Kdo z vás to má? Proč údaj o průměrné mzdě dráždí stále více lidí
Před pár dny Český statistický úřad oznámil, že průměrná mzda v České republice v loňském roce vzrostla o 7,1 procenta na 46 165 korun. V absolutních číslech si našinci vydělali měsíčně o 3044 korun více a po odečtení inflace si reálně polepšili o 4,6 procenta. To byly ty lepší zprávy. Druhým dechem však statistici dodali, že jsme reálnou úrovní našich výdělků někde na konci roku 2018. A samozřejmě přišlo i tradiční konstatování, že na průměrnou mzdu nedosáhnou dvě třetiny lidí. Podtrženo sečteno, studium statistik o výdělcích bylo potěšujícím čtením jen pro zlomek lidí.
Je zde totiž potřeba dodat další čísla. Jedno z nich je takzvaný medián, který dělí masu pracujících lidí podle jejich výdělku na dvě stejné poloviny. Tento medián loni činil 41 737 korun, byl tedy o nějakých 4400 korun ještě nižší než průměrná mzda. Další „dělící“ ukazatel porovnává výši gáží v jednotlivých krajích. Na špici tohoto pelotonu je Praha, kde průměrná mzda činila 57 232 korun. Na opačném konci se pak krčí Karlovarský kraj (39 145 korun) a Zlínský kraj (41 188 korun). Z rychlého výpočtu je patrné, že mezi oběma konci platového žebříčku je již propastných 18 tisíc korun.
V Karlovarském a Zlínském kraji (a samozřejmě i v dalších krajích) samozřejmě platí již vyřčený kánon o tom, že dvě třetiny zaměstnanců na průměrnou mzdu nedosáhnou. V Karlovarském kraji se tak medián může pohybovat cirka okolo 36 až 37 tisíc hrubého měsíčně, z čehož plyne, že zhruba 40 tisíc tamních zaměstnanců (dohromady jich je 80 800) bere logicky méně, než činí tato částka.
Je samozřejmě potěšující, že nominální, ale už i reálné výdělky loni rostly ve všech krajích. Nicméně ne všude stejně rychle, a to jak v procentuálním, tak především v absolutním vyjádření. Díky tomu lze při pohledu na statistiku konstatovat, že mzdové nůžky v zemi se stále více rozevírají. Průměrný Pražan si totiž loni přilepšil o 3725 korun, zatímco v Karlovarském kraji byl nominální nárůst výdělků o celých 1500 korun nižší.
Bylo velmi zajímavé číst diskuse pod zpravodajskými texty u těchto statistik, a to i v rámci krajských mutací jednotlivých médií. Zhruba z 80 procent (a někdy i více) se nesly příspěvky diskutujících v duchu, že by rádi viděli ve svém okolí firmu, která by jim nabídla nikoliv průměr, ale aspoň částku, která se mu blíží. Plyne z toho, že se jednalo vesměs o lidi, kteří byli na hranici mediánu, ale spíš pod ním. Když už se našly příspěvky, kde byli pisatelé jakž takž spokojeni, vyšlo pak najevo, že jejich recept na slušnější výdělek vedl přes četné přesčasy, noční směny nebo práci o víkendech. Možná i nějaké práce načerno nebo bez faktury.
Jistě, v tuzemsku jsou četná povolání, která nejsou náročná, kde je přidaná hodnota práce nízká a rentabilita těchto oborů mizerná. Pak tu jsou samozřejmě i tací, kteří se v práci moc nepředřou a jsou mnohdy i zadarmo drazí. Otázkou pak je, proč tu ještě takové obory či podniky jsou. Už minimálně dvě dekády tu slýcháme, že české hospodářství musí být vzdělanostní ekonomikou postavenou na výzkumu, vývoji a výrobě s vysokou přidanou hodnotou. Ale kde jsou ty inovace, kde je ta hi-tech výroba, kde jsou ty vyšší výdělky, které by z ní zcela logicky plynuly? Snad v každé makroekonomické predikci ČNB či jiné instituce stojí suché konstatování, že se pohybujeme pod růstovým potenciálem. A reakce? Nula. Nic. Jedním uchem tam, druhým ven.
Letos se konají klíčové volby do Poslanecké sněmovny. Aniž bych měl věšteckou kouli, troufnu si tipnout, že jedním z hlavních témat bude právě i ekonomická situace lidí a jejich výdělky. Populistická opozice se jich zeptá: „Máte se lépe než v roce 2021, můžete si dovolit více?“ Většina národa by na tuto otázku měla odpovědět záporně. Nikdo se tady nebude zabývat covidem, inflací, válkou na Ukrajině. Každý bude volit podle stavu své peněženky a plné lednice. Většina lidí si nenechá vysvětlit, že za drahé potraviny, benzin či bydlení nemůže vláda. A když pak dvě třetiny lidí domů přinesou výplatu, která nedosahuje ani průměru této země, a odpovídá tak dvaceti procentům výše platů v Rakousku nebo Německu, jsou tito lidé na statistiky o rostoucí průměrné mzdě doslova alergičtí. A zcela logicky chtějí pomstu, rychle a hned. Proto se nedivme, že předvolební průzkumy vypadají tak, jak vypadají.
