Nesnesitelná lehkost vládnutí aneb Proč se bát silné strany
Průzkumy veřejného mínění jsou jen průzkumy. Rozhodující jsou volby, což není jen proklamace oblíbená zvláště těmi, kteří zrovna ztrácejí, ale holá pravda. Něco ale přesto průzkumy ukazují. Teď třeba dlouhodobou dominanci hnutí ANO. Byť má v poslední době – klausovsky řečeno – nevzestupnou tendenci. A představitelé politického projektu Andreje Babiše dělají, co je z hlediska volebního PR nejlepší. Označují to za výhodu.
Je to logické. Příliš velký náskok může voliče ukolébat a vzbudit falešnou jistotu, takže nakonec zůstanou doma. Naopak alespoň vidina nějakého souboje je může mobilizovat a zvednout z kanape. Jsou si toho vědomi i v ANO.
Dominance hlavní opoziční síly má možná své výkyvy, ale je pořád…dominantní. A vzhledem k našemu volebnímu systému, který zohledňuje kraje, i přesvědčivá. Všude má přes 30 procent, v Ústeckém kraji dokonce procent 42. Kromě „nepoučitelné“ Prahy, jako vždy.
Ale to je jen základní informace, popisující momentální společenské inklinace. Dlouhodobá otázka zní – jsou zde lidé připraveni na silnou, dominantní stranu? Na to, aby se o odpovědnost nedělilo x stran? S jednou tak nějak v čele?
Z většiny polistopadových voleb plyne, že lidé mají touhu po silném politickém lídrovi. Snad v tom dobrém slova smyslu. S převahou jedné strany – byť momentální – to už tak jasné není. Úpravy poměrného systému sice nastaly, ale jen takové, které byly únosné a nepopudily zbytek politického spektra, společnost a Ústavní soud. A své má samozřejmě neblahá zkušenost s jednou, rudou a věčnou státostranou. Ale stačilo…
Tzv. opoziční smlouva, která byla snahou dvou tehdy velkých stran zpřehlednit politické hřiště a nenechat se vydírat menšími hráči, sice prošla, ale narazila a dodnes je přinejmenším jednomu z aktérů vyčítána. Navzdory tomu, že třeba v severských zemích šlo léta o ustálený model vládnutí.
Jistě, jde o to, kdo by tou dominantní silou byl. Vadilo by třeba voličům TOP 09, pro něž je hnutí ANO červeným hadrem, kdyby jejich strana měla nadpoloviční většinu křesel? Jistě, nereálné, ale pro politickou představivost názorné.
Většinový systém má samozřejmě svá úskalí. Například předpokládá zralou demokracii, kterou tu pořád nemáme. Obvykle se předpokládají pro její dozrání tři voličské generace, v českém prostředí by ale při ohlédnutí do nedávné minulosti možná byla lepší tři století.
Takže sečteno a podtrženo. Hnutí ANO může nakrásně volby vyhrát (ale taky nemusí, ještě času dost!). Ale ani nikdo s výsledkem kolem 30 procent či přes tuto hranici si všechno své neprosadí. Je to dobře či špatně? Odpověď je prostá – je to tak…
