Petr Havlík: Rizika „nové“ Sýrie aneb Nepřítel mého nepřítele je můj přítel
Tento citát bývá připisován Winstonu Churchillovi. A jak se ukazuje i dnes, je stále platný. Bleskurychlá ofenzíva stále ještě teroristické organizace Haját Tahrír aš-Šám dokázala skolit režim syrského náčelníka Bašára al-Asada. Zazvonil zvonec a pohádce o nesmrtelnosti jednoho diktátora je konec. Asad se svým mocenským klanem podlehl vlastní pýše, šlo o dlouhodobou erozi moci.
V tomto příběhu to není jen o neschopnosti Íránu a Ruska pomoci svému spojenci. Ten, kdo selhal nejvíce, byla syrská armáda a vlastně celý asadovský mocenský aparát. Abú Muhammad Džulání je teď oslavován jako vítězný hrdina, zrodil se nový druh „osvíceného teroristy“ – džihádista s lidskou tváří. Vítězná atmosféra všude tam, kde si přáli konec Asadovy vlády, s sebou nese i řadu nezodpovězených otázek. Ta hlavní je, co bude dál? Džulání chytře slibuje svobodu a prosperitu syrskému lidu. Zdá se, že plní předem napsaný scénář operace.
Je nepochybné, že se dnešní povstalci a rebelové (včerejší teroristé) na ofenzívu do zbytku Sýrie dlouhodobě a pečlivě připravovali. Na spanilou jízdu vyrazili z Idlibu s tichou podporou asi nejenom Turecka. Věděli, že teď přišel jejich čas. Oslabení spojenci Asada k tomu vyzývali. Hamás a Hizballáh utrpěly těžké rány během izraelské protiofenzívy, a to i přes trvalou podporu Íránu. Džulání a jeho spolupracovníci neměli v Idlibu pověst mírumilovných holubic. Vůči svým odpůrcům dokázali být nemilosrdní. Pro syrskou ofenzívu si však nasadili jinou masku. A tato strategie slaví úspěch. Přesně věděli, kdo a jak je v Sýrii připraven opustit Asada a pragmaticky kolaborovat. Tak už to v těch revolucích bývá.
Výrazně jim pomohl postupný rozklad syrské armády a ostatních bezpečnostních složek. Jestli někdo selhal nejvíce, pak je to mladší bratr Bašára al-Asada Máhir-al-Asad. Druhý muž ještě včerejší Sýrie. Máhir byl velitelem Republikánské gardy a vlastně velel celé armádě (která prošla neúspěšnou reorganizací). A nejen to, on stál v čele syrských zpravodajských služeb. Nechvalně proslul svojí krutostí. Stejně jako jeho bratra i jeho semlelo vlastní ego. Liboval si v blahobytu, nedaleko Damašku měl ranč s koňmi. Byl také sběratelem starých motorek. Držel se asadovské zásady – „Nemusíte mě milovat, mně stačí, když se mě budete bát!“
Syřani jsou již velmi unaveni z dlouhodobé beznaděje a frustrace. Pro nás je těžko představitelné žít v zemi, kde se každý den na několik hodin všem vypne proud, aby se šetřilo elektrickou energií, kde je benzín na omezený příděl, kde je astronomická inflace, kde na každém kroku žebrají malé děti, kde má každá rodina nějakou docela čerstvou válečnou oběť… Sýrie má za sebou bohatou historii, patří mezi kolébky civilizace, Syřani jsou na tuto historii velmi hrdi a považují svůj současný osud za nespravedlivý. Západní sankce zemi srazily na kolena. Zavřelo se mezinárodní letiště v Damašku, na velmi omezený a regulovaný režim přešly syrské rafinérie ropy, prudce poklesla průmyslová výroba a část země žila na pokraji humanitární zkázy. Dnešní rebelie má podporu těch, kteří se chtějí vymanit z této zoufalé situace, kteří chtějí změnu. Jakoukoliv. Už nechtějí trpět a umírat. Ta změna se rýsovala ve chvíli, kdy byla Sýrie přijata zpět do Ligy arabských států a část nejen sousedních zemí se smiřovala s Asadem, s personou, kterou už dobře znají… ale teď je všechno jinak.
Velmi záleží na postoji světového společenství. Pokud Západ ustoupí od sankcí a obnoví se přísun energií, pak to může znamenat výrazný signál pro možnou obnovu země a možná i návrat části uprchlíků z emigrace, a to nejen z té turecké. Sýrie byla ještě na počátku století fungující a prosperující zemí (se sekulární fasádou), s ročním růstem HDP cca 5 %. Dnes se topí v hlubokém mínusu. Bez výrazné mezinárodní podpory se současná Sýrie neobejde. Ale každá mince má vždy dvě strany. Pokud se Džulání projeví jako militantní sunnitský džihádista a bude mít tendenci potlačit šíity (respektive Alavity) a také křesťany, tak se může stát ze Sýrie druhý beznadějný Afghánistán. I s tím možným podobenstvím, že se v Sýrii vyrábí a distribuuje psychoaktivní droga captagon zvaná droga džihádistů. Do nelegálního prodeje drogy (s obrovskými objemy) byli zapojeni i prorežimní obchodníci a někteří představitelé místní moci. Druhou syrskou drogou je hašiš. Sýrie měla nakročeno k tomu, aby se z ní stal narkostát ovládaný narkobarony.
Džulání nechal propustit ze syrských věznic většinu vězňů, přičemž jsou mezi nimi i hrdlořezové z Islámského státu či z Al-Káidy. To samo o sobě nese obrovskou míru rizika. Dalším obecným nebezpečím je arzenál zbraní po syrské armádě. Kdo bude v Sýrii vládnout? A jak? Vydrží dnešní umírněný pragmatismus? Jakou pozici vůči nové Sýrii zaujmou Spojené státy, které mají v Sýrii asi 2 tisíce vojáků? Co Turecko? Co Izrael? Co Evropská unie? Co Írán a co Rusko se svými dvěma vojenskými základnami? Co sunnitské monarchie? Zdá se, že teď všichni vyčkávají, až se doba nějak uklidní a sedne si rozvířený prach.
Při případné obnově Sýrie má Česká republika velmi výhodnou pozici. Jednak jsme byli jedinou zemí, která si po celou dobu válečných konfliktů ponechala v Damašku svoji ambasádu a pak mají v Sýrii ještě stále výraznou stopu české značky, které se podílely na její výstavbě. Blízká budoucnost ukáže, zda a jak tuto příležitost ČR využije. Celý Blízký východ zažívá velice turbulentní období, které ovlivňuje globální mezinárodní situaci. Další eskalaci napětí v této oblasti si nikdo rozumný nepřeje.
