Martin Bartkovský: Zažít válku. Jaké to je, když kousek od vás dopadne čtyřtunová raketa?
Nevím, jestli se mi to podaří, ale přesto to zkusím. V tomto editorialu se vám pokusím přiblížit hrůzy války. A to ne z fronty či její blízkosti. Ale z měst, která leží od nepřítele stovky kilometrů. Z měst, kam se podle některých českých opozičních politiků jezdí na dovolenou. Nepíšu to proto, že bych potřeboval politovat či ventilovat strach a stres, které při raketovém útoku pocítíte. Pouze jsem jel jako civilista mezi civilisty a zažil jeden týden to, co oni zažívají v některých částech Ukrajiny už jedenáct let.
Byl jsem součástí humanitární mise, o které píšu více v reportáži v aktuálním Reflexu. Během sedmi dnů jsem navštívil Lvov, Kyjev a Oděsu. Po dobu mého pobytu čelila celá Ukrajina stovce leteckých poplachů. Nižší desítky to pak byly přímo v místech, kde jsem byl. Většinu způsobily drony, část ale i balistické rakety. Hořely budovy, umírali lidé. Rakety mrzačily ženy i děti. I proto mají mimochodem Ukrajinci nová dětská hřiště postavena v lesích za městem. Tam smrt kvůli stromům nemůže. Alespoň teoreticky. Při příjezdu do Oděsy mě Vladimir Putin pozdravil raketou Iskander, která dopadla pár kilometrů ode mě. Rána, jakou jsem v životě nezažil. Pro Oděsu to byla ten den třetí. Celkem se sirény ve městě rozezněly jedenáctkrát za 24 hodin.
V momentě, kdy překročíte ukrajinské hranice, si musíte stáhnout aplikaci, která vám hlásí letecké útoky. Musíte si ale vždy aktivovat výstrahy jen pro oblast, ve které se pohybujete. Jinak by vám telefon zvonil neustále. V momentě, kdy se Rusové rozhodnou zabíjet a vyšlou zkázu vaším směrem, se z mobilu ozve siréna a hlášení namluvené hercem Markem Hamillem (Luke Skywalker z Hvězdných válek), který vás posílá do krytu. Většinu z toho ale už Ukrajinci ignorují. Pokud by měli reagovat na každé hlášení, z krytu nevyjdou. Po konci poplachu vám Hamill z mobilu popřeje, ať vás provází síla.
Pokud sledujete obrázky z Ukrajiny a máte pocit, že je tam pohoda a normální život, je to jen díky neuvěřitelné statečnosti a odolnosti Ukrajinců. To, co se tam děje, ale normální není a každý, kdo na Ukrajinu jede, je v přímém ohrožení života. A to na celém území země. Rusové je chtějí zlomit. A tak posílají drony řízené umělou inteligencí, které mají za cíl zahltit protivzdušnou obranu a nízkým letem děsit lidi. V momentě, kdy nejsou sestřeleny, jim prostě dojde palivo a pádem střemhlav k zemi mohou zabíjet, mrzačit a zapalovat domy. Nejde o jeden nebo dva stroje. Jde o velké bezpilotní letouny, které míří na Ukrajinu každý den ve stovkách kusů.
Takhle vypadaly naše dvě poslední noci. Masívní útoky na Oděsu a Kyjev, ve kterých byl náš humanitární tým rozdělený na dvě skupiny. Tu kyjevskou probudily výbuchy dronů zasažených protivzdušnou obranou, následně siréna, po které strávili celou noc v krytu. A to byli ubytováni v centru města. Naše druhá polovina pak „potkala“ krátce po příjezdu do Oděsy výše zmíněný iskander. Čtyřtunovou balistickou raketu, která z Krymu do oděského přístavu doletěla za méně než minutu. V ten moment jednáte naprosto pudově. Jdete k zemi, co nejrychleji se přesunete ke stěně nejbližší budovy a snažíte se maximálně zmenšit objem svého těla. Pak jdete co nejrychleji do nejbližšího krytu. A u toho potkáváte na terasách restaurací večeřící Ukrajince, kteří chtějí žít, ne jen přežívat, a za ty více než tři roky dobře vědí, že dopad rakety ovlivnit nemohou. Tak proč si kazit večeři. Když výbuch odezněl, zahlásil mi chytrý prsten, který mi monitoruje zdravotní funkce, že mám vysokou hladinu stresu, a radil zklidnit mysl. To se podařilo až jedním místním pivem a několika vtipy na odlehčení situace. Tělo se začne pomalu uvolňovat a vy jste z napětí a stresu unavení jak po celodenní túře.
Smrt vojáků i civilistů tu ale stále není všední a oplakává se. Ve všech třech městech jsem viděl pohřeb. Ten nejpůsobivější byl v Kyjevě, kdy se desítky vojáků loučily se svým kapitánem. Kolona aut dojela na Majdan a z reproduktorů se ozvalo: „Lidé, zastavte se a vzdejte hold hrdinovi Ukrajiny, který zemřel proto, abyste vy mohli žít. Aby mohla věčně žít Ukrajina. Cena, kterou platíme za svobodu, není malá.“ Život na lidnatém náměstí se zastavil. Část lidí stála v pozoru, většina poklekla. Do absolutního ticha odpočítaly hodiny minutu. Pak zazněla hymna. Lidé vstali, otřeli slzy, kolona se rozjela a s ní rozmrzla i osmiproudá silnice, která vede středem Kyjeva. Žít život tak, jak mohou. Ne jen přežívat. Putinově agresi navzdory.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
