Jan Zrzavý: Krásný prázdný svět bez dvojího metru. Pravidla platí tam, kde na zájmech nesejde
Válka o pana Turka je pozoruhodná z mnoha ohledů – slyšíme-li předsedu vládní strany, jak vlastního ministerského nominanta, proslulého závodníka na minikárách, hájí, že není nácek, ale debil, těžko se bránit pocitu něčeho neobvyklého. Zde se zastavme u stále opakované výtky, že ti, kteří před lety vyčítali Zemanovi, že se plete do sestavování vlády, teď schvalují Pavlovi, když dělá totéž. Je to skutečně tak. Háček je v tom, že věty „líbí se mi, jak Pavel týrá Turka“, a „nelíbí se mi, jak Zeman týrá Lipavského“, nejsou v logickém ani politickém rozporu a oba názory lze bez problémů zastávat zároveň (mohu potvrdit).
Naskýtá se otázka, jak se to stalo, že tuto evidentní skutečnost nevidíme, a pokud ji vidíme, nedokážeme se k tomu přiznat. Jde o něco hlubšího, co se s námi vleče už od Zlatého pravidla (Lukáš 6,31), protože argumenty tohoto typu potkáváme všude. Řekneme, že Rusko napadlo Ukrajinu, protože nechtělo, aby opustila jeho sféru vlivu, a hned se objeví námitka, co by dělal Reagan, kdyby chtěla Kanada vstoupit do Varšavské smlouvy, nebo něco podobného. Ke každé situaci, která nastala, se obsedantně vymýšlí formálně podobná situace opačná. Ovšem Rusko a Ukrajina za Putina jsou ve stejném poměru jako USA a Kanada za Reagana pouze v případě, že jména konkrétních států a prezidentů v konkrétním časoprostoru nahradíme nějakým abstraktem, řekněme „dva suverénní státy, dle mezinárodního práva rovnoprávné“. Zeman, Pavel, Lipavský a Turek nám analogicky splývají do ústavních pojmů „prezident“ a „kandidát na ministra“. Po této denaturaci už nemůžeme reálnému světu vůbec porozumět. Dobře nám tak: uvízli jsme v logické pasti.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
