Dnes slavíme konec uplynulého roku. Je Silvestr 2022, je 31. prosince a v Praze je šestnáct stupňů nad nulou. Člověku se pak těžko pije na nadcházející rok, když mu planeta naznačuje, že už jí jich moc nezbývá.
Globální oteplování jako koncept má mezi lidmi z přirozených důvodů mizernou reputaci. Protože jedna polovina populace je přesvědčená, že to budou právě klimatické změny, které lidstvu finálně zlámou hřbet… a druhá polovina populace je přesvědčená, že je někdo furt jenom šikanuje, protože řídí diesel. Já osobně velice nerad spadám do té první skupiny. Ale štve mě to.
Myslíte si, že bych nechtěl létat do Bratislavy letadlem a řídit SUVéčko? A smát se dredatým lidem s transparenty, které vypadají jako by je napsal James Cameron pro třetího Avatara? Myslíte si, že mě baví tahat všude plátěnou tašku a mít morální dilema, jestli si z Číny objednat svítící budík ve tvaru hlavy Alana Edgara Poea? Myslíte si, že mě těší přít se s rodinou u štědrovečerního stolu o Green Dealu? Chtěl bych, nebaví a netěší.
Před deseti lety, možná ještě před pěti lety, bych napsal: Ale vědecká data jsou neúprosná. Dneska musím bohužel napsat: Ale pohled z okna je neúprosný. Víte, zatímco argumentace popíračů globálního oteplování se za posledních několik desítek let moc nezměnila, argumenty aktivistů jsou dost jiné. V devadesátkách to bylo „Podívejte se na tuhle tabulku, máme problém!” Dnes jen lidé s oprávněnou hysterií ukazují na ulici a roztřeseným hlasem křičí: „Tohle přece není normální, uvědomujete si to, žejo?!”
Přestože se při každé velké debatě snažím chápat všechny strany, jejich postřehy, starosti, připomínky, argumenty… nemůžu si pomoct, abych rozčíleně nefuněl nad lidmi, kteří když náhodou v červenci klesne teplota na dvacet stupňů, vlezou na sociální sítě a napíšou: „A kde je vaše globální oteplování teď, co? Ha ha ha ha!” Ale v dny jako je tento, na Silvestra, na který se doslova otevírají po Praze zahrádky a lidé chodí okolo v mikinách, překvapivě všichni tihle lidé drží hubu.
Lavina koblih
Rád bych vám pověděl jednu historickou anekdotu. Na přelomu 19. a 20. století měla města velký problém. Tím problémem byly koňské exkrementy. A velkoměsta si začínala pomalu uvědomovat, že nemají pro tenhle problém žádné řešení. Musíte si uvědomit, že města jako Londýn, New York, Paříž měla v ulicích desítky, někdy až stovky tisíc koní. Kůň dokáže vyprodukovat až pětadvacet kilogramů exkrementů denně, takže… no, abychom citovali doktora Iana Malcolma: „To je ale pořádná hromádka hoven.” V polovině devadesátek Timesy předpokládaly, že do padesáti let bude Londýn pohřben pod dvoumetrovou vrstvou koblih.
Jak víme, nic z toho se nestalo. Víte proč? Protože přišla auta, autobusy, tramvaje a vlaky. Takhle z dálky to vypadá jako velké vítězství lidské mysli nad problémy své doby. Technologický pokrok vyřešil problém za nás, zdá se. Ale to je jen fata morgana, přelud. Realita je, že jsme nikdy nenašli řešení na problém koblih, jen jsme opustili koně jako dopravní prostředek.
Lidé jsou z historie zvyklí, že jako druh máme tendenci vybírat pády těsně nad zemí. Stačí jen počkat a stane se něco skvělého. Problém s klimatickými změnami je, že nepohřbíváme pod sračkami jenom New York, ale celou planetu. A alternativní planeta není ani v dohledu. Optimistické odhady říkají, že jsme stovky let od kolonizace Marsu, který je doslova za rohem a i za tři sta let tam bude životní situace horší než v Košicích.
Tak až budete dnes v lehké jarní bundě na náměstí zapíjet pohodlný uplynulý rok a připíjet na ten nadcházející, zkuste myslet na to, že těch pohodlných let před sebou jako lidstvo tolik nemáme. Tak na nový a trochu zodpovědnější rok 2023.
