nahoru

Líp už bylo. Vládnou nám nemehla, buďme pilní jim navzdory

Dominik Stroukal 8. října 2021 • 13:00
Andrej Babiš a Alena Schillerová
Andrej Babiš a Alena Schillerová
• foto: 
Jan Ignác Říha

Přestože žijeme v historicky nevídaném blahobytu a Česká republika určitě není špatným místem k životu, mohli bychom se mít podstatně lépe. Ekonomika dlouhodobě roste a tu tam se nám podaří i něco, na co můžeme být pyšní, ale o vzkvétání nemůže být řeč. Místo květiny jsme spíše jako tráva, která ze setrvačnosti pomalu roste. Bohužel, ani nejsme na cestě správným směrem. Skoro by se chtělo říct, že nebude líp.

Celá řada ukazatelů svítí v České republice červeně. Jsme v nich sice relativně vysoko, ale postupně se zhoršujeme.

Naše veřejné finance se rozpadají. Náš státní dluh rostl druhým nejrychlejším tempem v Evropské unii a do pěti let snadno přeskočí 60 % k hrubému domácímu produktu, což je limit, který sice v EU už prakticky nikdo neuznává, ale překročit bychom ho neměli. Máme i svou dluhovou brzdu, která by nás tam neměla dostat, ale jen stěží si můžeme představit, že by současné politiky zastavila brzda, kterou sami můžou odinstalovat. Zvyšovat daně nebo škrtit výdaje se jen tak nikomu nechce nebo o tom alespoň nahlas nemluví. Všemožné covidové dárečky nás budou stát peníze dlouhodobě a zespoda tabulky nejzadluženějších zemí jsme zamířili vesele vzhůru. Patřili jsme mezi nejméně zadlužené země na světě. Měli jsme se čím chlubit, ale přicházíme o to.

Propadáme se také například ve známém indexu vnímání korupce. Spolu s Ománem a Rwandou okupujeme 49. příčku žebříčku a zaostáváme za průměrem Evropské unie. Nejen že za ním zaostáváme, dokonce se nám stále více vzdaluje. Je to sice pouze vnímaná korupce, ono se to moc lépe měřit ani nedá, ale i to je obrovsky vypovídající. Čapí hnízdo a zámek ve Francii tomu příliš nepřidávají. Kauzy jsme měli za všech vlád, dalo by se namítnout, ale premiéra na titulních stranách světových novin jsme jen tak neviděli. I kdyby vše bylo v nejlepším zákonném pořádku, není se čemu divit, když se lidé ptají, proč jim nejvyšší představitelé země něco tají. Proč mají potřebu ukrývat své majetky? U nás občanů je to samozřejmě naprosto legitimní, ale u politiků očekáváme co největší transparenci. Přeci jen jim svěřujeme příliš velkou moc na to, aby před námi měli takové tajnosti.

Hůře se tu podniká. V zemi, kde se platí DPH i z nezaplacených faktur, se nelze ničemu divit. Průměrný malý podnikatel s pár zaměstnanci stráví za rok zbytnou byrokracií 272 hodin. V roce 2020 to bylo mnohem méně a rozdíl nebyl jen v protipandemických opatřeních. Lejster a formulářů je příliš a roky skloňovaná digitalizace zůstala,příznačně jenom na papíře.

Ostatně "Digitální Česko" byl celý jeden program současné vlády. Ambiciózní program byl pečlivě naplánován a rozfázován, jen aby skončil v zapomnění. Zkuste si rozkliknout web digitalnicesko.cz, který samozřejmě vznikl jako jeden z cílů celého programu, a najdete v archivu novinek poslední zprávu z července 2019. Je to takový propadák, že ani nepředstírají, že něco dělají. "Abych se nemusel sám sebe ptát, proč tomu tak u nás není," uvedl Andrej Babiš program Digitální Česko. My se ale nyní musíme ptát přesně na tuto otázku. Jak je možné, že to není? A kdyby ho to zajímalo, mohli bychom ukázat na někoho, kdo za to nese politickou odpovědnost. Jo a na digitalizaci věcí veřejných jsme dali jen za posledních pět let minimálně 67 miliard korun. Co jsme za to dostali? Prakticky nic.

