Ačkoliv Jaromír Jágr zažil v NHL bezesporu skvělou kariéru, ani doba kdy byl na hokejovém vrcholu se neobešla bez momentů zklamání a beznaděje. Když měl psychicky namále a tělo jej neposlouchalo tak, jak byl zvyklý, pomohli mu přátelé, trenéři a vedení klubu. Další střípky z Jágrova 21 let starého deníčku budeme publikovat i po zbytek týdne. Tantokrát jde o jeho postřehy z prosince 2000.
Pokračování 2 / 5
7. 12. 2000
Jsem v hluboké krizi. Je těsně před zápasem v Buffalu, z Bostonu jsme ani neletěli domů, ale rovnou k "Haškům". Čtyřikrát za sebou jsem neudělal ani bod a v kanadském bodování jsem někde na konci druhé desítky. To se mi už dlouho nestalo. Naposledy jsem takhle vyšel naprázdno před pěti lety. Nevím, co mám dělat. Chybu hledám úplně všude. Je to v bruslích, hokejce, trenérovi, spoluhráčích, zraněních. Hledám výmluvy, kde můžu. ale bude to asi hlavně ve mně samotném.
Přemýšlím, jestli jsem v posledních měsících nežil jen z podstaty. Už na začátku sezóny jsem cítil, že na tom nejsem nejlépe, ale věřil jsem, že to doženu. Pak přišla nemoc a teď už mi úplně chybějí síly. Nedokážu najít herní rytmus a naneštěstí ani spoluhráčům v lajně se moc nedaří. Honza Hrdina a Kip Miller jsou také trochu z formy - kdyby dávali šance, tak by na mě nějaký bodík také zbyl, ale nejde nám to všem. A ještě ke všemu jsem pod velkým tlakem ze strany sdělovacích prostředků. Je to pochopitelné.
Novináři si s hráči budují kontakty, a i když to často nenapíšou, vědí, co se v mužstvu děje. A teď jsou najednou trochu mimo. Většinu mužstva tvoří Češi a Rusové a oni najednou nemají žádný důležitý zdroj. Jsou z toho samozřejmě frustrováni, ale nemohu říci, že by nám nepřáli úspěch. Na druhou stranu, kdybychom byli poslední v divizi, asi by nás vůbec nešetřili. Protože nevědí, co se děje, chytají se každé hlouposti a nafukují ji do neuvěřitelných rozměrů. Tak to bylo i s naší "tajnou" schůzkou.
Tady, v NHL, mají totiž novináři mnohem lepší postavení než u nás, proto na žádné "tajnosti" nejsou zvyklí. Přesně deset minut poté, co poslední hráč opustí led, mohou do kabiny. Tam se pohybují, jak chtějí, a hovoří, s kým chtějí. A to jsou mezi nimi i ženy. Jen do sprch za námi nemohou. Na ledě to mám dost těžké. Kdysi mi Martin Straka, ještě když hrál za Floridu, vyprávěl, že z hodinové hráčské schůzky věnovali padesát minut tomu, jak mě mají bránit.
Dnes by mi možná nevěnovali ani minutu. Ale je vidět, že obránci proti mně hrají důsledně. Obyčejně brání ve dvojici, jeden mě napadá a druhý je hned připraven. Takto pečlivá obrana mi samozřejmě nevyhovuje. Mohutní obránci mi nevadí, nejsou tolik obratní, a i tak je často dokážu přetlačit. Platí na mě dobří bruslaři. Proto na mě třeba nasazují Svobodu, když hrajeme s Tampou, a velké problémy jsem měl obvykle s Niedermayerem. Toho jsem nikdy nedokázal ubruslit. Bohužel, v posledních zápasech by proti mně mohli postavit kohokoliv a dobré bruslaře si ušetřit na někoho jiného.
Pokračování 3 / 5
14. 12. 2000
Když jsem přišel do NHL, dělal jsem všechno, co jsem viděl u spoluhráčů. Řada z nich vlezla po zápase na kolo a zůstávala tam dlouhé minuty. Začal jsem chodit do posilovny a na hokejku jsem si dával ocelový kruh, abych ji měl těžší. Pak jsem s ní dribloval. Teď, po letech, se už na to dívám jinak. Věřím tomu, že všechno není jen ve fyzické připravenosti, ale hlavně v psychické. Jak je možné, že hráč zahraje výborně zápas v pátek a v neděli je tragický?
