nahoru

Je trest smrti skutečně nehumánní? I pro brutální vrahy malých dětí? Nevěřím a nechápu

Viliam Buchert 12. srpna 2020 • 06:00
Ilustrační snímek
Ilustrační snímek
• foto: 
čtk

Diskuse o trestu smrti bude vždy aktuální. A to i zemích, kde se nejvyšší možný trest už dávno neuděluje. Například v Česku. Na jedné straně argumenty, že konečné rozhodnutí o lidském životě je nehumánní, že ve sporných případech může dojít k justiční vraždě a že v nedemokratických zemích jej mohou nejrůznější režimy zneužít k likvidaci svých odpůrců. Druhé dva argumenty jsou zcela legitimní, ale ten první o nehumánnosti dostává pořádně na frak zejména při zprávách o vraždách malých dětí.  Navíc když zločinci odcházejí s tresty, které nejsou nijak vysoké. Co by bylo nehumánního na tom, že u jednoznačných případů nedostanou doživotí (když už není trest smrti) bez možnosti propuštění? Nechápu, jak to může prospívat společnosti.

Nemyslím si, že trest smrti je nějakým všelékem proti zločinnosti. Ty nejhorší zločince nezastaví. Tam, kde neexistuje, se pořád vraždí, znásilňuje a loupí. A tam kde ho provádí, je to podobné. Máme proto jiné tresty, například doživotí, které se mají udělovat lidem, kterým není skutečně nic svaté a u kterých jsou naprosto jednoznačné důkazy, že čin spáchali. Konkrétně mám na mysli případy vražd malých dětí, což je něco tak odporného a pro společnost nepřijatelného, že vlastně žádný trest by nebyl nehumánní.

Zde je několik případů z poslední doby z České republiky, u kterých rozum zůstává stát. Nejenom z toho, co se stalo, jak se to stalo, proč se to stalo, ale i z rozhodování soudů. Někteří z těchto zločinců se totiž po letech vrátí z vězení. Je to spravedlivé? Domnívám se, že nikoli. Je to správné? Stejná odpověď – nikoli. Protože u některých případů existují okolnosti, kdy odpuštění nedává smysl. Chápu, že spravedlnost a oficiální právo nejsou ty samé věci. Ale právo by mělo upravovat cestu ke spravedlnosti, což se ale někdy neděje.

Hrůzy hrůz

V pondělí začal projednávat senát olomoucké pobočky Krajského soudu v Ostravě případ matky, která loni v srpnu brutálně zavraždila svoji tříletou dcerku. Dítě podle obžaloby žena zasypala ranami pěstí, mlátila ho tupým předmětem do obličeje a hlavy, škrtila elektrickým kabelem a nejméně šestnáctkrát ho bodla nůžkami do krku. Vypověděla, že se tak stalo po požití pervitinu. To ale přece není žádná polehčující okolnost. Přesně naopak. Obviněná vypověděla, že od patnácti do dvaceti let brala drogy, ale ze závislosti se nikdy neléčila. K drogám se měla vrátit půl roku před vraždou. Nikdo o tom nevěděl? Nikdo nic neviděl? Sociálka? Sousedé? Známí? Policie? K vraždě vlastní dcerky prý ženu (jak tvrdila vyšetřovatelům) „přivedl satan“ a na čin si nepamatuje. Tvrdit samozřejmě může cokoli, to ale odpornost činu nijak neumenšuje. 

Koncem července pak pražský Vrchní soud poslal na 16 let do vězení devatenáctiletou dívku. Ta loni v červnu po utajovaném těhotenství (a jsme opět u toho: nikdo si ničeho nevšiml?) vzala novorozenou holčičku za nohy a praštila jí hlavou o zem. Protože miminko žilo, holčičku pak utopila ve vaně a pak tělíčko ukryla do pytle na odpadky. Přiznám se, že můj mozek se vzpírá vůbec přijímat podobné zrůdnosti.

Letos v červnu zase Vrchní soud v Praze poslal na 22 let do vězení dvaadvacetiletého Josefa K., který utýral tříletého nevlastního syna. U soudu prohlásil, že si chtěl „zajistit jeho poslušnost a dosáhnout jeho převýchovy“. Proto dítě dlouhodobě kromě jiného bil, či pálil cigaretou a žehličkou. Opět stejná otázka: Nikdo si nikdy ničeho nevšiml? Ani matka nic nenahlásila. Když chlapeček po jednom bití zkolaboval a nejevil známky života, odporná dvojice ani nezavolala záchranku. Pro takové osoby nemá existovat žádné slitování. Josef K. pak ve vězení páchal údajně sebevraždu.

A poslední „čerstvý“ případ. Devatenáctého června poslal brněnský krajský soud na 18 let do vězení ženu, která brutálně zavraždila tříměsíčního synka. Žena, která často místo péče o dítě trávila čas se svými známými na ulici v centru Brna. Opět podobné otázky: Nikdo nevěděl, že má dítě a že o něj nepečuje? Nikdo nic nenahlásil? Nikomu podobné jednání nevadí? Co sociálka? Co policie? V den vraždy žena (údajně po předchozí hádce s kamarády) dojela na benzínku. Tam ji naštvalo, že obsluha benzínky jí nedala zapalovač, aby si mohla zakouřit. V odstaveném autě se pak brutálně vrhla na syna, bila ho pěstí do hlavy, a nakonec jej popadla a hlavičkou mu udeřila do madla dveří. Pak „usnula“. Když se vzbudila, udělala si selfie za volantem, pak dokonce fotila zubožené tělíčko mrtvého syna a začala po kamarádech zjišťovat, co má dělat. To může udělat jen skutečná zrůda. Za to je pouze 18 let? A po půlce půjde domů? Koho zabije příště? To je ta vzývaná humánnost?

Co s tím?

Kdysi mi známý psycholog a soudní znalec Slavomil Hubálek (bohužel zemřel v roce 2013) vysvětloval, že lidé se dost často vzájemně zabíjejí kvůli lásce, která byla někdy tak silná (a pak zklamaná), že připravili někoho blízkého o život. Je to sice hrozné, ale jak říkal i Hubálek, který dělal léta posudky na sexuální devianty a vrahy, „vražda z lásky“ se dá nějak pochopit. Zavraždit ale malé dítě, považuji za zcela nepochopitelné, zejména ne u případů, které jsem popsal výše.

Jenže co s tím? Jak potrestat osoby, které vykonají podobné činy? Trest smrti nemáme a nebudeme mít. Doživotí bez možnosti propuštění většinou nedostanou. Naopak spravedlnost dostává na frak a srdce pak puká zlobou nejenom nad osudem malých dětí, ale i nad některými rozhodnutími soudů. Ne, nemíním vyvolávat vášně, ale smířit se s tím nelze. A udělat s tím, bohužel, většinou jednotlivec také nic nemůže. Hlavně, že máme tu humánní společnost…   



Klíčová slova: komentáře, trest smrti, rodina, vražda, soud



Diskuse ke článku