Propadli jsme obecně ve výkonnosti našeho veřejného sektoru. Index, který měří Světové ekonomické fórum, nám přisuzuje 99. místo, což je jen o příčku nad středoafrickým Burundi. Ještě pět let zpátky jsme byli na 62. místě. Je to tak obrovský propad, že si ho všiml i Nejvyšší kontrolní úřad. Ten zhodnotil, že "stát nehospodaří dobře a není výkonný".

A to přestože je stát větší než kdy předtím. Máme rekordní počty státních zaměstnanců a na jejich platy dáváme stále více. Jejich mzdy rostou rychleji než v soukromém sektoru, kterému naopak chybí lidé, které přetáhla jistota práce v eráru. "Přestože dochází k nárůstu počtu státních zaměstnanců a výdajů na jejich platy, výkonnost veřejného sektoru se nezvyšuje, naopak v posledních letech klesá," popisuje to samé podobně Nejvyšší kontrolní úřad.

Naše země není svobodnější. V Indexu ekonomické svobody kanadského Fraser institute jsme se propadli od roku 2015 z 19. místa na 27. místo ze všech zemí světa. Opět platí, že to není tragický výsledek, máme se v Česku dobře, ale měli jsme našlápnuto k mnohem lepším výsledkům. Zjevně na to máme, jen se nám nedaří potenciál využít. Index ekonomické svobody byl navíc sestaven za poslední data v roce 2019, tedy ještě před pandemií. V nových datech bude naše pozice bezpochyby ještě horší, protože pandemie se nám šeredně nevyvedla.

Virus v pokladně

Tím se dostáváme k tématu pandemie samotné, která vše výše uvedené nijak zásadně nezměnila, jen to dvakrát podtrhla křiklavě červenou barvou.

Nejvíce viditelným je patrně naše nové tempo zadlužování. Tak rychlé zadlužování jsme dosud nezažili a byli bychom ho snad schopni odpustit, kdyby šlo na účet pandemie. Kdyby to byly peníze, které nám pomohly přežít jedno z nejtěžších období našich moderních dějin s co nejmenšími ztrátami na životech.

Ty peníze ale z velké části vyletěly oknem a vládní pomoc byla spíše jen marketingová. Když se v červnu 2020 ministryně financí Alena Schillerová pochlubila, že vláda "nalila" do ekonomiky 1,15 bilionu korun, zapomněla uvést, že téměř 75 % z této sumy byly jen záruky za soukromé úvěry, tedy peníze, které nikdy neexistovaly a nikam se nelily. Záruky tak špatně nastavené, že by firmy dostaly úvěry i bez nich, takže o nalití nemůže být žádná řeč. A o ztrátách na životech je škoda mluvit. Všichni víme, že jsme byli na čas doslova "Best in COVID".

Bohužel, i ten zbytek peněz nebyla žádná sláva. Když to před rokem Rekonstrukce státu počítala, dostala se k děsivému číslu. Z vládní podpory bylo jen 12,5 % peněz bez výraznějších nedostatků. Drtivá většina pomoci byla nastavena nesmyslně, netransparentně, často tak složitě, že se k ní nemohl nikdo rozumně dostat. Kdo to zkoušel, tak tuší. Výjimkou byla až na detaily "pětadvacítka" pro OSVČ. Umíme to, když chceme. Jinak jsme ale opisovali v Německu či Švýcarsku, ale udělali jsme si to tak trochu česky. Tam, kde Němci poslali peníze, aby zachránili podnik, a teprve později se dotazovali, tady majitelé firem v nejhorším lítali mezi úřady a firmou a snažili se vše vypapírovat jen pro to, aby brzy zjistili, že něco udělali špatně.

