Nic nemohlo být odlišnější než dvě akce, které zažilo Česko v průběhu pouhých 48 hodin – inauguraci nového prezidenta a velkou protivládní demonstraci na pražském Václavském náměstí, která skončila potyčkami s policií u Národního muzea. Byly to další důkazy, že společnost je neklidná. Připomíná to jízdu na divokém býkovi při rodeu. Někdo se u toho válí v prachu, další se ještě na poskakujícím zvířeti drží a jiní se chystají nasednout.
Stav je to neblahý a uklidnění daleko. Pošťuchovaná u Národního muzea, kdy se dav snažil proniknout do ikonické historické budovy a chtěl z ní strhnout ukrajinskou vlajku, byla soft verze zteče amerického Kapitolu (leden 2021) či brazilského řádění demonstrantů v parlamentu (leden 2023). Co bude dál? Začnou po sobě Češi házet dlažební kostky?
Jak v případě nového prezidenta, tak u protivládních protestů si mnoho lidí vytváří falešné modly, vzývají příchod Mesiáše, míchají jablka s hruškami a řeší zástupné věci, do kterých si transformují buď své tužby, nebo své frustrace. Jak ovšem víme z historie, přehnaný aktivismus k ničemu dobrému nepovede.
Mnoho lidí přesto místo odstupu vzhlíží k prezidentu Petru Pavlovi s nestřídmým optimismem. Chápu, po Miloši Zemanovi to nemůže být jiné. Ale u politiků je vždy na místě ostražitost. Nezbývá než si počkat, jak si Pavel s výkonem funkce poradí. Proto nemá smysl ho dnes velebit a současně nemá smysl ho hned zatracovat.
To vláda Petra Fialy je pod daleko větším tlakem. Od lízání mocenské smetany je tak daleko jako Mars od Jupiteru. Ať udělá cokoli, nesetká se to s pochvalným mručením. Pro někoho to bude málo, pro jiného moc. Navíc někdy reaguje pozdě, balónky řešení vystřeluje do vzduchu, ty pak po splasknutí padají prázdné k zemi. Zatím má kabinet štěstí, že protivládní tábor je velmi fragmentovaný a nepochoduje v jednom šiku. Pokud by tomu tak bylo, tak půda u Strakovy akademie by už hořela. Některé problémy si přitom vlády vlečou za sebou, jiné přibývají. Jsme právě v bodě, kdy se jich sešlo mnoho v jeden čas na jednom místě. Nedostatečná infrastruktura, málo výkonné úřednictvo, pokulhávání v digitalizaci, někde nedostatek bytů, nedodělaná reforma penzí, vysoké ceny energií a potravin, snižující se porodnost. A ukrajinská válka za rohem.
Na rozdíl od uplynulých desetiletí jsme ale v nebezpečné situaci, kdy chce ruský medvěd opět zatnout své špinavé drápy do demokratické Evropy. Kreml u toho hbitě využívá všechno, co se ve „velké hře“ využít dá. I protesty v Česku. Část protivládních demonstrantů je označována za proruské trolly. Má to adekvátní důvody: Vyvolávat zášť proti Ukrajincům nahrává ruské propagandě a nabádat Kyjev, ať přijme mír podle podmínek Moskvy, může být ohrožením naší bezpečnosti, protože nevíme, kde se ruské tanky zastaví. Zrádcovské nadbíhání Moskvě tu už bylo po okupaci z roku 1968 a následné odporné normalizaci. Vedlo to k devastaci české společnosti, ekonomiky i politiky. Pokud dnes někdo, třeba i nepřímo, souzní s putinovským Ruskem, zrazuje tím české národní zájmy.
Bohužel v soukolí nesmlouvavých bitev na náměstích, na sociálních sítích a na politické scéně uvízl často hlas těch, kteří pomoc skutečně potřebují, jimž se nedaří a kteří vyhlížejí budoucnost s obavami. Matky-samoživitelky. Někteří důchodci, zejména ti, kteří už nemají partnera. Nemocní, již potřebují trvalou a někdy hodně drahou pomoc. Ukrajinské matky s dětmi, které utekly před válkou…
Komunistický prezident Antonín Zápotocký kdysi napsal propagandistický škvár, román Rudá záře nad Kladnem. Ta tam jistou dobu za bývalého režimu zářila, potom zmizela. Mám obavu, že teď nic nezáří, že se nad Českem převaluje temný mrak. Ještě ho lze rozfoukat. Pokud se to nepodaří, může příští útok na Národní muzeum vypadat jinak. Frustrované duši rozum neporučí.
Text vyšel také jako úvodník nového Reflexu, který si můžete koupit v našem Ikiosku >>>
