Legendární Concorde byl vrchol letecké techniky, tragédie v Paříži ukončila éru nadzvukové dopravy
Před 25 lety došlo ve Francii k tragické havárii letounu Concorde. Na palubě nadzvukového stroje společnosti Air France zahynulo 109 pasažérů a čtyři další lidé zemřeli v hotelu, na který se hořící letoun zřítil. Vyšetřování odhalilo, že „aféra Concorde“ nebyla zaviněna závadou na letadle. Přesto znamenala konec krátké éry nadzvukové letecké dopravy.
Britové snili o nadzvukovém dopravním letounu už od konce II. světové války. V novém atomovém věku se zdálo, že žádný technologický problém není moc složitý, aby se nedal vyřešit. Už počáteční studie v 50. letech ale naznačily, že cena řešení bude přímo astronomická. Britům nezbývalo, než se obrátit s prosbou o spolufinancování na Francii. Dohoda o společném vývoji byla podepsána v roce 1962 a o sedm let později z ní vzešel Concorde. Zázrak moderní techniky z nejnovějších materiálů a s futuristických tvarem připomínajícím letícího dravého ptáka. Jeho ostrá příď se během vzletu a přistání dokázala sklápět, aby pilotům umožnila sledovat ranvej. Řídicí jednotka byla poprvé v historii ovládaná počítačem. Brzdy byly vyrobené ze speciálně vyvinutých uhlíkových vláken a pneumatiky měly samostatné chladicí jednotky. Motory Rolls-Royce/Snecma Olympus 593 připomínaly umělecká díla. Po testovacím modelu a šesti prototypech byla vyrobena flotila dvaceti letadel. Byla tak drahá, že o ně nikdo nestál.
Cena za luxus
Jedinými aerolinkami, které Concordy zakoupily do svých flotil, byly Air France a British Airways. Nadzvukové letouny byly nasazeny na linky oblíbené u nejbohatších pasažérů. Z Londýna a Paříže létaly především do New Yorku a Washingtonu, některé linky směřovaly i na Barbados, do brazilského Ria, Tokia a dalších exkluzivních destinací navštěvovaných lidmi ochotnými připlatit si za rychlost a luxus. Nikoliv však za pohodlí. Toho si pasažéři příliš neužili. Jedna z cestujících popisovala zážitek slovy: „Pro holku zvyklou létat v turistické třídě to byl neuvěřitelný zážitek. Jakmile člověk vstoupil do štíhlého zářivého trupu, měl pocit, že se ocitl ve společnosti králů a bohů. Místa v něm ale bylo sakra málo.“
Nepohodlí samozřejmě nebylo záměrné. Extrémní zátěž při dvojnásobné rychlosti zvuku ale jiný tvar ani rozměry nedovolovala. I v podobě, v jaké Concorde létal, se jeho trup při plné rychlosti horkem zahříval natolik, že se roztáhl skoro o čtvrt metru. Stísněný interiér začal pro provozovatele nadzvukových linek představovat obrovský problém. Let z Londýna do New Yorku sice trval pouze něco málo přes tři hodiny. Pasažéři se ale museli mačkat na úzkých čtyřsedadlech a za letenku zaplatit těžko uvěřitelných 12 tisíc dolarů, což je v přepočtu na dnešní koruny zhruba půl milionu. I takto drahé letenky jen horko těžko pokrývaly obrovské náklady. Letoun spotřeboval za každou hodinu letu v průměru skoro 26 tisíc litrů paliva a přídavné spalování používané při startu hltalo přes 30 litrů paliva za sekundu. Vydávaly při tom takový hluk, že se na letiště začaly valit laviny stížností z měst, nad nimiž Concordy přelétávaly. Svou hlavní funkci – nadzvukový let – směly letouny využívat pouze nad mořem. Tlaková vlna způsobená proražením zvukové bariéry, byla tak silná, že v budovách na zemi praskaly okenní tabulky.
Nepohodlné, nepraktické a neekonomické letouny přes všechny problémy vzlétávaly nadále. Staly se ztělesněním technologického pokroku a zároveň symbolem vlivu a moci. Burzovní makléři a majitelé investičních fondů se sice na cestě přes oceán mačkali, věta „letěl jsem Concordem“ jim ale propůjčovala status, který za pár hodin nepohodlí stál. Pak ale přišel 25. červenec roku 2000.
Neštěstí letu 4590
Let číslo 4590 nebyl pravidelným linkovým letem. Pro cestu z letiště Charlese de Gaullea do New Yorku si letadlo od Air France pronajala luxusní cestovní kancelář Peter Deilmann. Pasažéři měli v americké metropoli přesednout na zaoceánský křižník a vydat se na dovolenkovou plavbu po Karibiku. Většinu ze 109 pasažérů tvořili Němci, na palubě byli i dva Dánové, jeden Rakušan a jeden Američan.
Start byl kvůli kapitánem nařízené opravě brzdicí jednotky motoru asi o 80 minut opožděn. Když se ale Concorde konečně rozjel po ranveji, nic nenasvědčovalo tomu, že by měl let zažít nějaké problémy. Během skoro čtvrt století letů na palubě Concordů nezahynul ani jeden člověk. Za několik málo vteřin bylo vše jinak. Uprostřed rozjezdu začaly před zraky zděšených přihlížejících z trupu letadla šlehat plameny. Hořící Concorde se dokázal odlepit od země, nabral ale výšku jen šedesát metrů. Kapitán se nejprve pokusil o návrat na letiště Charlese de Gaulla. Když bylo zřejmé, že to nestihne, stočil hořící letoun k nedalekému letišti Le Bourget. Po necelé minutě letu ale letadlo zcela pohltily plameny a zřítilo se na malý hotel asi deset kilometrů před letištěm. Všech 109 pasažérů a členů posádky zahynulo, pád hořících trosek navíc zabil čtyři zaměstnance hotelu Hotelissimo. Většímu počtu obětí zabránil pouze fakt, že většina zaměstnanců nedlouho před tím odešla na oběd.
Nehoda, co byla náhoda
Záchranné jednotky z trosek vyprostily pouze ikonickou špičatou příď, několik kusů křídel a rozházený obsah zavazadel. Celá flotila Concordů byla krátce poté svezena do hangárů a nevzlétla po celou dobu vyšetřování. Mezinárodnímu týmu expertů zabralo sepisování zprávy skoro rok a půl. Její závěry uvedly, že katastrofa nebyla zapříčiněna vadou letounu. Concorde měl během rozjezdu najet na kovový pás odpadlý z krytu motoru letadla, které startovalo pět minut před ním. Odlétávající kusy roztržené pneumatiky se dostaly do motoru a způsobily sérii defektů, které skončily požárem. Aféru tedy zavinila nešťastná náhoda. Důsledkem byla nejenom smrt 113 lidí, ale i konec Concordů.
Konec éry
Nadzvukové letouny se na linky vrátily koncem roku 2001. Auru luxusu ale přehlušilo nesmazatelné stigma tragické havárie a zájem pasažérů se nikdy neobnovil. Letecká doprava mezitím přestala být luxusním zážitkem a vydala se směrem k co největší dostupnosti. V roce 2003 byl provoz těžce ztrátových Concordů ukončen. Havárie letu 4590 na letišti Charlese de Gaullea učinila za érou nadzvukové dopravy definitivní tečku.
