Křik je krásná báseň krásného českého a židovského spisovatele Ludvíka Aškenazyho z jeho nenápadné, ale velké knížky Černá bedýnka. Křik je i o štěstí a životní (ne)spravedlnosti narodit se dobře. Nebo špatně.
Křik
Člověk se narodí a hned
křičí.
Nikdo mu nerozumí,
ale všechny potěšil.
Tady jsem já! řve člověk,
přišel jsem žít.
Jsem tu dobře?
Narodil jsem se
u dobrých lidí?
Ve slušném století?
Nevedu náhodou válku?
Je tady zrušeno otroctví?
Mám správnou barvu
kůže?
Vhodný původ?
Smím dýchat?
Tak děkuju.
A část amerických Afroameričanů nyní má pocit, že se narodila špatně. Že, řečeno Ludvíkem Aškenazym, nemají správnou barvu kůže, vhodný původ a nemohou dýchat. Svou frustraci a hněv ze zabití minneapoliského feťáka a kriminálníka Floyda vyjadřují různě – protesty, demonstracemi, ničením majetku, krádežemi v obchodech, napadáním policistů i civilistů. Jejich hněv se přelil především do té části světa, jež se potýká s neschopností soužití různých civilizací – například Francie nebo Británie. Tam už tažení proti rasismu a policejnímu násilí odnesly bůhvíproč třeba sochy Winstona Churchilla. Jenže v době vypjatých emocí chladnou logiku nečekejme; zvláště od lidí, kteří zaměňují příčinu a následek a viníky konfliktu vidí všude jinde, než by měli. Ale všechno se dá pochopit. I to, že se na stranu zločinu a bezpráví přidávají levicová média, celebrity i prázdní politikové. Bylo by proti duchu sebevražedné doby, kdyby ne.
Co je už ovšem pochopitelné méně, je náhlé vzepětí nového typu sebebičování a omlouvání za to, že někdo je bílý, a ne černý. Brát na sebe vinu za to, že při policejním zásahu zemřel sice „něžný“, ale taky trošku zfetovaný obr Floyd, je absurdní podobně jako se omlouvat za několik set let staré koloniální křivdy, případně otrokářství. To bychom se mohli „uomlouvat“ k smrti.
Nebo se snad máme kát za to, když se nám narodí bílé dítě? Kde to vlastně jsme?
Text vyšel jako úvodník nového tištěného Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
