Těžko hledat po zeměkouli zemi, která by tak názorně demonstrovala výsledky desetiletí socialistických populistických experimentů. Asi i proto se tam zrodil fenomén Javiera Mileie, reformátora s motorovou pilou. A velký kus světa čeká, jestli uspěje.
Od poloviny 19. století až do první světové války byla Argentina nejrychleji rostoucí světovou ekonomikou, a ještě mezi válkami se tam i z Čech emigrovalo jako do Spojených států. Země byla výrazně bohatší než její původní kolonizátor – Španělsko Až v roce 1946, kdy usedl do prezidentského paláce Juan Perón, manžel legendární Evity. Zemi ovládl na desetiletí levicový populismus. Vláda znárodňovala, domácí firmy chránila před konkurencí a zaváděla levicovou politiku, jako bylo zdravotní či sociální pojištění, obvyklou v Evropě, a to ve velkém stylu. Typická byla mimořádná síla odborů. Občas se objevil reformátor, který se pokusil změnit cestu země. Takovým byl třeba v devadesátých letech Carlos Menem, jenž byl sice také perónista, ale nečekaně se pustil do privatizace, a zavedl dokonce plnou směnitelnost domácího pesa k dolaru v poměru jedna ku jedné, čímž se pokusil přimět bohaté Argentince, aby své úspory vyvedené do USA zase přivezli zpátky. Dlouho to nevydrželo.
S takovou politikou proto země od dvacátých let za jedno století spadla z první desítky nejvyspělejších zemí světa někam k sedmdesátému místu. Opakovaně zbankrotovala a populace chudla. Ještě v devadesátých letech byla Argentina výrazně bohatší než sousední Chile. To má dnes HDP na obyvatele 17 250 dolarů, zatímco Argentina něco přes třináct tisíc.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
