EU nám poslala bilion korun na modernizaci a inovace. My jsme je prohýřili a prošustrovali za zbytečnosti
Pro řadu lidí, kteří nemají rádi Brusel a domnívají se, že naše členství v Evropské unii nám nic nedalo a jsme v ní spíš v roli otloukánků, to číslo může znamenat procitnutí, či dokonce velké překvapení. Nicméně teď ho ve své zprávě potvrdil i tuzemský Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). Podle jeho zprávy Česká republika za dvacet let svého členství v Unii získala z této instituce o bilion (tedy jeden tisíc miliard) korun více, než do ní na svých příspěvcích odvedla. To je ta lepší zpráva. Při pátrání po tom, jak jsme s touto astronomickou sumou naložili, už to tak růžové není.
Prezident NKÚ Miloslav Kala si nebral servítky a popsal vše bez příkras. V prvních letech členství v Unii nebyla Česká republika v čerpání unijních peněz příliš úspěšná. Systém spíš objevovala a mnohdy v něm tápala. V pozdějších letech se už sice našinci zorientovali a začali čerpat vyčleněné unijní peníze mnohem efektivněji, ale směřovali je vesměs do projektů s nízkou přidanou hodnotou nebo někdy dost pofidérních. „Dotační systém, který měl významně napomoct tomu, abychom dosáhli kýžené životní úrovně Západu, se někde po cestě začal zadrhávat a přestal vykazovat očekávané výsledky. Bez strategického rozhodnutí, kam chceme dojít, bez zadání konkrétních cílů a bez důkladné kontroly jejich naplňování se neposuneme dál,“ prohlásil Miloslav Kala.
Takže zatímco v jiných zemích za unijní miliardy stavěli dálnice, modernizovali železnice a další infrastrukturu, investovali do energetiky, vědy, výzkumu a inovací, tak tady se stavěly hotely, golfová hřiště či rozhledny. Dále se pak platily inovace (které vůbec inovacemi nebyly) velkým průmyslovým, zemědělským či potravinářským molochům a korunu tomu nasadily dotační covidové programy na udržení pracovních míst, které masivně čerpaly i firmy, které to vůbec nepotřebovaly a o přijaté peníze si pak jen navýšily své zisky. Kapitolou samou o sobě bylo přihrávání dotací tehdy vlivným lidem, kteří si za ně pak budovali ve svých domovinách pomníčky. Příkladem budiž „investice“ do areálu v Osvětimanech. Nežít v té vesnici někdejší Zemanův kancléř Vratislav Mynář, nejspíš by sem nepřitekla ani koruna.
Samozřejmě že se i v Česku za unijní peníze investovalo do infrastruktury nebo inovací a na mnoha místech je to vidět. Nicméně v porovnání s okolními nebo s Českem srovnatelnými zeměmi to bylo podstatně méně a výsledek je ten, že se české dohánění Západu v některých letech zastavilo či zpomalilo. Proto se nyní nacházíme ve stavu, který se mnoha lidem nelíbí. Představovali si, že na tom budeme lépe a dál. Že budeme mít kvalitní a rychlé komunikace a železnice. Že budeme mít platy blížící se západní Evropě. Že se zde bude vyvíjet, inovovat, patentovat… A jak to v mnoha odvětvích tady vypadá, vidí každý. Samozřejmě čest řadě výjimek.
Napsat, že jsme tady prošustrovali bilion korun, by sice bylo kruté, ale z velké části nejsme daleko od pravdy. Byť samozřejmě záleží na úhlu pohledu. V mnoha obcích byly díky dotacím z eurofondů opraveny či vybudovány čističky odpadních vod, vodárny, kanalizace, chodníky, obecní památky, kostely, školy a tak dále. Proto řada objektů i v malých obcích vypadá čile k světu a místní jsou na ně hrdí a žije se jim v obcích dobře.
Potíž je však ta, že peníze z fondů byly prvně plánovány jako pomoc na transformaci ekonomiky k hospodářství modernímu, inovativnímu a s vysokou přidanou hodnotou. Výsledek je ten, že si peníze rozebrali velcí hráči nebo šíbři, kteří tím zalepili i tak plánované investice, u kterých byla inovativnost hodně nejistá. A pak tu jsou investice do hotelů či golfových rezortů a podobných hovadinek. Někdo by mohl namítnout, že bylo lepší alokované peníze utratit za tyto investice než je nechat propadnout kvůli neexistenci jiných projektů. Tady jde však o to, že to nebyla podpora ekonomiky a společnosti, ale spíš nevratný úvěr pro šikovné podnikatele, kterým se na jejich „úspěch“ složili daňoví poplatníci z Německa, Belgie či Nizozemí.
Česká republika byla a stále je čistým příjemcem dotací z EU. Za pár let už se to může změnit a z naší země se stane čistý plátce. Pak bude averze vůči Bruselu ještě silnější. Uslyšíme, že nám nejen diktuje, co máme dělat, v čem jezdit a co spotřebovávat, ale ještě za to budeme platit. Přitom dvacet let jsme to byli právě my, kteří dostali víc, než jsme poslali, a západní Evropa nám dala šanci se k ní přiblížit a ještě nám na to dala prostředky. To, že se nám to příliš nepovedlo, je proviněním všech, kteří za poslední dvě dekády byli u moci, a je jedno, jestli byli z ODS, ČSSD či hnutí ANO. Všichni za to nesou zodpovědnost bez rozdílu.
