Pro stromy není vidět les. Alespoň tak mi to připadá, když čtu zprávy z domácí ekonomiky. Dozvíte se vše možné, to podstatné tam ale není. Za kouřovou clonou totiž není vidět astronomický tok peněz z devizových rezerv České národní banky (ČNB). Ty v minulých letech vyletěly na nepředstavitelné hodnoty. Zatímco před osmi lety měla centrální banka v devizových rezervách necelých 0,9 bilionu korun, nyní tam má čtyřnásobek. To jsou ovšem ohromné peníze, které je nutné někam uložit nebo investovat. A tady už vám začíná svítat.
Centrální banka si začala hrát na investora. Zvýšila podíl akcií v devizových rezervách z 10 na téměř 14 %. To je hodně. V akciích tak má najednou zhruba o 120 miliard korun více než dříve.
Jestli čekáte, že to média jako hlídači demokracie důkladně proberou, mýlíte se. Skoro se o tom nepíše. Média přestala chápat nejen svůj smysl, ale i slovo „nezávislost“. Je naprosto neuvěřitelné, že když o tomto tématu výjimečně někdo psal, ptal se obchodníka s cennými papíry, zda je 14 % hodně nebo málo. To je asi takové jako ptát se prodejce Mercedesu, jestli si má vláda koupit Mercedesy nebo bavoráky. Předem víte, jaká bude odpověď. Takže pochopitelně obchodník s cennými papíry prohlásil, že by v akciích mělo být několikrát tolik peněz. Přece nebude říkat, že je lepší koupit třeba zlato.
Tak se tu novinářskou slepotu pokusím napravit. Tady totiž vůbec nejde o to, zda je 14 % hodně nebo málo. Tady jde o to, že předseda vlády Andrej Babiš přišel nedávno s novou myšlenkou, že by Česká národní banka přispívala svým ziskem do státního rozpočtu.
To je opravdu zajímavá myšlenka, protože zákon s touto možností počítá a v některých zemích se tak opravdu děje. Není tedy zdánlivě důvod, aby se to tak nedělalo i u nás. Pochopitelně až poté, co centrální banka splatí své předchozí ztráty, které si způsobila nerozumnými devizovými intervencemi a naplní svůj rezervní fond.
Úkol zněl jasně: „Seženete peníze za jakoukoli cenu!“
Premiéra chápu. Vidí, kam se řítí veřejné finance. Státní dluh by měl letos překonat hranici 2,5 bilionu korun a v roce 2023 dokonce tří bilionů korun. Hranici dvou bilionů korun přitom státní dluh překonal teprve vloni. To je vražedné tempo zadlužování! Peníze akutně docházejí. Například do konce letošního roku podle bývalého ministra zdravotnictví Jana Blatného zdravotní pojišťovny vyčerpají své finanční rezervy z minulých let. Je nutné najít peníze kdekoli. Všechno se hodí. A tedy i potenciální zisk ČNB. Objevila se tudíž „geniální“ myšlenka, že z ČNB vyrobíme stroj na peníze.
Předchozí bankovní rady nehleděly na zisk. Bylo to pro ně druhořadé. Ať už se jednalo o intervence nebo rozprodání zlata za skoro nejhorších možných podmínek, jaké na trhu byly. Vždy tvrdily, že tu nejsou kvůli zisku. Ale teď tu máme novou bankovní radu, kde se jeden z jejích členů nechal nedávno slyšet, že jeho vizí je dlouhodobě zisková centrální banka. To je obrat o 180 stupňů. To tu ještě nebylo.
V každém případě jsme v situaci, kdy vládě docházejí všechny peníze, výnosy státních dluhopisů letí nahoru, takže každé další zadlužování je dražší a dražší. A v tuto chvíli přichází centrální banka s myšlenkou, že by se mohla změnit na spekulanta a nakupovat akcie, které jsou obecně považovány za mnohem rizikovější než dluhopisy nebo dokonce zlato. (Cena zlata přitom letěla v posledních letech prudce nahoru. Takže vloni překonala 2000 dolarů za unci, čímž se dostala na mnohonásobek toho, za kolik ho ČNB kdysi prodala.)
