Jsem dialogický člověk. Nejvíc toho vymyslím při rozhovoru s někým. Což se teď dost omezilo. Sice si nějaké schůzky dávám, ale tempo je značně pomalejší. Učím se však propracovávat nahrávání sebe na diktafon mobilu. Myslím tím, když se procházím nebo jedu autem. Jakmile mám co říct, tak to zapnu. A pak si to doma přepíšu. Jasně že se dobře přemýšlí u láhve červeného vína a zírání do ohně kamen. Ale časem ten vnitřní dialog začne být moc statický.
Ale mluvit něco, co by stálo za řeč, to není jen tak. Jdu lesem a provokuju se do mobilu: „Kobzo, tak řekni něco. Co ještě dalšího tě napadá třeba k těm Poesiomatům, k letní sezóně na střeše, k ženské otázce...“ A vono se tomu druhýmu leckdy nechce. Zkouším se rozmluvit. Pomáhají mi otázky. A zkouším se sám ze sebe něco vymáčknout. Jestli tam sedí na posedu myslivec, musí si myslet, že jsem blázen. Ale většina lidí stejně telefonuje se sluchátky, tak to snad můžu maskovat, že s někým telefonuju. Jenže já mám na příjmu sebe. Teda někdy se ten příjem ztrácí.
Jiné věci si nahrávám, když se procházím po poli, jiné, když běhám. To má člověk plnou hlavu endorfinů a přichází jiný typ myšlenek. Nahrávám se i na pánských pisoárech v hospodě, protože mi jedna řečená drobnost něco připomněla a já bych to jinak zapomněl.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
