Doba lámání chleba a šití roušek je tady. Máme jedinečnou možnost odhalit sami sebe na dřeň a začít naplno žít | Reflex.cz
nahoru

Doba lámání chleba a šití roušek je tady. Máme jedinečnou možnost odhalit sami sebe na dřeň a začít naplno žít

Adéla Knapová19. března 2020 • 10:00
V úterý 17. března 2020 začalo platit nařízení primátora - do pražské MHD vstup bez roušky zakázán.
V úterý 17. března 2020 začalo platit nařízení primátora - do pražské MHD vstup bez roušky zakázán.
• foto: 
Blesk:Daniel Černovský

Kritické a nenormální situace, jež vykolejí naše zvyklosti, seberou nám jistoty a znejistí budoucnost, v sobě skrývají obrovský potenciál. Všichni jsme se teď ocitli v bodě, kdy je třeba dělat vnitřní rozhodnutí, jimž jsme se dosud úspěšně vyhýbali. Nemusí jít zdánlivě o nic velkého. Ale dost často ty nejzásadnější věci vypadají jako drobnosti.

U někoho je to vztah k dětem a jejich výchově. U jiného k rodičům, s nimiž léta nemluví, přestože už vlastně ani neví proč; nebo k manželce či partnerovi, s nímž žije ze zvyku a pohodlnosti, byť je zamilovaný do někoho jiného. U dalšího jde o práci, již sice moc nemá rád, ale dosud ho slušně živila a on/a si myslí, že stejně na lepší nemá kvalifikaci/štěstí/věk/zkušenosti…

Nejde o to, co řešíme (a každý něco máme). Otázkou je, jak se k tomu postavíme. Zda využijeme výjimečnou šanci. Protože jsme se ocitli v bodě zlomu, v době lámání chleba, šití roušek a desinfekčních gelů, kdy čas a slovo „nejde“ ztrácí sílu a význam. Nikdo nevíme, jaké existenční nebo zdravotní potíže nás čekají. Netušíme, jak tohle všechno a hlavně kdy skončí. A tak: pokud jste dosud po něčem/někom toužili, ale měli jste strach za tím jít (Uživí mě to? Budeme spolu opravdu šťastnější, než jsem se svým manželem? Neztrapním se? Mám na to nadání/sílu/vědomosti? Nezkrachuju?), máte unikátní šanci konečně se zhluboka nadechnout, překročit svůj stín a vydat se za tím.

Teď je ta chvíle, kdy se můžeme (byli jsme přinuceni) zastavit a upřímně, beze lží, hezky až na dřeň v sobě zapátrat a objevit, co od života chceme a proč jsme si to nevzali. A vzít si to. Udělat první ze série kroků k cíli. Neboť abyste dali gól, musíte nejdřív aspoň vyběhnout na hřiště a trochu zariskovat. Pokud to neuděláme teď, v situaci, která nám to víc než umožňuje, asi to už neuděláme nikdy.

Jedna z pouček psychologie osobního růstu zní: udělejte to, po čem toužíte, ale máte z toho strach. Je to rada fungující napříč tisíciletími, řídil se jí Alexandr Veliký, Albert Einstein i Greta Garbo. Strach, to jsou jen naše vnitřní zákazy. My sami jsme svou hranicí, arbitrem toho, na co máme a co raději předem vzdáme.

Namítnete, že strach nás přece chrání před sebevražedným jednáním, před pádem do propasti. Ano, tento druh strachu je správný. Ale co ten druhý, ten, který nás ovládá, aniž si to uvědomujeme, každý den? Ten, který nám říká: co si pomyslí sousedé, co naši známí, co když to nevyjde, co když pohořím, co když se mi budou smát… Na pomoc těmto obavám navíc často přijde rozum a logika, jsme přece racionální bytosti; začneme alibisticky propočítávat pravděpodobnost ne/úspěchu (ale ta vždy vychází z toho, že se dané věci bojíte, tudíž máte špatná vstupní data), procenta risku, začneme kalkulovat. Strach je jako kalkulačka, krmí nás (zdánlivě) jasnými výsledky. Život se ale naštěstí (pro mnohé bohužel) spočítat nedá. Aktuální situace to dokazuje.

Většina z nás za sebe nechává už léta rozhodovat jiné. Nemyšlení, vnitřní neupřímnost a kritické netázání se sebe samých, nehledání vnitřních imperativů, přijetí té nejkomfortnější (tedy okolím nejvíce schvalované a zároveň pro nás z hlediska zisku – finančního, hmotného, energetického – nejvýhodnější) verze existence, proplouvání životem na sílící vlně konzumu, jenž nás uklidňuje (když máme plné ledničky a skříně a nonstop hrající televizní či počítačové obrazovky, je možné ignorovat vnitřní prázdno)…

Nalháváme si, že ono automatické a bezmyšlenkovité přejímání názorů jiných, již podporují náš pohodlný životní styl, jsou naše vlastní úvahy. Hrajeme hru na nemyšlení, jejíž podstata je v tom, že sami sebe přesvědčujeme o opaku. Jedeme na autopilota. Jenže – ten se nám teď krapátko kvůli koronaviru zasekl. Můžeme se vztekat, zlobit, bát, propadat dál zbytečné hysterii a/nebo upírat zraky kamsi nahoru k někomu, kdo tvrdí, že nás zachrání a že myšlení a rozhodování o tom, co je správné, můžeme nadále nechat na něm. Nebo můžeme využít jedinečnou šanci. Je na každém z nás, jaké znaménko před závorku současné situace umístí. Je stejně snadné dát tam ve jménu zaběhlé rutiny mínus jako napsat (sice možná rukou roztřesenou adrenalinem z budoucího) plus.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější