Trumpův přístup k mezinárodní politice oslabuje USA a přibližuje světovou válku
Američané si zvolili do svého čela vůdce, jenž může napáchat značné škody jak světu, tak především jim samotným – či alespoň strategické pozici jejich země. To samo o sobě si zrovna říká o rozpoutání globálního vojenského konfliktu.
Během minulého víkendu uvalil americký prezident Donald Trump vysoká dovozní cla na sousední Kanadu a Mexiko (po 25 procentech) a na Čínu (10 procent). Dal také najevo, že podobné opatření vůči Evropské unii na sebe nenechá dlouho čekat.
Každý, kdo se pouští do konfliktu, tak činí proto, že se domnívá, že po jeho skončení na tom bude lépe než před jeho započetím. To platí o válce ve vojenském i ekonomickém smyslu. Konflikt ekonomický mezi Spojenými státy a Čínou doutná již nějakou dobu, Trumpův krok ho ale přeřadil na vyšší rychlost. Lze si snadno představit, že může přerůst ve střet vojenský.
Trumpova diplomacie mezitím ohrožuje spojenecké vazby mezi Spojenými státy a zbytkem Západu (v geopolitickém slova smyslu, tedy včetně Japonska, Korejské republiky a Austrálie). Jeho Bílý dům dává jasně najevo, že o žádné spojence nestojí.
V souvislosti s tím může být užitečné sledovat, jaké jsou strategické vyhlídky Spojených států v případě vystupňování střetu s Čínou do vojenské podoby. Pro případný průběh takto vzniklé války patří k určujícím kritériím schopnost ekonomik obou protivníků živit jejich bojové úsilí v nejširším slova smyslu.
Právníci versus tanky
Existuje dobrý důvod domnívat se, že běžný pohled na srovnání výkonnosti čínské a americké ekonomiky
výrazně nadhodnocuje převahu USA, a to hned v několika ohledech. V syrových absolutních číslech bez přepočtu paritou kupní síly měly loni Spojené státy HDP těsně pod 29 bilionů dolarů, zatímco Číňané asi 18,5 bilionu.
Pokud se tím někdo nechává ukolébat představou o rozdílu v ekonomické výkonnosti obou zemí, nejspíš vychází z těchto čísel. Z téhle rovnice však při takové úvaze mizí důležitý faktor – americká čísla tlačí vzhůru síla dolaru.
Údaje o paritě kupní síly ukazují velmi odlišný obraz. HDP Spojených států čítal po takovém přepočtu něco málo přes 25 bilionů dolarů, kdežto ten čínský 41 bilionů. Co to znamená?
Velmi zjednodušeně řečeno, když obě země vyrobí identický výrobek (například roli toaletního papíru nebo letadlovou loď), bude ten americký na mezinárodním trhu podstatně dražší – ale Američané sami si jich mohou dovolit pořídit méně než Číňané těch svých. V kontextu globální ekonomiky, jakou jsme znali zhruba do koronavirové pandemie, to nebylo obzvlášť důležité – ale v kontextu ekonomiky válečné to jednoznačně hraje pro Peking.
To však je jen jeden ze způsobů, jímž údaj o srovnání absolutního HDP ve strategickém smyslu přeceňuje americkou pozici. Velkou část ekonomiky Spojených států tvoří služby, zatímco objem tamní průmyslové výroby dlouhodobě klesá. Čína tak dokáže vyrobit mnohem více materiálu než USA, i když je její HDP mnohem menší. V případě války tak bude její schopnost vyrábět mnohem důležitější než možnost disponovat velkým množstvím prima placených právníků a finančníků (v čemž by USA vynikaly).
Od rejdařství po AI
Dobře to ilustruje současný stav světového rejdařství. Podíváme-li se na graf světové kapacity stavby lodí v letech 2013‒2026 (údaje za poslední dva roky grafu jsou pochopitelně jen odhadem), je zřejmá síla Číny, Japonska a Jižní Koreje. Spojené státy naopak jako loďařská země vůbec nefigurují – jsou vtěsnány do slabé kategorie zbytku světa.
Jinými slovy, co se týče válečného potenciálu, USA ve srovnání s Čínou rozhodně nedosahují poměru sil vyjádřeného „syrovým“ HDP. Zároveň nemohou ani automaticky počítat s velkou technologickou převahou, jakou měly za studené války nad Sovětským svazem. Čínské špičkové technologie sice jako celek nejspíš nedosahují amerických kvalit, ale také nepůjde o rozdíl třídy.
Kromě toho Číňané Američany v úrovni těchto technologií rychle dohánějí. Když se stal výrobce mobilních sítí Huawei světovou jedničkou v produkci sítí 5G, mohl to leckdo považovat za souhru okolností. Později Číňané začali vyrábět špičkové čipy, aby obešli americké embargo; na konci letošního ledna pak přišla jejich firma DeepSeek s mnohem levnější a energeticky méně náročnou verzí umělé inteligence, než jakou vyvíjejí firmy americké. Pokud si Američané nějaký náskok drží, není to náskok o parník.
To vše naznačuje, že z širokého ekonomického pohledu k sobě mají USA a Čína navzájem blíže než kterákoli dvojice světových mocenských soupeřů od konce 19. století, kdy USA začaly podobně dohánět Británii.