Vždyť má přece natrénováno stejně. Nebo když na zem položíte prkno, tak po něm hravě přejdete. Ale zkuste si ho dát do padesátimetrové výšky. Požádal jsem Mariana Jelínka, aby přijel. Už několik let zkoušíme nové formy tréninku a já věřím, že mi pomůže dostat se z krize. Vždy jsme se snažili dělat věci trochu jinak. Někteří hráči chodí do posilovny každý den, mají obrovské svaly a na ledě padají hned, jak se jich někdo dotkne. Neposilují totiž ty správné partie. S Marianem jsme třeba dělali kliky a pod ruce i nohy jsme si dali míče. To jde potom mnohem hůře. Ale na ledě přece také nemáte stabilitu.
V prosinci nehrajeme tolik zápasů venku, navíc na nás čeká cesta do tepla - na Floridě hrajeme dva zápasy, proto je dost času na přípravu. Musím dohonit, co jsem zameškal. I přes to, jak špatně jsem se v poslední době cítil, se mi vyhýbala zranění a to je nejdůležitější. Teď zkouším trénovat i jinak. Existuje způsob, jak pomocí obrovské koncentrace uvedete do pohybu svaly, takže jsou namáhány úplně stejně, jako když normálně trénujete. Pomocí této sugesce pak docilujete obdobného efektu, jako když trénujete fyzicky. Ale to vůbec neznamená, že se válím doma a představuji si, že trénuji.
Základem zůstává fyzická příprava, i když právě v té mentální části vidím velké rezervy. Hodně jsem o tom v poslední době přemýšlel. A vím, že třeba Kariya jde podobnou cestou a také studuje vliv různých energií. Dnes mluvím o tréninku proto, že je to jediná cesta, jak se dostat z herní krize. Určitě mi nepomůže hned, ale za pár týdnů by to mělo být znát. Naštěstí mi pomáhá Andrea, která je tu se mnou a učí se na zkoušky, a rovněž "Čužák" Rys mě pořád uklidňuje. Začátek sezóny jsem měl nejhorší za poslední roky. A zrovna v tak důležitém období, kdy na střídačce je trenér, kterému jsem chtěl tolik pomoci.
Několik dní před odjezdem do Pittsburghu jsme za ním i s tátou přijeli a povídali si o tom, co nás čeká. Hlinka mi hodně věřil, a proto ho nechci zklamat. Bez ohledu na mé výkony zatím nehrajeme špatně a to důležité nás vlastně teprve čeká. Vždyť žádné evropské mužstvo play-off ještě nehrálo.
Pokračování 4 / 5
21. 12. 2000
Mám-li být upřímný, nechci už číst, co se v našich novinách píše o mé krizi a touze odejít do jiného klubu. Těším se, až se vrátí Mario, protože sdělovací prostředky v Pittsburghu a vlastně i v celých Spojených státech se plně soustředí na něho a já budu mít chvilku pokoj. Pro mnohé se moje snaha změnit dres zdá nepochopitelná, ale už jsem toho měl opravdu plné zuby.
Poslední kapkou bylo, když jsme jednou vyhráli a noviny psaly jen o tom, proč se mi nedaří. Jako by nikoho vůbec nezajímalo, že si Pittsburgh vedl dobře. Tak jsem se rozhodl jít za Craigem Patrickem, naším generálním manažerem. Máme spolu výborné vztahy, byl to on, kdo mě vlastně draftoval a také osobně přivezl do Pittsburghu. Craig si mě vyslechl a povídá: "Rozumím ti, myslím ale, že nic takového nepřipadá v úvahu. Já to ale nerozhodnu. Promluv si s Mariem." Tak jsem šel za majitelem klubu. Úmyslně říkám za majitelem, protože se to stalo ještě před jeho oficiálním návratem.
Dohodli jsme se, že se setkáme po tréninku. Přišel jsem do jeho úřadu a začal jsem říkat své důvody. Že bude pro mužstvo dobré, když dojde ke změně, neboť za mě mohou dostat dobré hráče a vlastně každá změna je prospěšná pro obě strany. Zdůraznil jsem, že se těžko mohu soustředit na hokej, když se pořád v novinách píše o tom, že nemám žádné body. Pak se budu zajímat jen o své body a bude to přece na úkor týmu, nebo ne? Když jsem mluvil, Mario se celou dobu usmíval. A pak řekl: "Myslím, že se trochu ukvapuješ, chápu, že asi nehraješ tak, jak bys sám chtěl, ale dva roky po sobě jsi dokázal, že jsi nejlepší hráč NHL, a já tě samozřejmě nikam nevyměním. Máš u nás smlouvu do svých jedenatřiceti let a já chci, abys tady zůstal. Na to, že tě vyměníme, zapomeň." Přibližně v tomto duchu se mnou Mario mluvil a přitom se pořád usmíval.
