Luděk Niedermayer: O světě po koronaviru aneb proč je i není dobré se dívat na krizi před 10 lety | Reflex.cz
nahoru

Luděk Niedermayer: O světě po koronaviru aneb proč je i není dobré se dívat na krizi před 10 lety

Luděk Niedermayer24. března 2020 • 19:00
Luděk Niedermayer: O světě po koronaviru aneb proč je i není dobré se dívat na krizi před 10 lety
foto: Nguyen Phuong Thao

Dnešní karanténní svět se může zdát inspirativní. Skoro žádné cestování, většinu času sedíme doma. Do obchodu neběháme pro každou pitomost, prostě jíme, co doma je. I další věci kupujeme mnohem méně. Kultura se omezuje na skoro bezplatnou televizi či počítač a doma se toho moc nenasportuje. Zavřené jsou i školy. Nebe se díky poklesu aktivity továren postupně čistí od smogu a zdá se, jako bychom objevili nový, lepší, udržitelnější svět.

Ale ono to tak bohužel není. Velká část z nás se totiž produkcí toho, co se dnes zdá zbytné, živí. Nejen herci, učitelé nebo kavárníci a restauratéři. Upřímně řečeno, část věcí (a služeb), které si dennodenně v normálním životě kupujeme, a které jsou „zbytné“, je obrovská. A ekonomika, ve které naplno jedou zdravotní služby, internetové obchody, lékárny a obchody s potravinami (plus jejich dodavatelé) a energetika i další utility (a k tomu některé instituce státu, třeba policie), by prostě vytvořila příliš málo pracovních míst, kvůli tomu příliš málo daní a tím havárii státu tak, jak ho dnes máme.

Proto, jakkoliv nebyl stav před nástupem epidemie vždy zrovna skvělý, musíme přemýšlet o tom, jak předkaranténní ekonomiku po čase karantény restartovat. Již na začátku této úvahy narazíme na otázku, zda to prostě „nepůjde samo“. Tedy zda poté, co ekonomika utrpí rozsáhlou odstávkou velké škody, se nevrátí věci tam, kde byly. Část ekonomů si to myslí, více se však kloní k tomu, že z poklesu k opětovnému růstu, tedy k situaci, kdy by dopad epidemie na ekonomiku odpovídal písmenu „V“, se jen tak nevrátíme. A mluví dokonce o poklesu hlubším než v roce 2009, kdy se třeba naše ekonomika propadla o víc než 5 %.

Jistě bude záležet na tom, jak dlouho budou nejradikálnější opatření, která propad ekonomiky působí, muset trvat (neb nyní musí jistě ochrana životů lidí a snaha zbrzdit epidemii hrát hlavní roli), ale podstatnou roli bude hrát konání vlád. A zde se nabízí analogie s rokem 2008, po kterém, zdá se, některé vlády svou aktivitou pomohly svým zemím lépe překonat první vskutku globální krizi.

Podpořit poměrně zdravou ekonomiku je jendodušší

Než ale zvážíme, zda je vhodné vydat se touto cestou, je dobré si uvědomit, že tehdy byly „vstupní podmínky“ mnohem horší než dnes. Uvnitř ekonomiky totiž existovalo mnoho jevů, které vlastně krizi vyprovokovaly. Počínaje slabými a špatně regulovanými bankami, přes příliš riskantně podnikající firmy, spekulacemi předlužené domácnosti, přehřáté trhy s nemovitostmi a nedobrou finanční situaci státních kas.

Dnes se zdají být ekonomiky více robustní a hlavním problémem je vlastně „jen“ nebezpečný vir. Co to ale znamená pro rozhodování vlád?

Především, je jednodušší rozhodování podpořit poměrně zdravou ekonomiku než dát peníze do firem, které se svou aktivitou přiblížily kolapsu. A zdá se, že nejméně po dobu pár měsíců se o to bude většina vlád snažit. To zvýší šanci na slušný restart. Ale zas tak jednoduché to nebude. Některé sektory, třeba spojené s mezinárodním turismem, se jen tak restartovat nepodaří, a pro mnoho dalších firem nebude státní pomoc dostatečná. Je také otázkou, jak krizí otřesení spotřebitelé budou ochotní se vrátit do obchodů, a budou-li o tom pochyby, tak jak moc podniky zbrzdí své investice. Takže se tím vlastně vrátíme ke scénáři roku 2009, kdy i po vyřešení nejhorších viditelných krizí ve finančním sektoru došlo k velkém poklesu poptávky, jež přinesl také růst nezaměstnanosti.

Takže, co s tím? Zdá se být účelné, aby pro případ neúspěšného restartu, a tedy propadu do recese způsobené poklesem poptávky, měly vlády připraveny kvalitní projekty, jak ekonomiku k růstu podpořit a zabránit tak pokračování poklesu.

Vrtulníkové peníze

V praxi bude debata o dvou přístupech. První, ve svém extrému, sází na „vrtulníkové peníze“. Tedy distribuci peněz spotřebitelům ve víře, že spotřebitelé svými výdaji ekonomiku „nahodí“. Druhý pak předpokládá cílené intervence, které dají práci lidem a firmám, a tak ekonomickou aktivitu podpoří (ne nutně stavění hladových zdí, spíše „zdí“ smysluplných).

Osobně jsem příznivcem druhé cesty, neb u první vidím riziko, že vystresovaní spotřebitelé „vrtulníkové peníze“ financované neudržitelným růstem státního dluhu prostě jen odloží na (očekávané) horší časy a ekonomiku nepodpoří. Ovšem ani druhá cesta není prosta rizika, neb smysl dají jen investice do projektů, které mají vysoký podíl zaměstnanosti (aby lidé měli práci), ideálně nebyly příliš importně náročné (aby co nejvíce peněz „zůstalo doma“) a mělo by jít o projekty, které by se jinak nestaly (jinak státní výdaj není třeba) a byly pro společnost přínosem (jinak jde o hladové zdi).

Kvalita tohoto rozhodování určí, jak na jedné straně pomohou vlády ekonomiku k obnovení růstu popostrčit, a na druhé straně, jak moc se to promítne do nárůstu státních dluhů. Ty mimochodem představují dnes nepredikovatelnou, ale potenciálně nebezpečnou překážku – schopnost vlád na pokrytí rychle rostoucího státního dluhu získat potřebné půjčky. Ale i toto, dnes těžko odhadnutelné riziko, lze snížit tím, že si vlády budou počínat kompetentně a koordinovaně (koordinovaně proto, že v dnešní propojené globální ekonomice vede cesta k úspěchu přes úspěch „skoro všech“). Jen to by mohlo dát investorům důvěru, že jim vlády jejich půjčky bez problémů splatí.

Autor je poslanec Evropského parlamentu a člen TOP 09

Luděk Niedermayer




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější