcí Rudé armády, pracující v žoldu Říše zla. Nic z toho není možné omlouvat ani zpochybňovat. Podstatou levicového extremismu je zčásti anarchistická myšlenka úplné absence státu, tedy světa bez pravidel. Pro jiné je to boj za socialismus vedený jakýmikoliv prostředky. Ale může mít podobu i extrémních projevů ekologických aktivistů nebo dnes i – naštěstí zatím rétorickou – podporu ruské agrese proti Ukrajině ze sílícího proudu konzervativní levice.
Veřejné debatě ale nijak neprospívá, když se v trvajícím boji proti levici, pod kterou někteří schovají téměř cokoliv, omlouvají zločiny páchané extrémní pravicí. I s těmi má totiž Německo své bohaté zkušenosti. A znovu – nemusí být řeč jen o nacistické minulosti. Po znovusjednocení se s výbuchem neonacistického násilí, a dokonce i růstem politického vlivu neonacistické strany NPD potýkal především východ Německa, tzv. nové spolkové země. A když se zdálo, že německý vlastenecký kompromis, který po léta budoval společnost odolnou vůči totalitnímu smýšlení, bude fungovat navždy, objevila se na scéně strana Alternativa pro Německo. Zpočátku nenápadná: v roce 2013 přebírala voliče hlavně liberálům a zaměřovala se na ekonomické otázky spojené s euroskepticismem.
Všechno změnila migrační krize, která představovala bezprecedentní bezpečnostní výzvu. Přinesla radikalizaci strany, se kterou se AfD nerozešla dodnes. Naopak – vnitřní boje proti extremistům se vždy ukážou jen jako snaha vedení strany vyřídit si vlastní účty. Strana se naopak s covidovou pandemií a začátkem války na Ukrajině posunula do ještě nebezpečnějších programových pozic, což jde i na evropské poměry celkem unikátně ruku v ruce s rostoucími preferencemi. Důvod je nasnadě: mainstreamoví politici neudělali dost pro to, aby tomuto jevu dovedli zabránit.
Debatovat o tom, který extremismus je z hlediska provedení nebo vlivu horší, nedává z komplexního hlediska příliš smysl. Ano, vidíme jiné prostředky, jinou sílu, dokonce i jiné lokality, kde se neonacistům, nebo naopak novodobým komunistům dobře daří. Německo má vypracovanou dlouhodobou strategii boje jak s levým, tak pravým pólem. A obojímu je věnovaná velká pozornost Spolkovým úřadem pro ochranu ústavy, obdoby české domácí rozvědky. Můžeme se klidně zaměřit na statistiky činů páchaných levicovými a pravicovými teroristy. Dokážeme z toho samotného ale vyčíst, jestli je bernou mincí spíš to, že se zpravodajské služby na něco méně zaměřují, a proto toho méně odhalí, nebo jestli dané skupiny jednoduše páchají nominálně míň trestné činnosti? Pro samozvané odborníky je to možná rébus jednoduchý: pravda je prostě to, co víc poškodí jejich přímé politické odpůrce. Ostatním, racionálním by ale měla zbýt chladná hlava a snaha věc objektivně posoudit.
Výkřiky některých českých médií, které se právě v souvislosti s útokem v Berlíně objevily, vyvolávají minimálně otázky o tom, jak k dění u západních sousedů přistupujeme. Bylo možné si přečíst bezskrupulózní nadávání na to, že budižkničemové na německé radnici s levicovými extremisty nic nedělají, zatímco neustále poukazují na téměř imaginární nebezpečí rasistů a xenofobů. Nechme teď stranou to, že výroky reprezentantů německého hlavního města něčemu takovému neodpovídají. Účelově si interpretovat to, že se někdo křivě zatváří nebo nepřečte připravené prohlášení a místo toho si dovolí pojmenovat situaci komplexně, čtenáře samozřejmě rozzuří. Neprávem – protože je takový čtenář krmen pouze virtuální realitou.
