Z jedné strany pohoršení, z druhé strany naděje: koalice SocDem s komunisty nese smutnou zprávu
Do českého mediálního prostoru významně zasáhla zpráva o tom, že se Sociální demokracie nakonec rozhodla obnovit jednání se Stačilo!, tedy komunisty, o předvolební, respektive povolební spolupráci v nadcházejících parlamentních volbách. Nejsou nejspíš daleko od pravdy ti, již hlásají konec Sociální demokracie, a tedy dovršení postupného zániku nejstarší české politické strany.
Jednak stranu opouští mnoho členů, a to i těch významných a mediálně známých. Nadto budou – domluví-li se Stačilo! – kandidovat pod hlavičkou komunistů a také budou – dostanou-li se kandidáti SocDem do sněmovny – muset zůstat v jednom poslaneckém klubu; značka SocDem se stane prakticky neviditelná. Patrně se tedy, pohledem dneška, zdá, že se komunistům podařilo to, oč usilovali od svého vzniku v roce 1921 – ovládnout a podmanit si sociálně demokratické křídlo levice.
Je třeba však stav české „levice“ vnímat v současnosti komplexně a plnou optikou: ani komunisté ani SocDem již dávno neplní vůdčí roli proletariátu, tedy nepůsobí jako hlavní strany akcentující levicový program, respektive oslovující levicové voliče. Tuto roli bravurně převzal Andrej Babiš, ačkoliv s reálnou sociálnědemokratickou politikou má společného pramálo.
Komplexní pohled na věc
Je možné se pohoršovat nad tímto spojenectvím, anebo označovat Janu Maláčovou s Lubomírem Zaorálkem za nositele Fierlengerova odkazu a tvrdit, že jde o zradu podobnou té z února 48.
Nicméně je zvykem, že protest, opovržení či nesouhlas zpravidla (v tomto případě se to však zdá být jiné) vyjadřují ti, kteří by danou stranu stejně nikdy nevolili. Proto se nabízí i hyperpragmatický pohled vykreslující spojení se Stačilo! za racionální řešení krize SocDem. Stačilo! má šanci na vstup do PS daleko větší, spolupráce se SocDem jejich šance teoreticky pouze zvyšuje. Jde tedy patrně o jediný způsob, jak dostat reprezentanty SocDem do Poslanecké sněmovny.
Lze tedy smeknout před cynismem Maláčové a Zaorálka, kteří za vizi poslaneckých křesel – v domnělé snaze zachránit značku SocDem – zřetelně obětovali téměř celý odkaz sociální demokracie jako umírněné, demokratické, levice stojící na straně systému. Reflexe straníků v podobě exodu je na místě, protože tímto spojením došlo k pošlapání všeho, čím si česká sociální demokracie prošla od svého vzniku v roce 1878, a hlavně od vzniku KSČ v roce 1921.
Jde však o značný názorový obrat: ještě v únoru Maláčová po tom, co ukončila jednání se Stačilo!, řekla, že jde o subjekt antisystémový, který nemá za priority levicová (sociální) témata.
Změnu přístupu rámují Maláčová se Zaorálkem takto: 1) zmiňují, že se Stačilo! již více věnuje sociálním tématům; 2) že došlo ke změně na mezinárodním poli. Z těchto důvodů Stačilo! již prý není antisystémovým subjektem, Zaorálek již dokonce polemizuje nad tím, „co vlastně antisystémová strana je“.
Ideologická turbulence
Zcela určitě ke změně na mezinárodním poli došlo: Blízký Východ je ve varu konfliktu; Ukrajina se stále velice těžce brání ruskému agresorovi; prezident USA představuje nevypočitatelnou jednotku. Ve všech těchto okolnostech je pozice Stačilo! zcela esenciálně, nepokrytě a kategoricky proti základním zájmům ČR: jejich přístup k Ukrajině je zcela nepokrytě protiukrajinský a zřetelně proruský; ohledně Blízkého Východu lze seznat implicitní podporu iránského režimu (jehož cílem je bezesporu zničit Západ); vzhledem k Trumpovi je opravdu na místě zásadně navýšit výdaje na obranu, jelikož s potenciální absencí USA v NATO bychom byli v jasných problémech. To však Stačilo! odmítá.
Se vším tedy teď alespoň nemá problém vedení SocDem? Strana, za jejíž vlády jsme vstoupili do NATO bude pořádat referendum o vystoupení z NATO?
Stačilo! není pouhý rebranding komunistů, v němž by se shlukoval radikálně rovnostářský pohled na společnost; jde o nepokrytě nostalgickou skupinu konzervativních komunistů smýšlející o České republice jako o státu esenciálně napojenému a vázanému k Rusku. Vedení SocDem se sice může základně ztotožňovat se sociálním programem Stačilo!, to je však neopravňuje oddělovat od toho základní vize o zahraniční politice, ale hlavně o uspořádání a orientaci České republiky; dávat sociální témata na rovinu základního demokratického uspořádání spolu je zásadní nesmysl.
Jak jsem však již zmínil, pro kritiky levice, resp. SocDem a Stačilo!, může být tento postup pobuřující, ne-li mobilizační – praktický význam však bude mít, jak tuto skutečnost zpracuje a vyhodnotí stávající volič Sociální demokracie. Při potenciálním sjednocením sociálnědemokratického a komunistického proudu levice bychom zažili pravou ideologickou turbulenci: česká levice by byla najednou kompletně antisystémová. Že komunistický volič prahne po nostalgickém návratu lidové demokracie víme; u toho sociálnědemokratického – zvlášť nepřešel-li dosud k ANO či SPD – bych očekával diametrálně odlišný přístup a priority.
Pokud stávající sociální demokraté většinově přejdou k podpoře Stačilo!, opět se rozšíří skupina voličů/občanů, kteří mají neutrální, potažmo pozitivní vztah k potenciální změně režimu v ČR. To, co je obsahem potenciální změny režimu a jakým slovníkem změnu Stačilo! komunikuje, jasně vypovídá o tom, že nepůjde o změnu k lepšímu. Není nicméně vyloučeno, že umírněný volič levice toto spojení nepřijme a bude pro něj kandidatura s antisystémem nepřekročitelná. V tom případě spolupráce SocDem se Stačilo! nepřinese téměř žádný volební bonus a stále bude hrozit, že Stačilo! nepřesáhne 5% hranici. Pak by se Maláčová se Zaorálkem nesmazatelně ušpinili z kolaborace s komunisty.
Je základní otázkou, na kterou dosud nemáme tvrdá data, zda polarizace a problémy stávající doby dovedly i poslední voliče klasické levice k odklonu od středovosti, umírněné politiky a vizi demokratického naplnění rovnostářské společnosti, a to k antisystému, který vidí způsobem: „vše, nebo nic“.
Umírněný volič musí doufat, že stále platí nepřekročitelná bariéra mezi systémovým voličem nalevo či napravo a antisystémem!
