Letní prázdniny 1968 jsem prožil podobně jako předchozí. Do poloviny srpna jsem je trávil u dědečka a babičky v Radotíně u Prahy. Jako vždy jsem zažil řadu úžasných dobrodružství, taky jsem pomáhal se sklizní jahod, meruněk, sbíral jsem rybíz, hrál si s báječným vlčákem Tečkou a obdivoval jsem dědovu obrovskou prvorepublikovou knihovnu. Děda si o komunistech vždy myslel svoje a nijak svůj postoj neskrýval. Nevěřil ani těm tehdy populárním reformátorům. Vždy říkal: jednou komunista navždy komunista. Díky tomu jsem vyrůstal v pravdě. Moji prarodiče byli věřící. Nikdy se u nás nepěstovala dvojí morálka. Svým dětským pohledem jsem vnímal všechny impulsy, které na mě z mého mikrosvěta doléhaly jako opravdové. Nesu si je po celý život. Stejně tak i příběh mého strýce, který byl po roce 1948 odsouzen ve vykonstruovaném procesu na doživotí jako předúnorový poslanec Parlamentu. V nejtěžších žalářích pak strávil 11 let. Soudruzi se opakovaně podepsali na celé naší rodině.
V polovině srpna jsem se vrátil domů do Havířova. Opálený a spokojený jsem se těšil na to, až budu všem všechno vyprávět. Už tehdy jsem si psal takový dětský deník. A pak to přišlo. 21. srpna brzo ráno vlítla moje tehdy skoro čtrnáctiletá sestra do pokoje, který jsem sdílel se svým o šest let starším bratrem, a zoufale křičela, ať se jdeme podívat z balkonu na Rusáky v tancích. Vůbec jsem to nechápal. Válka? Cože? A to jako proč? S Rusákama jeli i Poláci. Ta kolona vojenské techniky mi připadala nekonečná. Cítil jsem pach nafty a zacpával jsem si uši, protože ten hluk byl děsivý. Snad poprvé jsem viděl maminku zoufale plakat. Vzpomněla si na to, jak ji babička držela několik dní ve sklepě na jaře 1945, aby ji sovětští osvoboditelé páchnoucí vodkou neublížili. Mně se vybavila čerstvá vzpomínka na Rusa Vasila z Radotína. Zůstal tam po válce jako válečný invalida. Musel jsem kolem jeho domu projít, když jsem chodil pro mlíko. Strašně jsem se ho bál. Byl velký, neoholený a smrděl kořalkou a potem. Na domě mu visela vlajka jeho bolševické domoviny.
Brácha okamžitě pustil rádio. Hltali jsme každé slovo. Pořád někdo opakoval, ať zachováme klid. Ale jak? Na návštěvu se přeci nechodí v pět ráno, a hlavně ne bez pozvání, a už vůbec ne po zuby ozbrojen. S bráchou jsme každý večer poslouchali Hlas Ameriky a pak pohádky z Werichova Fimfára, přes den u nás hrály písničky Semaforu, ale taky čerstvé skladby Beatles, Boba Dylana a mnoha dalších, které nám posílal rodinný přítel z Kanady. V té době jsme ještě neměli ani pevnou linku a telefonovat jsme chodili k sousedce. Maminka ji poprosila, jestli by nemohla od ní obvolat příbuzné, zda jsou v pořádku. To už přicházeli v následujících hodinách zprávy o prvních obětech. Měl jsem z toho ve své devítileté hlavě pořádný guláš. Myslím, že jsem tehdy hodně předčasně dospěl a stal se ze mě celoživotní homo politicus. Jsou vzpomínky, které nelze vymazat.
Z rádia začali hlásit jména zrádců, kteří prý Rusáky pozvali. Brácha měl ucho u malého repráku a volal na mě jména, která jsem zapisoval dětským tiskacím písmem na takovou tvrdou podložku z nějaké krabice. Druhý den jsme brzo ráno letěli do trafiky. Myslím, že jsem koupil poslední kusy novin, po všech se rychle zaprášilo. Byl to bláznivý čas. Po několika dnech jsme nastoupili do školy. První slohovka, kterou jsme na počátku páté třídy psali, byl dopis příteli. Já jsem si vymyslel kamaráda ze Švýcarska, kterému jsem napsal, že by bylo fajn, kdyby nám pomohli, abychom se mohli stát neutrální zemí, ale bojím se, že nám to ruští okupanti nedovolí. Vyděšená učitelka se šla poradit se soudruhem ředitelem co mi má na to říct. Byl jsem odvelen do ředitelny a tam mi bylo řečeno, že to nejsou žádní okupanti, nýbrž okopanti, že nám přijeli pomáhat okopávat stromečky. Mlčel jsem. Jen jsem si říkal, že je někdo z nás blbej, ale já to nejsem. Podobné pocity mám bohužel často i dnes. Začátky konců mívají různé předehry. Tehdejší vpád mnohatisícové armády dnes nahrazuje rafinovaná hybridní válka. Obojí mělo a má neblahý vliv i na duši národa.
