Vladimír Mertlík: Páření se s agresorem aneb Trumpův recept na mírový boršč
Když Zpětné zrcátko v květnu loňského roku přijalo výzvu redakce RX, aby doplnilo úterní vydání ohlédnutí o další formát komentářů a hledalo pro něj název, nemohlo najít trefnější než Panoptikum. Vývoj posledních dnů a událostí je natolik panoptikální již ve zprávách tiskových agentur, že není nutné je kořenit sarkastickou nadsázkou. Někdy však groteskní pohled na události a děje přece jen lépe zrcadlí podprahovou šílenost reality obsahu událostí i stavu společnosti. Platí to i pro gangsterský přepad izraelských osad, odvetnou kampaň IDF k záchraně rukojmí a dnešních podmínek příměří v Gaze včetně jejich plnění Hamásem.
Zkusme si představit, jak 1. května 1945, den po Hitlerově sebevraždě, Spojenci vč. Sovětského svazu zastavili před branami Berlína na nátlak „pokrokové veřejnosti“ postup svých armád, likvidaci posledních ohnisek odporu wehrmachtu a SS i bombardování německých měst, aby ukončili utrpení a smrt desetitisíců nevinných německých žen, starců a dětí. Do Tokia, hlavního města posledního sympatizanta Třetí říše, je svolán summit o příměří mezi Spojenci a Německem, které rozhodně odmítá bezpodmínečnou kapitulaci. Tajných jednání, k nimž s ohledem na trvající válečný stav Japonska a USA nejsou Američané pozváni, se za Spojence účastní jen příznivci diplomatických řešení sporů, Neville Chamberlain, maršál Philippe Pétain a Vidkun Quisling, za Německo ministr Joseph Goebbels, ministr vnitra Wilhem Frick, maršál Hermann Göring a říšský prezident, velkoadmirál Karl Dönitz. Summit odmítl bezpodmínečnou kapitulaci jako zásah do vnitřních záležitostí Německa a zavázal k rychlému odsunu z Německa bez intervencí do vnitřních záležitostí Třetí říše okupační jednotky Spojenců. Mezi závazky příměří patří i vzájemná výměna zajatců ve formátu jeden vězeň koncentračního tábora za 50 příslušníků wehrmachtu a jeden spojenecký voják za 150 příslušníků SS.
Stejně groteskní obraz skýtá druhá krize globálně ohrožující svět, agrese Ruska vůči Ukrajině a současné americké mírové návrhy. Nejlépe je zobrazuje příměr v podobě rusko-ukrajinské speciality Mírový boršč podle receptu Donalda Trumpa, který má být údajně podáván na závěr jednání Trumpa s Ruskem o ukončení války na Ukrajině:
„Za stálého drbání agresora za uchem oběť přidržte, aby se při podříznutí zradou necukala. Nechte ji nejprve zvolna vykrvácet, oškubejte a s nátlakem, ponížením a výhružkami poduste do měkka. Před konzumací oběť naporcujte, ozdobte snítkami mírových ratolesti. Servírujte s jus kapitulací. Doporučená příloha, baltické sendviče Riga, Kaunas a Tallin. Dobrou chuť!“
Konec legrace, která legrací ani moc není! Přiznejme si, že v obou případech někdejší euroatlantická aliance demokracie a civilizace dostává v zápase s komouško-náckovskou demagogií v posledních letech pěkně na frak. Politologové, politici, poradci i experti lamentují na stavem věcí a hledají příčiny tu v osobním nastavení protagonistů na scéně, tu v sílící zhůvěřilosti publika, kterým je výše zmíněná „pokroková veřejnost“, netušící a nechápající, že se v dalším aktu sama stane aktérem horroru, jenž zatím s lehkým mrazením v zádech a pobavením sleduje z gauče za chroustaní chipsů.