Bylo by špatně, aby média nechtěla nebo nedej bože nesměla informovat o levicovém terorismu. Nic takového se ostatně zjevně neděje, když ti čeští novináři, kteří se ohánějí konzervatismem, ve skutečnosti ale vhánějí mainstreamové politiky do náručí Putinovým pátým kolonám, vždycky u německých protějšků najdou dostatek zdrojů, které citují. Dokonce není ani nutné požadovat jakousi veřejnoprávní nestrannost, jedná-li se o komerční média. Když ale někdo řekne, že levicovému extrému se žádná pozornost nevěnuje, zatímco se někdo zabývá „zmatenými seniory“ z teroristické skupiny Říšští občané, kteří připravovali vraždu nejvyšších představitelů německého státu, cíleně se čtenářem manipuluje.
U případu tzv. Reichsbürger, skupiny Říšských občanů, kteří neuznávají legitimitu soudobého Německa a volají – dle jednotlivých frakcí – buď po návratu císařství, nebo rovnou nacistické říše, se můžeme klidně zastavit. Lze na něm totiž demonstrovat, jak absurdní tato snaha svalit vše špatné na levičáky a omlouvat teroristy je. Říšští občané jsou celkem nesourodá skupina. To je fakt, který může umožnit vidět část z nich jako „zmatené důchodce“. Pravda je však o dost plastičtější, než jak ji vidí radikalizovaní komentátoři. Právě pro to, jak decentralizovaná a fragmentovaná tahle skupina je, ve skutečnosti vidíme celou paletu různých aktivit. Ano, někteří na východě „jen“ skupují pozemky – oblíbené jsou lokality kolem Lipska –, tisknou si vlastní peníze a vytvářejí paralelní struktury, na nichž rýžují od důvěřivých oveček.
Může to někdy působit až směšně, když se probíráme těmi policejními zprávami, kde se píše, že zabaveny byly zemědělské stroje, ale po zbraních ani památky. Jenže to je jen část z nich. Druhá, mnohem aktivnější, je právě tou, která připravovala atentáty na nejvyšší představitele Německa, shromažďovala k tomu zbraně, ale i politické kontakty. Odhaleny byly také děsivé počty interních chatů, které dobře propojují tyto struktury s Querdenken, hnutím, které se vyprofilovalo na kritice vakcinace, ale v mnoha případech také s různými pobočkami AfD. Těm, kdo tyto aktivity bagatelizují, určitě nemusí vadit snahy o maření hospodářského výkonu státu. Jak se srovnají s tím, že něco takového funguje v kapitalistickém systému, je ostatně jejich věc. Ale do detailu dovedené a soudem prokázané snahy o vraždy, to už je celkem jiná úroveň.
Není vůbec veselé zjistit, že hnacím motorem toho všeho je boj proti zlým levičákům, proti kterým se musí vystavět boj proti extrémní pravici, která sílí po celé Evropě, jako trapný a nesmyslný. Pro zákaz spolupráce příčetných stran s AfD se v Německu vžil termín „protipožární zeď“. Ti stejní přemlouvají mainstreamové politiky – ty, kteří si ještě dokážou uvědomovat výhody liberální demokracie – aby s AfD vládli. Opět – možná nevadí, že AfD je skrz naskrz proruská, byť by asi mělo. Je jedno i to, že je napojená na nebezpečné skupiny domácích extremistů? Protože je potřeba si pro určitou míru konzistence vybrat – buď se shodneme na tom, že centristická politika, tedy v té čisté německé podobě hlavně ta reprezentovaná velkou koalicí křesťanských a sociálních demokratů, v sobě prostě skrývá méně nevýhod než vpuštění vlka do kurníku. Anebo je možné ošlehávat plameny vlastních pochodní tu protipožární zeď – a ta takový nápor nevydrží, padne a Putina pustí do obýváku.
Levicoví i pravicoví extremisté se samozřejmě snaží získat vliv v parlamentní politice. Extrémní pravice je v zásadě dnes už ovládána jen jedním aktérem – právě AfD, která stojí o to, stát se „lidovou stranou“ tak jako ostatní. Zkrátka: AfD do každé rodiny. To tomuto proudu samozřejmě dává výhodu a je to jedním z důvodů, proč je jednoduše potřeba tuto hrozbu vidět jako naléhavou. Před Vánocemi si i prestižní americký list The New York Times přes Atlantik všiml, kterak poslanci AfD – v regionálních parlamentech i v tom národním – zkoušejí vyzvídat citlivé bezpečnostní informace, aby je pak mohli prodat Rusku a Číně. Strana je už ve všech šestnácti německých spolkových zemích označena za extremistickou, přičemž vzývání nacismu stále vévodí její durynská organizace. Jak se tedy tato strana vnitřně s extrémy vypořádala?