Pláč nad rozlitým mlékem

Česká republika má na víc. Jsme krásná země uprostřed Evropy, které se vyhýbá většina přírodních katastrof, má slušné přírodní bohatství a dlouhou a bohatou historii. Umíme vzít za práci i spolupracovat, jsme vynalézaví a i přes překážky máme úžasné podnikatele, inovátory a vědce. Z velké části je to díl štěstí, z ještě větší je to výsledkem naší píle. Podařilo se nám z marasmu nesvobody a centrálního plánování vyrůst v západní zemi jak politicky, tak ekonomicky. Předehnali jsme Řecko, Portugalsko či Španělsko. Země, kam jsme po revoluci jezdili na dovolenou obdivovat nejen pláže, ale i služby a považovali jsme je za bohaté. Nyní jsme bohatší než oni a letos předbíháme i Itálii. Bohužel to není ale kvůli tomu, že by se nám extra dařilo, ale spíše je to tím, že se jim extrémně nedaří.

Určitě by tedy mohlo být hůř, ale s tím vším výše vypsaným člověka neustále hlodá otázka, jestli by nemohlo být líp. Je to prostě jen ohromná škoda. Nemusíme si hned myslet na druhé Švýcarsko, ale podívat se do Rakouska nebo do Finska, Dánska, do Nizozemí či Irska. Ti všichni mají celou řadu vlastních problémů, ale jsou obrovským zdrojem inspirace. Můžeme se učit z finských škol, dánských služeb či irských snah lákat inovační giganty místo toho, abychom je trestali jen za to, že jsou velcí. Jejich recepty na úspěch jsou odlišné, ale nemusíme alespoň hledat složitě vlastní cestu. Můžeme se učit.

Nemá smysl si nad tím příliš zoufat, podobné problémy řeší lidé téměř všude na světě. Navíc se vše výše uvedené už stalo a s tím nic neuděláme. Byl by to zbytečný pláč nad rozlitým mlékem. Co dál? Zázračná střela neexistuje, ale to by nemělo být překvapení. Velkohubá prohlášení o tom, že musíme reformovat to či o no a vsadit na digitalizaci, moderní technologie a znalostní ekonomiku, jsme slyšeli už tisíckrát.

Nejjednodušší je to, co ekonomové radí už stovky let. Aby se každý z nás věnoval co nejlépe tomu, co mu jde a čím přispívá ostatním nejvíc. Někdo jde s kůží na trh a podniká s novým nápadem, jiný učí a předává vědomosti dalším generacím, někoho může bavit zkusit trochu prošťouchnout státní správu. Jen by nám v tom všem měla vláda házet co nejméně klacků pod nohy, neměla by se snažit uměle rozdělovat společnost a alespoň elementárně by měla myslet na budoucí generace a nenechávat po sobě spálenou zem. Dělat vlastně opak toho všeho, o čem byla výše řeč. Pak by se uvolnil neuvěřitelný potenciál, který v téhle zemi dřímá.

Jsme zkrátka zemí plnou schopných lidí, jen nás řídí nemehla.

Autor je hlavní ekonom Platební instituce Roger, vedoucí katedry ekonomie na VŠ CEVRO institut, je autorem několika knih, provází pořadem Kdo to platí? na MALL.TV, je šéfredaktorem časopisu Trade-off, managing director odborného časopisu New Perspectives on Political Economy, ekonomickým poradcem SatoshiLabs a vede společnost bit agency. Je autorem první české knihy o Bitcoinu (2015) a dalších kryptoměnách (2021, druhé vydání 2019). V roce 2020 mu vyšla kniha Dark Web: Sex, drogy a bitcoiny. V roce 2021 mu vychází druhé vydání knihy Ekonomické bubliny (první vydání 2019).





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejčtenější