Petr Sokol: Rakousko bude mít „bonbónkovou“ vládu bez radikálního vítěze voleb
V Rakousku se moci ujala nová vláda. Po několika vyjednávacích kotrmelcích v ní nebude zastoupena pravicově protestní Svobodná strana Rakouska (FPÖ), která loni v září parlamentní volby v alpské republice vyhrála. Země našich jižních sousedů proto jakoby vybočila z regionálního trendu, kdy populistické strany v poslední době v regionu sílily a obsazovaly i řadu vlád ve střední Evropě
Lidový kancléř
Podobně jako v Německu zůstane i tady v opozici pravicově protestní strana, která ve volbách zaznamenala znatelný nárůst. V Rakousku dokonce tamní protestní svobodní dokázali být v zářijových parlamentních volbách vůbec poprvé s 28,8 % hlasů nejsilnější stranou a jejich lídr Herbert Kickl si dělal nárok na to, stát se konečně „lidovým kancléřem“ (německy Volkskanzer), jak o sobě rád v předvolební kampani mluvil. O Kicklovi i jeho straně ovšem mnohé vypovídá, že právě termín „Volskanzler“ byl výrazem, jak nacisté označovali Adolfa Hitlera, když se dostal k moci. Kickl totiž ve své straně reprezentuje radikální křídlo, které si s podobnými historickými dvojsmysly občas rádo pohrává.
Síla strany, jejímž hlavním programem je v současnosti boj proti migraci, je ovšem v Rakousku v posledních třech desetiletích taková, že vůči ní ostatní strany přestaly uplatňovat jakýsi cordon sanitaire. Svobodní již dvakrát zasedli v rakouské spolkové vládě a vládní zkušenost mají i v několika spolkových zemích, kdy aktuálně vládnou například v Horním Rakousku, které hraničí s naším Jihočeským krajem, ale také v Salcbursku, Vorarlbersku a Štýtsku, kde mají dokonce zemského hejtmana Mario Kunaseka.
V tom se rakouská FPÖ liší od Alternativy pro Německo (AfD), vůči níž všechny ostatní strany uplatňují tzv. princip protipožární zdi (německy Brandmauer) a na žádné úrovni s ní nespolupracují.
Herbert Kickl proto měl po historickém volebním rekordu své strany reálnou šanci zasednout v paláci na vídeňském Ballhausplatz, kde sídlí úřad rakouského spolkového kancléře. Nahrávalo mu, že dvě dosud největší strany – lidovci (ÖVP) a sociální demokraté (SPÖ) – získaly hypoteticky jen minimální, a proto riskantní většinu jediného hlasu v parlamentu a o většinu přišla i dosud vládnoucí sestava lidovců a zelených, kterou po volbách v roce 2019 sestavil ještě tehdejší lídr lidovců Sebastian Kurz.
První pokus o bonbónek
Obava z radikálního lídra svobodných Herberta Kickla, jeho euroskepticismu a proruské politiky ovšem v prvním kole vedla k vyjednávání o netradičním formátu trojkoalice, kterou od druhé světové války datovaná druhá rakouská republika ještě nezažila. Dosavadní lidovecký kancléř Karl Nehammer proto začal jednat se sociálními demokraty a liberální stranou NEOS o vzniku nové vlády. Ta ale ztroskotala na požadavcích značně levicového lídra socialistů Andrease Bablera, který odmítal rozpočtové úspory a žádal nové daně. První od stolu odešli liberálové, kteří jsou v ekonomice hodně protržní, a po nich i lidovci.
Modro-černá jednání
U nich v tu chvíli převážilo pravicové křídlo, reprezentované zejména zástupci hospodářství, které si s argumenty podobnosti programu v ekonomické sféře přálo vytvoření vlády s FPÖ. To ale nepřekousl úřadující kancléř a předseda lidovců Karl Nehammer a ohlásil odchod z politiky. Chvíli se spekulovalo, že se do čela strany vrátí Sebastian Kurz, který si dává politický timeout kvůli aféře s financováním své kampaně a následnému stíhání v této věci, ale nakonec po jeho odmítnutí padla volba na málo známého místostarostu vídeňského Nového Města a generálního sekretáře strany Christiana Stockera.
Ten vedl vyjednávání se svobodnými a podařilo se mu poměrně rychle dospět ke shodě v klíčových otázkách rozpočtu i v řadě dalších programových otázek. Jenže pak došlo na lámání chleba v podobě obsazování postů v možné pravicové vládě. V něm Kickl nedokázal udělat žádné kompromisy, když žádal všechny rezorty, na kterých lidovcům enormně záleželo. Největší boj byl o rezort řídící otázky politiky v EU, finance a vnitro.
Kicklův omyl
Právě poslední jmenovaný rezort lidovci nechtěli Kicklovi předat za žádnou cenu, protože kancléřský kandidát svobodných už byl ministrem vnitra v první vládě Sebastiana Kurze a jeho angažmá tehdy skončilo pokusem ovládnout tajnou službu, což u politika s velkými sympatiemi pro Rusko vyvolalo značné obavy a jeho následné odvolání z ministerského postu.
Kickl při jednáních nedokázal překousnout tuto historii a na rozdíl od svých předchůdců v čele svobodných Jörga Haidera a Heinze-Christiana Stracheho, kteří FPÖ oba do vlády za své éry dostali, nepochopil, že vstup své radikální strany do vlády musí vykoupit patřičnými ústupky. Ty byly třeba obzvlášť v situaci, kdy lidovci nevetovali to, aby se Kickl stal historicky prvním kancléřem za FPÖ. Lídr svobodných nakonec jednání sám ukončil a vrátil prezidentu van der Bellenovi pověření k sestavení vlády. Pak už zbývala jen dvě řešení: široká koalice bez FPÖ, nebo předčasné volby. Ty by ovšem asi znamenaly další nárůst vyoutovaného volebního vítěze, který okamžitě spustil rétoriku o pokračujícím kartelu starých stran.
Události proto vzaly rychlý spád, k jednacímu stolu se vrátila původní trojice a v pondělí prezident jmenoval Christiana Stockera kancléřem trojbarevné vlády lidovců, socialistů a středových liberálů ze strany NEOS. Nové vládní koalici se v Rakousku podle barev zapojených stran říká „bonbónková“ (Zuckerlkoalition), protože lidovci mají tyrkysovou, socialisté červenou a liberálové růžovou.
Nový vládní bonbónek ale může zastoupeným stranám notně zhořknout, protože v nové vládě nebude jednoduché hledat potřebná řešení a přes to vzniklé kompromisy budou pod palbou opozičních svobodných. Protestní strana svobodných proto může ještě navýšit svou aktuální podporu, která se vyšplhala v průzkumech až na 35 procent. Na druhou stranu platí, že její lídr Herbert Kickl si svou neschopností vyjednávat zavřel na dlouho cestu k jedinému možnému koaličnímu partnerovi a promeškal šanci být prvním „modrým“ kancléřem v Rakousku.