Na levici je situace o dost komplikovanější. Když vyjmeme Zelené a sociální demokraty, kteří jsou dnes skutečně již plně zavedenými demokratickými stranami, zbývá nám zaměřit se na postkomunistickou Die Linke a novou Alianci Sahry Wagenknecht, která se z Die Linke de facto odštěpila. Mezi členy obou stran najdeme hodně těch, kdo velebí Putinovu válku proti Ukrajině, kdo si stýskají po časech NDR a s láskou si zazpívají Internacionálu. Ano – pořád i na stranických sjezdech. Dynamika posledních měsíců ale ukazuje, že je to podobně jako u Říšských občanů mnohem složitější příběh. Die Linke před loňskými celostátními volbami – ale i po nich – raketově narostl počet členů. Nehlásí se ale babičky a dědečkové s neutuchajícími záchvěvy „nostalgie“. Jsou to aktivisté, které zklamala Scholzova středolevá vláda a které nadchly některé osobnosti, jež Die Linke po odchodu proruské Wagenknecht dokázala posunout do popředí. Ti z velké části proruští vůbec nejsou.
Dokonce i v BSW je k nalezení padesát odstínů rudé. Sama předsedkyně si sice lebedí v antiamerické rétorice a s podporou Putina problém taky nemá, strana se jí ale vnitřně rozpadá, protože třeba durynská organizace strany – tedy ve spolkové zemi, kde si politici AfD dál spokojeně hajlují – patří k pragmatickým, toleruje regionální vládu křesťanských demokratů a s vedením strany se pouští do ideových sporů, protože se nechce bránit podpoře Ukrajiny. Je tedy situace na levici jednoduchá tak jako u AfD? V žádném případě.
Oba extrémy se samozřejmě snaží taky ovládnout ulici. Během covidu si připomněly, jak důležité to je a jak prestižní linka se z toho může stát. Tady můžu přidat pár osobních zkušeností ze svého pobytu v různých částech východního Německa. Ano, tam extrémní levice demonstruje poměrně často. A vůbec se nebojí říkat si o návrat NDR. Je v tuto chvíli vedlejší, že její agendě v posledních letech dominuje spíš obrana Palestiny. Klíčové je ale to, že tyto akce jsou pod pečlivým drobnohledem bezpečnostních složek. A abychom byli spravedliví, není to nutně bezdůvodné. Viděl jsem v jižním Lipsku levičáky s dýmovnicemi i dlažebními kostkami. Tam už přestává legrace.
Pokud dnes někdo tvrdí, že se proti levici nikdy nezasahuje: viděl jsem předčasné ukončení levicové demonstrace z preventivních důvodů i vyvedení propalestinských aktivistů z budovy univerzity v Lipsku. A nic z toho nebylo v rukavičkách. Podstata tkví v tom, že demonstrovat chodí i příznivci AfD nebo třeba v Sasku i jiných extrémně pravicových skupin. Jejich policejní doprovod však bývá často mnohem skromnější. Na každém levicovém protestu, který se sjedou hlídat bezpečnostní složky z celého východního Německa, se křičí „Deutsche Polizisten schützen Faschisten“ („Němečtí policisté ochraňují fašisty“). Neumím rozklíčovat, do jaké míry je to pravda, tady nutně nastupuje subjektivní zkušenost, kterou je třeba přiznat. Zároveň si ale položme otázku, zda se aspoň v jednotkách případů nestane, že bezpečnostní složky, které z logiky věci: když už nějaký extrém do svých řad přitáhnou, bude to spíš ten pravicový než levicový, antimilitaristický, proti levicovým extremistům ujedou trochu víc.
Bohužel se po období migrační krize česká debata o Německu smrskla na to, že u našich západních sousedů už hoří všechna města. Byl jsem osobně hodně překvapený, když i jinak velmi umírnění konzumenti našich médií považovali Německo za nebezpečnější než většinu jiných zemí v Evropě. Je to škoda a chce to změnu. Dokud se ale nenaučíme vidět pestrobarevný svět místo černobílého, z místa se moc nepohneme.
