Angela Merkelová odešla ze světové politiky v plné slávě a dalo by se očekávat, že její úspěchy svědčí o tom, že železná kancléřka nalezla správnou cestu politickou džunglí – hluboko do středu.
Bylo by logické, kdyby z jejího odkazu těžila nejen její domovská Křesťanskodemokratická unie, ale i celé širší ideologické hnutí, jemuž vévodila. Německá CDU byla vždy vůdčí silou Evropské lidové strany (EPP). Ale jak ve skutečnosti profituje toto hnutí z dědictví své nejúspěšnější političky? Nic moc.
I Sebastian Kurz
Celý kdysi mocný ideový směr evropské politiky, zdá se, tiše zachází na úbytě. Vlastní strana Merkelové (CDU) poslední volby nečekaně dramaticky projela. Takřka zároveň s „matičkou“, jak se jí v Německu říkalo, byl vyštípán z vysoké politiky její mnohem konzervativnější rakouský kolega Sebastian Kurz, přezdívaný „zázračné dítě“. Odkráčel do ústraní v útlém věku pouhých 35 let a to definitivně zmařilo naděje EPP na brzkou smysluplnou obrodu.
Frakce EPP, k níž se hlásí strany, jež samy sebe pokládají za svým způsobem liberální a tak trochu i konzervativní, tak nějak křesťanské, v lepším případě sociální a všechno, co se do šuplíku vejde, má v dějinách Evropské unie čestné místo. Stačí říct, že prakticky všichni otcové-zakladatele Unie – Němci Adenauer a Kohl, Ital De Gasperi a Francouz Schumann – pocházeli ze stejného ideového hnízda. Tři poslední předsedové Evropské komise a dva ze tří předsedů Evropské rady zastupovali tuto internacionálu. Má stále ještě nejpočetnější frakci v Evropském parlamentu, i když už jen o chlup. Hlásí se k ní jak současná předsedkyně Evropské komise von der Leyenová, tak i předpokládaná šéfka Europarlamentu Roberta Metsolová z Malty.
S legitimací EPP
Avšak i přes slavnou minulost budoucnost nevypadá pro hnutí nikterak růžově. Na posledním summitu EU z 27 lídrů členských zemí se jen sedm mohlo hrdě prokázat legitimací EPP. Jenže státy, v jejichž čele stojí „klidná síla“, svou velikostí a významem tvoří druhou ligu Evropy – většinou jsou z Balkánu.
Centristické strany z lůna EPP nevedou dnes žádného z rozhodujících evropských hráčů typu Francie, Německa, Itálie, Polska nebo Španělska. A vypadá to tak, že v dohledné době ani nepovedou. Ve vlasti Merkelové zatím není známo ani jméno jejího nástupce, natož možný atraktivní program. Ve Francii kandidátka republikánů Pecressová vítězství v nadcházejících prezidentských volbách zdaleka nemá jisté, zato má vedle sebe celý houf rivalů napravo od liberálního středu. V Itálii člen EPP, strana Forza Italia, spadla v oblibě až na čtvrté místo.
I přes občasné protestní demonstrace v hlavním městě si jen stěží někdo může myslet, že v důležitém Polsku návrat liberální Občanské platformy k moci je na spadnutí. Ani návrat Donalda Tuska ke kormidlu nezastavil svižný pokles obliby OP ve prospěch rozmanitých populistických spolků. Stejný trend platí i pro Španělsko, kde po odchodu charismatického Aznara kdysi vládní Lidová strana svádí už jen ústupové boje.
Skandály
Pověst EPP nevylepšují četné skandály kolem vůdců jejich členských stran, jako korupční kauzy bulharského zbohatlíka Bojka Borisova ze strany GERB, ani chabý výkon neslaných nemastných partajníků, jakým byl Rajoy ve Španělsku. Tahanice kolem vylučování maďarských buřičů z Fideszu rovněž nepřidaly EPP na důvěryhodnosti. A na obzoru už se rýsuje stejně trapný rozvod se Slovinskou demokratickou stranou nezkrotného premiéra Janeze Janši, který okatě ignoruje vážné důtky ústředních orgánů internacionály.
Doba všeumělů
Jak si vysvětlit tento zvláštní politický úkaz – jako by mohutný předvoj demokracie byl jen gumovou pannou, z níž náhle upustili vzduch?
Není to až tak složité. Žijeme v době identitární politiky a voliče už nefascinují strany, jež jsou od všeho tak trochu. Nevábí a nebaví je strany, které se samy označují za liberálně konzervativní, leč nikdy neopomenou zdůraznit, že ve skutečnosti nejsou tak naivní jako liberálové ani tak včerejší jako konzervativci. Že mají opravdové sociální cítění, ale přece jen nejsou tak zabedněné jako sociální demokraté, aby prosazovaly pečovatelský stát. Že stejně tak jako Zelení mají obavy o klimatické změny, avšak zelenají pomalu, s rozmyslem, bez velkých extrémů. O takové všeuměly volič jednoduše nestojí, dává přednost specialistům s odborností aspoň v jedné důležité věci. Zkrátka mylná je představa, že přichází doba amorfní a nevyprofilované politiky, doba lídrů s rozpitou a nerozeznatelnou tváří. Posun politických subjektů do středu je ortelem smrti a známkou mdlého rozumu.
