Obrana Evropy nebo kamarádství s Putinem? Výsledek voleb ukáže, kam bude Česko směřovat
Od strategického partnera k hrozbě – Ukrajina se děsí možného konce muniční iniciativy. Podzimní volby rozhodnou: zůstane Česko lídrem v obraně Evropy, nebo se stane součástí kremelského bloku?
Článek v Politico o tom, že změna vlády v Česku by znamenala radikální obrat v otázce vojenské podpory Ukrajiny, se stal podkladem pro titulky v našich médiích – a následně i důvodem, proč mě v pátek zaplavily zprávy z Ukrajiny s prosbou, abych k tomu promluvila. Jenže s čím mám vystoupit, když sama nemám víru v šťastný konec? Výrok Andreje Babiše – bývalého a s velkou pravděpodobností i budoucího premiéra – že plánuje zastavit muniční iniciativu, je možná jen součástí vyhrocené předvolební kampaně. Pokud by se ale po volbách proměnil v realitu, nešlo by jen o ránu pro Kyjev. Byla by to i strategická sebevražda pro Prahu.
Ukrajina je vyděšená. Na jedné straně čelí brutální ruské agresi, na druhé absolutní nejistotě z budoucnosti – a k tomu se přidává to nejhorší: hrozba, že nebude mít čím dál bojovat. Česká muniční iniciativa přitom dokázala něco, co se ještě před rokem zdálo nemožné: zajistit zhruba jeden milion kusů munice prostřednictvím zapojení více než desítky států, které se podílejí na financování. A to je ve skutečnosti velmi chytrá investice do posílení obranyschopnosti celé Evropy – protože čím lépe bude vyzbrojena Ukrajina, tím menší je šance, že sama Evropa bude muset jednou bojovat.
Český prezident Petr Pavel iniciativu komentoval a ocenil právě z hlediska své vojenské zkušenosti. Podle jeho slov se na některých úsecích fronty podařilo snížit poměr sil z drtivého nedostatku 10:1 na 2:1.
Volodymyr Zelenskyj ji ve svých projevech připomínal nesčetněkrát s vysokým oceněním a upřímným poděkováním. Na jednu z mých otázek, kterou jsem mu položila v květnu během setkání v Praze, odpověděl slovy: „Česko je jednou z mála, ne-li jedinou zemí, jejíž podpora je konzistentní, stále se prohlubuje a vyznačuje se stálostí.“ Jenže právě tato stálost dnes působí křehce. A ukazuje se, že v politice není stálost nikdy věčná.
Tuto stálost dnes ohrožuje předvolební hra, v níž se česká politika mění v riskantní experiment. Andrej Babiš otevřeně mluví o zastavení muniční iniciativy – a tím nahrává nejen domácím populistickým náladám, ale i ruským narativům.
Jsem proti tomu, abychom hned označovali Andreje Babiše za proruského politika. Je vidět, že bere Donalda Trumpa jako určitý „role model“, protože tento styl oslovuje voliče, a inspiruje se i nedávným vítězstvím Roberta Fica na Slovensku. Proto sází na populismus, který obaluje do citlivých témat rezonujících ve veřejností. Na rozdíl od některých kolegů z jeho politického spektra tu nejde pouze o ruské zájmy – Babiš má své vlastní, a aby je prosadil, potřebuje se znovu dostat k moci. Jeho těsné vazby na Viktora Orbána a Roberta Fica by ale mohly vést k vytvoření silnějšího středoevropského bloku uvnitř Evropské unie. Ten by měl potenciál komplikovat sankce proti Rusku, zpomalovat vojenskou podporu Ukrajině nebo brzdit společná evropská rozhodnutí v oblasti obrany. A právě tímto směrem působí i frakce Patrioti pro Evropu, kam patří ANO, která v Evropském parlamentu dlouhodobě prosazuje postoje často shodné s ruskými narativy. Má to i svoje následky – Slovensko a Maďarsko už nebyly pozvány k jednáním o vzniku tzv. „dronové zdi“, do níž se zapojilo pět severských a pobaltských států. Brusel tím vyslal jasný signál: země, které blokují společné evropské kroky a koketují s proruskými postoji, ztrácejí důvěru a místo u stolu. Pokud se Česko vydá podobným směrem, čeká jej stejný osud – role vyloučeného.
Země, která byla ještě nedávno symbolem politického leadershipu, by se tak mohla během krátké doby ocitnout mimo klíčové projekty evropské obrany. Česká republika – iniciativní stát, který svou zahraniční politikou dokazuje, že nikdo nemá právo nazývat ji „malým postsovětským satelitem“ – riskuje, že přijde o těžce vybojované pozice. To, co ministr zahraničí Jan Lipavský dlouhodobě budoval na mezinárodní scéně, by mohlo zmizet během jediné volební noci. A namísto odpovědného leadershipu by přišla zbabělost: předání iniciativy NATO a rezignace na to, co Praze přinášelo vysoké postavení a respekt.
Iniciativa na nákup munice je nejlepším podnětem pro pozitivní české vlastenectví, takový ten dobrý pocit češství. Byla to právě Česká republika, kdo s touto myšlenkou přišel, úspěšně ji zrealizoval a stal se centrem, které dokázalo spojit státy s nejsilnějšími ekonomikami. Zároveň tím pomáhá Ukrajině v boji proti okupantům. Je to příklad, na který mohou být Češi právem hrdí, protože je to důkaz, že jejich země má co nabídnout nejen sama sobě, ale celé Evropě. Navíc hlavní finanční zátěž nesou jiné státy. Skutečný lídrovský přístup v boji proti Rusku by přitom mohl tuto iniciativu ještě zlevnit: při dostatečné politické vůli by se nejlepším zdrojem financování stala zmrazená ruská aktiva. V amerických a evropských bankách jich leží až 350 miliard dolarů. A nezanedbatelná by byla i konfiskace nemovitostí, za které Rusové na českém území neplatí ani nájem.
Ukrajina se děsí možnosti, že o českou podporu přijde. Pravda však je, že by to byla především rána pro samotné Česko. Namísto role strategického partnera a lídra evropské obrany by se země stala slabým článkem a hrozbou. A není možné donekonečna spoléhat jen na běžné občany, kteří v posledních letech prokázali neuvěřitelnou solidaritu – sbírkami na houfnice, vrtulníky a další vybavení, na které se skládali ze svých vlastních kapes. Češi ukázali, že jim na svobodě a bezpečnosti záleží. Teď je ale odpovědnost na politických lídrech. A podzimní volby rozhodnou, zda se Česko postaví po bok obránců Evropy – nebo se propadne do kremelského bloku.
Držím vám, milí Češi, palce.
