Libanon už přes dva roky svírá finanční krize. Dopadá jak na Libanonce, tak na palestinské či syrské uprchlíky, kterých je v zemi kolem jednoho a půl miliónu. Jak se zde uprchlíkům žije? Reportérky Reflexu se dostaly do palestinského tábora, který funguje jako stát ve státě a jehož obyvatelé jsou lidé bez oficiálních dokladů a identity.
„Ukažte povolení,“ vyzývá nás muž v maskáčích a s kalašnikovem přes rameno. Stojí na začátku ulice, jež vede do palestinského uprchlického tábora Burdž Baradžne v Bejrútu. Vstup mohou schválit jen správci tábora. Libanonské úřady ani policie o tom nerozhodují. Tábor má i vlastní domobranu, která jej střeží a rozhoduje, kdo může dovnitř a proč.
„Tady, v Libanonu, jsem nikdo. Nemůžu zde pracovat, nemůžu zde studovat, stojí to velké peníze, které nemáme. Chtěla jsem být zdravotní sestrou. Nemůžu odsud ani odjet, protože nemám pas, trpím depresemi,“ říká se svěšenou hlavou pětadvacetiletá černooká dívka. Na sobě má růžovou teplákovku a sedí na ošuntělé, potrhané sedačce v garsonce, kterou si pronajímá její otec v uprchlickém táboře určeném pro Palestince žijící v Libanonu.
Všichni v nesnázích
Livine je 25 let a do svých osmnácti měla zcela jiný život. Žila v Sýrii, na předměstí Damašku. „Sýrie je můj domov, stýská se mi, chtěla bych zpátky, ale nemohu, náš dům už není. A tady jsem nešťastná.“ Její rodiče přišli z palestinského pásma Gazy a usadili se na předměstí Damašku v táboře Jarmúk. Livine měla krátce před maturitou, když Jarmúk v dubnu 2012 obsadili teroristé z Islámského státu a an-Nusry (odnož al-Ká’idy). Krátce nato dopadly na Jarmúk první rakety syrské armády. Mrtví byli i mezi civilisty. V oblasti se rozhořel boj mezi džihádisty a armádou syrského prezidenta Bašára Asada. Rodiče Livine se rozhodli utéci pryč.
„Všechno jsme tam nechali a odjeli do Libanonu stejně jako skoro všichni Palestinci z Jarmúku. V té době Libanon uprchlíky ze Sýrie přijímal. Hranice s touto zemí uzavřel, až když počet lidí ze Sýrie přesáhl 1,5 miliónu. Podařilo se mi pronajmout si tenhle malý byt zde, v palestinské čtvrti, platím 50 dolarů měsíčně,“ vysvětluje Livinin otec, pan Mohamad. Je to důstojný šedesátník v červeném svetru s límečkem. Stejně jako jeho synové a dcera by ještě mohl pracovat a chtěl by. Jenže nemůže. Palestinští uprchlíci totiž nemají právo v Libanonu legálně pracovat. Speciálně mají zakázáno pracovat ve strojírenství, v právních odvětvích, ve zdravotnictví, nesmějí do politiky ani do ozbrojených složek.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
