V České republice se za rok nelegálně vyrobí a spotřebuje zhruba šest milionů litrů lihovin. Podle Unie výrobců a dovozců lihovin to je přibližně stejný objem, jako je celá domácí produkce. Příští rok by objem nelegální výroby a spotřeby tvrdého alkoholu mohl být podle lihovarníků ještě vyšší, a to kvůli růstu spotřební daně, k němuž by podle plánu vlády Petra Fialy mělo dojít od začátku příštího roku. Výrobci a dovozci kořalek varují před další metanolovou aférou, před alkoholovou nákupní turistikou do sousedních zemí, ale poukazují i na skutečnost, že jednotlivé alkoholické nápoje v Česku podléhají rozdílnému zdanění.
Když se člověk na celou záležitost podívá nezaujatě a s „čistou hlavou“, tak mají argumenty lihovarníků svoji logiku. Spotřební daň na lihoviny roste, kdežto tiché víno zůstalo zdanění ušetřeno. To, že lidé budou jezdit nakupovat šnaps do zahraničí, taky nelze vyloučit a černý trh, respektive černá výroba tu byla, je a bude. Zkrátka kde je poptávka, je i nabídka.
Skutečnost, že u různých druhů alkoholů jsou rozdílné (či žádné) sazby spotřební daně, je výsledkem silného lobbingu, určitých společenských a gastronomických tradic, ale zřejmě i rozdílného vnímání jednotlivých druhů nápojů. Zatímco zajít si s někým na skleničku vína či pivo do restaurace je vnímáno jako normální společenský akt či dokonce cool zážitek (o který je potřeba se podělit se svými přáteli na sociální síti), u lihovin toto normální není. Tedy alespoň já jsem si ještě nevšiml, že by někdo na Facebooku nebo dalších sítích prezentoval fotky s popiskem „šel jsem s kámošem na pět rumů“ nebo „daly jsme si s holkama pár vodek“. Samozřejmě, vybrané druhy tvrdého alkoholu se přidávají do koktejlů, se kterými se už kdekdo pochlubí. Nicméně zde jde o lidi, kteří neřeší cenu a drink si zkrátka koupí.
Diskuse o zdanění alkoholu a lihovin budou vždy v českém prostředí, které je známé svou vysokou tolerancí k jeho konzumaci, poněkud žinantní. Problém však je, že celé odvětví je prezentováno vždy jen z jednoho pohledu a chybí tomu zasazení do širokého kontextu. Do něj určitě patří informace o počtu vyrobených hektolitrů, spotřebovaných panáků či hektarů osázených vinic, stejně jako o výnosu z nepřímých daní do rozpočtu. Nicméně by tam měla být další data – například kolik lidí celý sektor zaměstnává, a to jak ve výrobě, tak i v pohostinství a službách. A pak by tam mělo být to zásadní, i když méně hezké – tedy negativní jevy. Tedy počet nehod a násilných činů pod vlivem alkoholu, vyčíslené škody a samozřejmě dopady na zdraví a výdaje veřejného zdravotního systému. O tom se sice mluví, ale málo, málo, málo. Každý se stará jen, aby měl za levno plnou sklenici nebo jako obchodník či výrobce co nejvyšší kšeft, ale tu odvrácenou tvář celé branže také musí někdo zaplatit.
Alkohol, kuřivo, benzín či hazard. To jsou oblíbené položky, kam stát vždy sáhne, když mu chybí peníze. Ví, že těmto neřestem podléhá mnoho lidí. Někdo více, někdo méně. Problém je však ten, že stát si myslí, že tento hadr bude ždímat donekonečna a stále z něj něco bude kapat. S tím, jak poroste sazba daně, bude klesat i množství těch, kteří budou ochotni rostoucí cenu akceptovat.
Tyto lidi ale nenapadne se svým zlozvykem skoncovat. Oni budou hledat cesty, jak se k němu dostat jinudy, oklikou, levněji. Tedy i k podloudné domácí výrobě, ze které stát nebude mít nic, ale pijan si zahrává s rizikem, že do konce života bude v tom lepším případě potřebovat bílou hůl. Výsledkem tedy bude skutečnost, že konzument se ke svému zboží dostane, ale stát z toho bude mít čím dál méně a spíš mu zůstane černý Petr v podobě řešení negativních důsledků. A když pak někdo vidí, že jeden druh alkoholu je bez daně a druhý s daní, tak to celý systém ještě více rozbíjí. Tady by nemělo platit kastování na tradiční, společenský či méně škodlivý alkohol a pak na ten ostatní. Otázka by měla znít: „alkohol: ano, či ne?“. A podle toho určovat daňovou politiku. I když tomuto přístupu někteří tleskat nebudou…