A v tuto chvíli se astronomické devizové rezervy hodí. Naprosto nepozorovaně zvýšíte nákupy akcií o 120 miliard. Ty se zhodnotí o 10 % a posíláte do státního rozpočtu 12 miliard plus dividendy v podobné hodnotě. Vlastně proč mít v akciích jen 14 %, když tam můžete mít třikrát tolik? Zdroj desítek miliard ročně je pro státní kasu dojnou krávou.
Centrální banka jako spekulant
Pokud centrální banka přejde do módu, že je spekulant, chce podstupovat riziko. Tím se jí rozšíří možnosti investic. Vzpomínáte na pirátského poslance, který ve služebním bytě za veřejné peníze těžil soukromé bitcoiny? Živě si u této strany umím představit, jak u příštího prezidenta protlačí do bankovní rady svého zástupce, který nechá centrální banku nakupovat kryptoměny. Na těch se dá vydělat ještě mnohem víc než na akciích nebo zlatu.
Když Elon Musk oznámil, že jeho automobilka kupuje bitcoin, jeho cenu katapultoval. Teď si představte, že by vyšla zpráva, že ČNB za 120 miliard korun nakoupila bitcoiny. O kolik procent by vyskočil? ČNB by měla na daný rok vyděláno a státní rozpočet by možná byl v zisku. Jen pro představu: na podzim šlo nakoupit bitcoin za méně než 10 000 dolarů a v zimě ho šlo za více než 60 000 dolarů prodat. Na letošní rok se přitom počítá s deficitem státního rozpočtu půl bilionu. To by deficit hravě pokrylo. Už by nikdo nemusel šetřit před volbami ani po nich.
Pochopitelně to má háček. Centrální banka by popřela svůj smysl. Bitcoin vznikl krom jiného jako reakce na neschopnost centrálních bank a nedůvěru v ně. Ale hlavně ČNB by ze zákona mělo jít v první řadě o inflaci, nikoli o zisk. Absolutní střet zájmů. Jenže poslední rok ukázal, že náš stát své vlastní zákony běžně nedodržuje a vyžaduje například věci v rozporu s Ústavou. Viz poslední výrok soudu o nezákonnosti povinných testů k návratu z ciziny do ČR.
Ve světě centrální banky vykupují akcie už dlouho. Např. v roce 2016 prohlásil tehdejší šéf japonské centrální banky: "Zdvojnásobení nákupů burzovně obchodovaných fondů je podle nás v současnosti tou nejvhodnější a nejefektivnější politikou." Tehdy to možná jako nejvhodnější politika vypadalo. Dnes ale víme, že i s ní je na tom Japonsko mizerně a že to žádná zázračná politika nebyla. Ale tehdy guvernérovi centrální banky všichni kývali, protože i tam vědí, že s rozhodčím se nediskutuje, ale jen přikyvuje. Tak už to prostě ve světě centrálních bank chodí.
Když stát řídíte jako firmu, vytváříte korporátní socialismus
Z pohledu výsledovky dává nákup akcií centrální bankou smysl. Když ale na stát hledíte jako národohospodář, je to zrůdné. Touto politikou, kde si státní úředníci hrají na kvalifikované investory, mění tržní ekonomiku na korporátní socialismus. Centrální banky se stanou ve firmách významnými akcionáři. Na rozdíl od běžných akcionářů ale nevykonávají skutečná akcionářská práva, neboť to nejsou investoři, kteří mají vizi, jako třeba Steve Jobs, kam firmu posunout. Jsou to jen úředníci. Dělají pouze to, co se jim řekne. Kdyby byli investoři, nejsou úředníky.
Z bankovní rady přitom zaznívají další hlasy. Prý je potřeba přikoupit čínské dluhopisy. Tady je kouřová clona výhodou. Aktivisté ještě neměli šanci věc zpolitizovat jako vakcíny nebo dostavbu jaderné elektrárny. Myšlenka čínského dluhu v době, kdy Čína směřuje k tomu, aby byla globální jedničkou ve všech oblastech, není vůbec špatná, ačkoli se v některých kruzích nenosí.