Demokratičtí spojenci
Pak však existuje ještě další mocná ekonomická síla: demokratičtí spojenci USA. Tvoří ji Evropská unie, Británie, Japonsko, Kanada, Austrálie a Jižní Korea. Se všemi těmito zeměmi mají USA uzavřené vojenské spojenectví; fakticky, ačkoli pouze neoficiálně, k nim patří i Tchaj-wan. Jsou to všechno fungující demokracie (tandem Orbán-Fico promine), jejich vedení si přeje stávající obranné vazby zachovat a všechny jsou ochotné následovat strategické vedení USA, jak během předcházejících 75 let mnohokrát dokázaly (tady zase prominou Francouzi).
Je to právě tato skupina zemí (s výjimkou zemí bývalého sovětského bloku), za jejichž přispění se Spojené státy staly vítězi studené války. Právě toto spojenectví určilo do značné míry podobu moderního světa včetně řádu založeného na zákonech, na principu právního státu. Že Američané měli na vítězství v obou světových válkách lví podíl a že onen zákonný řád spoluzaložily a podporovaly především proto, že vyhovoval jejich zájmům, je také pravda – ale na věci to mnoho nemění.
Síla amerických spojenců (v posledním čtvrtstoletí znovu včetně Česka) pramení ze dvou skutečností: zaprvé jsou ekonomicky úspěšné se vším, co k tomu patří. Zadruhé jsou ideálními spojenci. Ve vlastním zájmu poskytovali Američanům obrovskou podporu, aniž by sami zpochybňovali jejich faktickou nadvládu.
Srovnejme to se studenoválečnými spojenci Sovětského svazu z Varšavské smlouvy. Obyvatelé těchto zemí dominanci Moskvy obvykle nemohli vystát a jejich vládce držela u moci jen hrozba drtivé sovětské vojenské síly. Když se této síly Sověti vzdali, během několika týdnů bylo po veškerém spojenectví. Celkem vzato byla během studené války Varšavská smlouva pro SSSR právě tak přítěží jako oporou.
Pro stratégy z toho může plynout lekce: i velcí a silní hráči spojence potřebují. Dnes by se v jakékoli konvenčně vedené válce s Čínou Spojené státy ocitly v nevýhodě, kdyby neměly možnost využít lodních kapacit svých spojenců v Asii i Evropě. Stran výroby munice a bezpilotních letounů platí totéž – ve všech těchto oblastech USA za Čínou značně zaostávají.
Tři scénáře
Blízká budoucnost Američanům nabízí tři možné scénáře. První z nich znamená zachování statu quo, kdy zůstanou dominantní silou planety (za přispění stávajících spojenců). Dva další scénáře jsou komplikovanější. Skupina jejich spojenců si buď může postupně budovat neutralitu vůči americko-čínskému souboji, nebo toto nefunkční spojenectví velmi rychle přestane existovat vůbec.
První scénář platil až do 20. ledna ráno, kdy se v Bílém domě naposledy probudil Joe Biden. Spojené státy měly stále k dispozici sílu spojenectví se zbytkem prvního světa, jež jejich vlastní sílu umocňovalo. Znamenalo to, že při jakékoli konfrontaci na rozhraní Tichého a Indického oceánu by USA měly podporu mnohem větší a ekonomicky i technologicky vyspělejší skupiny spojenců než Číňané. To by se Američanům jistě hodilo, když žádnou automatickou převahu nad protivníkem nemají.
Zdálo by se tedy, že vzhledem k popsanému ekonomickému a technologickému vývoji nastala právě tak vhodná chvíle, aby si Američané začali spojence předcházet. Namísto toho však začali spřáteleným zemím v Evropě i mimo ni hrozit anexí jejich území (Dánsko a Panama) a uvalovat na ně cla (Kanada, Mexiko, Kolumbie – ačkoli v posledním případě na to nakonec nedošlo).
Na Tchaj-wanu, v Koreji a Japonsku mezitím velmi dobře vnímají jakýkoli pozitivní posun postoje Washingtonu vůči Číně. Mnozí Evropané jsou stejně tak citliví na vývoj Trumpova vztahu s Kremlem a jeho souběžnou lhostejnost vůči Ukrajině.
Nedáme si Grónsko?
Trumpova dosavadní zahraniční politika tak aktivně podkopává největší strategický úspěch USA od roku 1945, tedy vytvoření toho, čemu jsme si zvykli říkat první svět. Pokud tento svět přestane existovat, budou Američané zřetelně oslabeni.
Následky takové proměny mezinárodní strategické rovnováhy přitom nezůstanou omezeny na Spojené státy. Pokud dojde k naplnění druhého či třetího scénáře, bude schopnost USA odstrašit Čínu, nebo dokonce proti ní vést válku značně oslabena.
Číňané to vědí stejně dobře jako spojenci Američanů. A protože i zde platí, že do konfliktu se pouštíte, máte-li pocit, že z něho vyjdete vítězní, je nepochybné, že oslabení Spojených států znamená růst pravděpodobnosti války proti nim vedené.
O to větší nebezpečí pak hrozí oněm bývalým spojencům, jejichž oslabení vojenské je ještě podstatně citelnější. A to vše dohromady je cena za „co kdybychom si dneska dali ke snídani Grónsko, Elone?“ z úst muže abdikujícího na neoficiální titul vůdce svobodného světa.
