Máme padesáté páté výročí sebevraždy Jana Palacha, která zásadně otřásla společností pražského jara, nikoliv ovšem těmi, jež měla burcovat. Ti se už opatrně stěhovali do nových, okupačních poměrů. Sebevražda upálením byla v našem kulturním prostředí mimořádně neobvyklá. Jako politický nátlak vyděsila celou českou společnost. Měli jsme v té době Husa už dávno bezpečně instalovaného jako statečnou ikonu pravdy v historické vitríně, odkud nemohl uprchnout. A najednou se na Václavském náměstí u Muzea pravda opět vznítila.
Masada je starověká židovská pevnost na břehu Mrtvého moře. Palach je nejznámější hrdina pražského jara. V Masadě spáchalo tisíc obklíčených izraelských bojovníků sebevraždu na protest proti římským dobyvatelům proto, že jim čest nedovolovala padnout do římského zajetí. Uplynulo od té doby téměř dva tisíce let. Zabili se takto: losem vybraných sto pobilo ty ostatní. Pak z té stovky los vybral deset bojovníků, ti pobili zbývající a sami se pak pobili navzájem. Římané nezískali zajatce, které by jako obvykle ukřižovali, nýbrž ohromnou horu mrtvol. I na kruté Římany musel z toho padnout děs.
Tečka za pražským jarem
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
