Minulé týdny vynesly ze světa vědy a výzkumu před zraky široké veřejnosti termín „predátorské časopisy“. V pochybných, pseudovědeckých žurnálech založených za účelem generování zisku (autor za svůj z vědeckého hlediska irelevantní, často vysloveně nekvalitní výstup typicky platí) a laciných bodů vedoucích k zisku titulu, habilitaci, profesuře nebo kýžené akademické pozici publikovali mj. politici aspirující na vysoké funkce, třeba kandidátka do Evropského parlamentu Danuše Nerudová, neúspěšný nominant na pozici ministra pro vědu a výzkum Pavel Tuleja (oba někdejší rektoři vysokých škol) či místopředseda ANO Karel Havlíček. O komentář pro základní vhled do složité problematiky vědeckých publikací jsme požádali profesora ekonomie a prorektora pro vědu Univerzity Karlovy Ladislava Krištoufka.
Poslední dva týdny ovládly predátorské publikace politický a částečně i veřejný prostor, a než se na ně po nástupu nového ministra pro vědu opět zapomene, je dobré se nad problematikou na chvíli zastavit. Moralizování a idealistické představy o tom, jak by se měli ideální vědci a vědkyně chovat a jak by měl ve vysněném světě publikační systém fungovat, nechám na jiné a zkusím přidat trochu reálného, mezinárodního, vědně-politického kontextu.
Když se říká, že „predátoři“ jsou pouze špičkou ledovce, tak se tím nutně nemyslí jen situace v Česku. Globální systém publikování vědeckých výsledků je již delší dobu v krizi. V moderní hantýrce bychom mohli říct, že historický způsob publikování výsledků vědecké práce převedený do moderního digitálního, globálního prostoru není škálovatelný. Tedy že to, co mohlo slušně fungovat na přelomu 19. a 20. století, v aktuálním propojeném a technologicky srovnatelném světě naráží. Nemluvě o probíhajícím nástupu generativní umělé inteligence, která v kombinaci s predátorskými praktikami může vést k implozi celého systému. A možná to bude dobře. Bez kreativní destrukce to někdy nejde.
V ideálním světě nejsme
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