Jen několik dní po této schůzce jsem se dozvěděl tu skvělou zprávu. Hned jsem s tím běžel za Marianem Jelínkem. "Stalo se něco neuvěřitelného," povídám mu. "Koupili ti centra?" zajásal Marian. Když jsem nic neříkal, chvíli přemýšlel a pak na mě vytřeštil oči: "Nekecej, on fakt bude hrát???" Už je mezi námi v kabině a teď mu zrovna udělali brusle na míru. S Milanem Kraftem mluvil o tom, že se mu líbí jeho číslo. "Asi si vezmu tvoji čtrnáctku," říká mu. Vedle stojící Joe Mullen prohodil: "Ale to bys mu měl za to dát nejméně padesát tisíc." "Dám mu devětačtyřicet," licituje Mario. Zdá se, že mu NHL nedovolí, aby se na led vrátil se svým číslem 66. Jeho "retired jersey" prý už na sebe nikdo vzít nesmí, ani on sám. Uvidíme, jak to dopadne. O tom, co jeho návrat způsobil v Pittsburghu, zase příště.
Pokračování 5 / 5
27. 12. 2000
Mario přišel na trénink. Bylo kolem toho tolik rozruchu, jako bychom vyhráli Stanley Cup. Jsem opravdu zvědav na to, jak jeho návrat dopadne. Na jedné straně tomu nemohu věřit. Když nehraji dva týdny, tak mám pocit, že jsem ztratil strašně času. Ale když někdo není na ledě tři a půl roku... Skoro se mi nechce věřit, že to Mario dokáže. Na druhou stranu je to hráč s obrovským talentem a všechny důvody, které uvádí - tedy důvody toho, že se chce vrátit na led -, dávají smysl. Nejvíce ten, že chce, aby ho viděl hrát jeho syn. To je asi obrovská motivace.
Mario se připravoval tři měsíce a uklidňuje mě to, že kdyby se necítil v pořádku, nikdy by tam nevlezl. Už také mluvil s Hlinkou, myslím, že až první zápasy ukážou, co by vlastně měl hrát. Určitě bude chodit na přesilovky a podle všeho bychom měli hrát spolu. Teď se hledá třetí útočník. Zatím to vypadá tak, že by k nám měli dát Honzu Hrdinu. Ale ještě se uvidí. Nepochybuji o tom, že jestli se Mario skutečně občas ukáže na ledě, tak všechny naše zápasy do konce sezóny budou vyprodané.
Naše šance ve Stanley Cupu určitě stoupnou, tedy pokud se tam dostaneme. Ale věřím, že s Mariem ano. Pro mě to všechno znamená, že bych mohl mít o trochu víc volného prostoru. Pochybuji o tom, že všichni nechají Maria normálně hrát. Ale zase nevěřím tomu, že by si někdo dovolil do něj jít velmi ostře. Já jsem teď na tom trochu lépe než před týdnem. Poslední zápasy jsem se cítil výborně, dostával jsem se do šancí, hodně jsem střílel, ale padalo mi to tam až v zápase proti Montrealu. Hodně mi pomohlo, že jsem se rozhodl dát si z brusle pryč ochrannou vložku. Ta mi sloužila k tomu, že nepouštěla nohu do extrémních poloh, a chránil jsem si tak třísla. Mělo to ovšem nevýhodu - špatně se mi bruslilo. A tak jsem se rozhodl riskovat zranění, jen abych se trochu zlepšil. Dříve jsem třeba nemohl náhle změnit směr.
Když jsem zkusil rychle přejít přes hráče, brusle mě tam nepustila. Také jsem měl horší stabilitu, ale cítil jsem se bezpečný. Teď mohu dělat cokoliv, ovšem riziko je nesrovnatelně větší. Snad to ta třísla vydrží. Vánoce trávíme tradičně všichni dohromady. Táta už je v Pittsburghu, Andrea od 22. prosince také, ale během svátků máme volné snad jen dva dny. Pořád se totiž hraje.
