Uplynul týden od ukončení další pracovní návštěvy prezidenta Bidena na Blízkém východě a novinářský pool Bílého domu se stále nemůže dohodnout na finálním vyhodnocení cesty: zda byla vážně historická, nebo pouze mimořádně úspěšná. Během setkání s novináři na zahradě Bílého domu tiskový mluvčí dokazoval historickou povahu návštěvy tím, že prakticky v žádném ohledu nedošlo k regresu a v jednom ohledu se dokonce podařil významný průlom.
Vztahy Spojených států s Izraelem nedostály žádného významného zhoršení. Biden sice počítal s tím, že se ťuknutím pěstičkou pozdraví s Naftalim Bennetem, leč ten moudře odstoupil a přenechal premiérské křeslo Jairu Lapidovi, dle rotační dohody. Lapid má sice v mnoha ohledech blíže k Bidenovi než pravičák Bennet, avšak mluvit o posílení trvalého přátelství je poněkud ošemetné – vždyť na dohled jsou další izraelské parlamentní volby a trvanlivost vztahů se současnou garniturou je omezena maximálně jedním čtvrtletím. Konstatovat, že ekonomická a vojenská spolupráce Spojených států s Izraelem bude nadále pokračovat, je stejně odvážné jako tvrdit, že v dalších letech budeme nadále dýchat vzduch. Izrael dávno není odkázán na výlučnou americkou pomoc, zato zaoceánská velmoc je nyní mnohem závislejší na regionální součinnosti s Izraelem než v minulosti.
Bidenovy sliby v Izraeli často připomínaly oxymóron. Přísahal, že je větší sionista než samotný Theodor Herzl, ale stejným dechem dodával, že stojí pevně za představou dvou států na stejném území. Ten palestinský by měl podle Bidena vytvářet jakýsi souvislý pruh zahrnující jak Západní břeh, tak Pásmo Gazy. To by už rovnou mohl ve stejné větě slíbit, že zároveň coby vedlejší produkt mozkového úsilí vyřeší kvadraturu kruhu. Jak se někdo může hlásit k sionismu, jehož smyslem je dostat všechny Židy zpět na území pravlasti, a přitom zaručovat návrat na stejné území Palestincům, jejichž počet podle definice OSN jde do desítek milionů? Za skvělý úspěch je některými novináři považováno to, že Biden navzdory předsevzetím nezrušil žádný z výdobytků Trumpovy éry: nerevidoval uznání anektovaných Golanských výšin, nezrušil přestěhování diplomatického zastupitelstva do Jeruzaléma, nedotkl se otázky židovských osad, nedotkl se vůbec ničeho, co se tak senzačně povedlo Trumpovi. Mluvit o tom, že svého předchůdce tím mocně překonal, je vážně troufalost.
Nerozborná družba u Saúdů
Stejně nanicovatá byla povaha návštěvy na území Palestinské autonomie, nepočítám-li jakousi hudební produkci, jejíž hlavní chloubou byla okolnost, že se jí neúčastní žádný Žid. U Mahmúda Abbáse nedosáhl změny postoje v otázce velkorysé peněžité podpory rodin padlých a uvězněných „mučedníků“, jak jsou oficiálně označováni vrazi izraelských civilistů. Biden přesto nadále hodlá finančně podporovat vládu autonomie, jejíž oficiálním postojem je „osvobození“ celého území Izraele. I přes skutečnost, že Izrael zajišťuje Palestincům přísun vody a elektřiny, léků a jiných životně důležitých komodit, palestinský papaláš, jehož funkční období dávno vypršelo, drze ujišťoval Bidena, že v Izraeli vládne nesnesitelný apartheid a palestinské násilí je jen pádnou odpovědí na příkoří.
Poněkud paradoxně probíhala také Bidenova návštěva Saúdské Arábie. S korunním princem Muhammadem bin Salmánem si Biden také ťuknul pěstičkami, aby mu údajně vpálil do tváře, že je usvědčený vrah. Teprve poté se rozproudila přátelská debata. Strany se navzájem ujistily o nerozborné družbě obou velkých národů a to bylo tak zhruba vše. Princ Bidenovi suše odvětil, že diplomatické vztahy s Izraelem naváže až poté, co na sporném území vznikne Palestinský stát a bude uznán zbytkem světa. Za tajný cíl celé Bidenovy mise byla pokládána americká snaha přesvědčit Saúdy, aby zvýšili těžbu a prodej ropy na mezinárodních trzích, což by přirozeně vedlo ke snížení její ceny. Byl by to silný nástroj nátlaku na Rusko. Leč Saúdové vůbec a nerudný princ bin Salmán zejména s americkým prezidentem nezdvořile vyběhli. Řekli mu, že ropy budou těžit a vyvážet jen tolik, kolik bude záhodno.
Hlavně žádná ukvapenost
A tak za historický průlom byla označena skutečnost, že Saúdská Arábie otevře svůj vzdušný prostor pro přelety izraelských letounů za podmínky, že nebudou na jejím území přistávat. Za průlom to může být pokládáno jenom lidmi, kteří nemají povědomí o minulosti. Izraelské letectvo kdysi již křižovalo sem tam saúdskoarabský vzdušný prostor, aniž by muselo přistávat. Bylo to v létě roku 1981, když 22 izraelských bombardovacích stíhaček postupně srovnalo se zemí irácký jaderný objekt, ať již tím bylo myšleno cokoli: centrifugy pro obohacení uranu či již připravené bomby. Každopádně nelze pokládat budoucí přelety Izraelců přes Saúdskou Arábii za cosi revolučně nového a dříve nevídaného.
Za velký výdobytek pokládá americká výprava dohodu s Izraelem o tom, že nebude podnikat žádné radikální a předem nedojednané kroky čili bude ve svých akcích náramně zdrženlivý. Izrael to Bidenovi s lehkým srdcem slíbil, vědom si toho, že se stejně bude chovat, jak uzná za vhodné. Tento požadavek dobře vystihuje základní Bidenův povahový rys: na mezinárodním poli chce vždy jednat pomalu a obezřetně. Jen žádná ukvapenost a žádné rozhodné činy schopné ovlivnit, natož obrátit běh dějin.
