Ministr financí Stanjura ohlásil možné zvýšení DPH, které by mělo státu přinést až 24 miliard korun, a konflikt uvnitř vládní koalice o řešení rozpočtových schodků může pokračovat dalším dílem.
Podstatou Stanjurova návrhu je sloučení snížených sazeb DPH ve výši 15 procent, kde jsou například potraviny a sazby desetiprocentní uplatňované na léky, dětskou výživu, pleny a noviny či knihy, ale také od zavedení EET poněkud absurdně čepované pivo, do jedné sazby ve výši 14 procent. A zároveň se některé položky z obou snížených sazeb mají přesunout do té základní, 21procentní. A to bezesporu pohne cenami, což je v současné atmosféře politicky hodně odvážný, skoro riskantní krok. Zvláště když největší zdražení by z titulu změny DPH mohlo postihnout docela citlivé položky, jako je teplo z dálkového vytápění či vodné a stočné a již zmíněné čepované pivo. U těchto položek by mohly ceny kvůli vyšší dani vyskočit o desetinu.
První reakcí je nepochybně pocit, že se v téhle inflační době někdo zbláznil. Když si to ovšem trochu rozebereme a přijmeme názor, že zvyšovat daně je nutné a DPH je lepším cílem než daně z příjmu, tak asi není lepší doby než tato.
Na přelomu roku, od kdy by daně vzrostly, bude podle všech předpokladů inflace klesat, a to pod tlakem vysokých úrokových sazeb a snížené poptávky. Obchodníci tak budou muset velmi zvažovat, zda promítnou do cen celé zvýšení daní. V běžných časech by to udělali bez váhání, ale teď bude situace jiná. To se týká především možného zdražení onoho čepovaného piva či vstupenek na sportovní akce, ale i těch léků. U nyní žhavě diskutovaných potravin by se naopak mělo díky snížení daně o procento zlevňovat.
Hlavně ale v asi nejcitlivějším případě vodného je velkou částí nákladů vodárenských firem cena energií a ty budou jistě levnější, než byly na konci loňského roku, kdy vodárny vydávaly letošní ceníky. Teď by měly zlevňovat a při vyšší dani jen zlevní o něco méně. Navíc u vody je cena věcně regulovaná, což znamená, že je určena přiměřená výše ziskovosti, a vodárny tak mají omezenou možnost zneužít svého postavení jediného dodavatele. Náklady budou logicky po energetické krizi klesat i teplárnám. Takže nové daně jen sežerou část zlevnění, z něhož by jinak těžil spotřebitel. Ale situaci domácností to nejspíše nezhorší oproti současnému stavu.
Pak už můžeme diskutovat jen o tom, zda je pro dolování peněz do rozpočtu lepší DPH, nebo jiné daně, třeba opakovaně některými ekonomy požadované zvýšení daní z příjmu. Z hlediska daňové teorie je to poměrně jednoduché. Platí, že všechny daně nějak deformují trh a škodí ekonomickému růstu, a jsou tak zlem, byť zcela nutným. Nejméně pak škodí daně ze spotřeby, tedy DPH a spotřební daně spolu s daněmi z majetku. Příjmové daně jsou pak nejškodlivější.
U nás je největší debata o dani z příjmu kvůli jejímu značnému snížení při zrušení superhrubé mzdy v roce 2020. Z ekonomického hlediska je však třeba se na danění příjmů dívat celkově a zahrnout do něj i zdravotní a sociální pojištění včetně části placené zaměstnavatelem. To vše jsou totiž náklady práce a ty jsou u nás stále velmi vysoké. Díky tomu jsme spíše montovnou než zemí, kde se daří špičkovým technologiím pěstovaným lidmi s vysokými mzdami, díky nimž celá společnost bohatne. Prosazení aktuálních lidoveckých či starostenských návrhů na výrazně vyšší zdanění těch více vydělávajících by tento trend jen prohloubilo.
Nehledě na to, že úplně nejlepším řešením je ještě před přemýšlením o vyšších daních škrtat výdaje. Jen zmrazení celkového objemu mezd všech státních zaměstnanců na letošní úrovni by příští rok oproti obvyklým růstům v minulých letech ušetřilo skoro to samé, co přenese navržené zvýšení DPH.
