Jsem kavárník, co moc nepije kafe. Občas jo. Raději mám čaj. Teď se stejně budu muset rekvalifikovat, protože kavárny letos moc prosperovat nebudou.
Existují seznamy tisíce věcí, co vás štvou. Určitě se vytvářejí i přímo na období posledního roku. Já si naopak zkouším uvědomit drobné změny, které mě těší a jež bych bez této krize nedělal.
Jednou takovou je venkovní čajování. Jak jsou zavřené kavárny, tak člověku nezbývá než pozvat kamaráda do svého bytu anebo se jít projít a pak si sednout třeba na lavičku a popít trochu čaje.
O párování vína a místa jsem psal. Platí to ale i pro párování místa a čaje. Nějak si tím onu lavičku, schody nebo patu chodníku zabydlíte.
Vytvoříte si venkovní obývák. Držím v ruce kalíšek, který tak nějak ukotvuje ten pohled na město. Podobně jako dýmka. Místo a okolní prostředí podpoří zážitek z chuti čaje a čaj zase podpoří vnímání toho, co vidíte. Jde možná o tu improvizovanou slavnostnost situace. Rozložím dečku, kterou jsem si pořídil kdysi v Jeruzalémě. Vždy mi připomene tu zapadlou uličku na bazaru a smlouvání o její cenu. Za těch sedmnáct let je zbarvená spoustou rozlitého čaje, jak jsem ji používal na tolika rozličných místech. Nasáklá pamětí.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
