Že by ozbrojený puč několika desítek německých seniorů proti vládě mohl reálně uspět, si mohl představovat asi jen režisér nějaké béčkové politické taškařice. Celou věc (nevím, jak jinak to vlastně nazvat) prezentují média a němečtí vládní představitelé s patřičnou vážností, mě ovšem nepřekvapuje. Média neváhají dokonce označovat představitele gerontopuče tradičními politologickými výrazy jako „pravice“ nebo „extremismus“. Ti lidé by přitom nedokázali asi obsadit ani služebnu obecní policie v Kotěhůlkách.
Abyste byli úspěšní, musíte spoléhat aspoň na transportéry a těžké zbraně, ne pancéřovaná chodítka. Jako tragikomickou pointu případu lze pak číst zprávu, že německá vláda hodlá reagovat na puč zpřísněním zákonů o držení zbraní. No, hlavně ať ten zákon patřičně vysvětlí německá vláda v uprchlických centrech a no-go zónách…
Přitom dějiny 20. století jsou důkazem, že když se puč pořádně připraví, stává se docela funkčním způsobem, kterak se dostat k moci. Nebo na sebe aspoň upozornit, rozšířit mezi lidi své podvratné myšlenky. Což se například povedlo v roce 1923 Adolfu Hitlerovi a jeho soukmenovcům, když večer 8. listopadu během takzvaného pivního puče obklíčili měšťanský pivovar v Mnichově, kde se konala schůze bavorské společenské smetánky. Hitlerova jednotka SA vtrhla do sálu, zajala rukojmí a vyrazila pochodem do města, v němž došlo ke střetu s policií. Puč zkrachoval, několik Hitlerových stoupenců bylo zraněno nebo zastřeleno. Vůdce byl postaven před soud, ovšem z pěti let si odseděl jen osm měsíců, během kterých si srovnal zvrácené myšlenky a sepsal svůj politický manifest Mein Kampf. Základy k největší hrůze v lidských dějinách byly postaveny.
Za úspěšně dokonaný puč se jistě dá označit také to, co se před padesáti lety povedlo generálu Augustu Pinochetovi v Chile, když svrhl vládu socialisty Allenda a na dvacet let se v této krásné jihoamerické zemi chopil moci. Puč to byl patřičně krvavý a hodnotí se na škále černá – bílá jen velice těžko, nicméně Pinochet byl jeden z mála diktátorů, kteří nakonec odstoupili dobrovolně z funkce a dali průchod tradičním demokratickým procedurám.
Pokud se chcete poučit o tom, jak se také dají dělat puče, najděte si příběhy desítek ozbrojených útoků na vládu v mnoha afrických zemích, naposledy třeba v Burkině Faso, kde k poslednímu násilnému převzetí moci došlo letos na podzim. Půvabné na těchto převratech je, že svržen bývá diktátor, jenž se k moci dostal rovněž prostřednictvím puče. Pučistická smyčka. Nač se zdržovat volbami, referendy, ústavními většinami…
Zcela záměrně se vyhýbám slovu puč v souvislosti s únorem roku 1948 v Československu. Přestože měl všechny vnější atributy ozbrojeného komunistického převratu, šlo vlastně o dějinnou nevyhnutelnost, která vycházela z poválečných dohod vítězných velmocí.
Dnešní západní demokracie zdá se být ovšem více ohrožena jiným druhem povstání než tím, které minulý týden předvedlo několik tragikomických Němců. Hlavní zbraní jsou dnes digitální technologie, skupinové myšlení na sociálních sítích, které se dá poměrně snadno „moderovat“ (tedy cenzurovat), manipulace s fakty i názory. Například nejnovější aféra „Twitter files“ ukazuje, že americké prezidentské volby byly ovlivněny cenzurou na zadání demokratické levice, lockdownová opatření omezující občanské svobody byly vyhlašovány na základě politické manipulace a potírání „konkurenčních“ vědeckých pravd. Jednoduše řečeno – nástroje ke svobodnému šíření informací se stávají jejich pravým opakem.
Kam se hrabe gerontopuč.