V ruské animované grotesce „Jen počkej, Donalde!“, je dominantní postavou zločinec Pupin, jehož nohsledi přepadnou klub Ukro, který dříve ovládali, ve snaze zničit vše, co nynější členové vytvořili. Kontroverzní postavou je Mefisto, předstírající sympatie oběma stranám, ale sledující jen své zištné zájmy. K obsazení patří i zákeřní hrobníci Komo a Naci, věčně ufňukaný Europ a kompars charakteru mořského planktonu. Jak známo, částmi dramatické formy jsou expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa a katarze a je na čase si přiznat, že se nalézáme na počátku katastrofy, aniž máme jakoukoliv představu o katarzi, která by v závěru dramatu měla přinést vnitřní duševní očistu, uvolnění napětí, úzkosti, pocitů viny a výčitek svědomí i redukci strachu zjevením poučení pro budoucnost. Hledáme-li viníka současného stavu, kdy režim, mající na svědomí smrt desítek milionů obětí, stojí u dveří Evropy, pak přiznejme, že viníkem je naše zbabělost. I dnes platí komentář Winstona Churchilla k výsledku Mnichovské konference: „…měli na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolili hanbu a budou mít válku.“
K tvrzení, že zbabělost je omluvitelná slabostí, řekl Vladimír Iljič Lenin zcela jasně: „Kdo netouží po svobodě a omlouvá své otroctví, zasluhuje pohrdání, “ a soudruh Lenin je na svobodu a otroctví docela pašák!
Ale zpátky na zem! Není divné, že státy nemají přátele, ale jen zájmy. Pokud se však v zájmu zisku spojí se zlosynem ten, kdo byl očekáván jako Spasitel, je odpornější než sám zlosyn, mající zlo v genech. Na Donaldu Trumpovi není při „vyjednávání míru“ na Ukrajině primárně odsouzeníhodná snaha dát přednost spáření se s agresorem před spravedlností. Odporné je jen jeho úsilí oběť co nejvíce ponížit. Jen narcistní hlupák může říct, že: „Vladimír Putin chce mír, protože mi to řekl. A já ho dobře znám! Kdyby mír nechtěl, tak by mi to řekl…“
Lze rozumět tomu, že Amerika, která třikrát zachránila evropskou demokracii, má za to, že by Evropa měla přestat být rozhádanou pavlačí a z nevděčného fracka dospět a postavit se i na vlastní nohy. Je však neuvěřitelné, že tatáž Amerika, vzor demokracie, mohla zrodit vlastního Miloše Zemana, dokonce přiměřeného vlastní velikosti.
Netřeba však podléhat zoufalství a beznaději. Současný stav evropské politické scény i vzestup rudohnědého kalu je jen dějinnou periodou a fází sinusoidy, rovinné křivky, popisující rovnoměrnou oscilaci, v níž se okamžitá hodnota harmonicky opakující se veličiny rovná amplitudě – jednou v kladném směru, podruhé v záporném směru.
Měřit zvraty dějin délkou lidského života je stejné, jako starost ráno zrozené jepice, co s ní bude, až bude večer stará… Chcete důkaz místo slibů? 10. května 1940 zaútočilo Německo na Francii, aby jí vrátilo ponížení z 1. světové války a svému cíli nezůstalo nic dlužno. Pouhých deset let poté, 9. května 1950, přednesl ministr zahraničí Francie Robert Schuman, deklaraci o vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli. Zakládajícími členy byly Francie, Spolková republika Německo, Itálie a dříve Německem okupované Nizozemsko, Belgie a Lucembursko. O dvanáct let později se prezident Charles de Gaulle 8. července 1962 sešel s kancléřem Konradem Adenauerem, aby po společném uctění památky padlých vojáků obou zemí pronesl na mši remešské katedrály tato slova: „Vaše excelence, kancléř a já přicházíme do vaší katedrály, abychom stvrdili smíření mezi Francií a Německem.“ V listopadu 1989 se zhroutil sovětský blok a začala emancipace jeho někdejších satelitů. Pouhé dva roky poté se rozpadl Sovětský svaz, jehož existenci největší masoví vrazi dějin plánovali na věčné časy! Evropská unie, garant osmdesáti let evropského míru se zrodil o dva roky později, 1. listopadu 1993.
