Osvětimská továrna na smrt dnes budí vášně i v napjatých polsko-ruských a polsko-izraelských vztazích | Reflex.cz
nahoru

Osvětimská továrna na smrt dnes budí vášně i v napjatých polsko-ruských a polsko-izraelských vztazích

Jaroslav Šajtar27. ledna 2020 • 10:10
Osvětimská továrna na smrt dnes budí vášně i v napjatých polsko-ruských a polsko-izraelských vztazích
foto: Profimedia.cz

V Polsku probíhají velkolepé oslavy 75. výročí osvobození největšího německého vyhlazovacího tábora a symbolu hrůz nacistického režimu – Osvětimi. Sedmadvacátého ledna 1945 do něj vstoupila 60. armáda generála Pavla Alexejeviče Kuročkina, tvořící součást 1. ukrajinského frontu maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, jejž „diplomaticky“ označil starosta Řeporyj Pavel Novotný v dopise ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi za „svini nehodnou adorování v učebnicích pro děti, natož pomníků“, a jehož socha náhle tolik vadí.

Je nabíledni, že současná, vybičovávaná rusofobie v Polsku (a averze Rusů vůči Polákům, jak ji dal nedávno najevo Vladimir Putin), hraničící až s hysterií, kterou ovšem kritizuje i slavný polský herec Jerzy Stuhr, souvisí s ruským angažováním v ukrajinské krizi a anexí Krymu. Nicméně ať už odsuzujeme ruský podíl na destabilizaci Ukrajiny sebeostřeji, neměli bychom pouštět ze zřetele nezvratná historická fakta. Osvětim zkrátka neosvobodil Patton ani vlasovci a Vladimir Putin je vrcholným představitelem země, která zuboženým vězňům tohoto pekla na zemi zachránila život, jejíž vojáci se s nimi dělili o vlastní skromné příděly a lékaři se ze všech sil snažili kostrám potaženým kůží zachránit život. Novodobí Ždanovové a vylízaní ideologové na tomto faktu nezmění zhola nic.

Bývalý polský ministr zahraničí Grzegorz Schetyna, který o sobě rád zdůrazňuje, že je vystudovaný historik a milovník dějin, se při příležitosti 70. výročí osvobození Osvětimi vytasil s tvrzením, že ji osvobodili Ukrajinci. Křečovitá snaha odsunout do pozadí podíl Ruska, právního nástupce tehdejšího Sovětského svazu, z tohoto prohlášení přímo sálá. Je třeba ocenit, že v podmínkách zglajchšaltovaných sdělovacích prostředků v sobě list Gazeta Wyborcza před pěti lety našel tolik slušnosti – a v atmosféře hysterické rusofobie, panující v Polsku, možno říci i odvahy –, že pana ministra pořádně utřel.

Názvy frontů s jejich národnostním složením vůbec nesouvisely

„Určitě v něm (v 1. ukrajinském frontu; pozn. J. Š.) bojovali Ukrajinci, možná tvořili i většinu, avšak ať se to někomu líbí, nebo ne, bojovali v něm vojáci asi sta národností. V bojích o Osvětim padlo 230 sovětských vojáků, mezi nimi i podplukovník Gilmudin Baširov, z jehož jména lze usoudit, že nebyl Ukrajinec,“ podotkla jízlivě Gazeta Wyborcza.

Názvy frontů Rudé armády totiž vůbec nevznikaly podle jejich etnického složení, ale podle území, odkud operovaly. U bývalého polského ministra zahraničí, a navíc vystudovaného historika, to přinejmenším zaráží, a dokonce se vkrádá podezření na zlý úmysl. Podle této zvrácené logiky by tedy v Karelském frontu museli převládat Karelové, v pobaltských frontech Estonci, Litevci a Lotyši, v běloruských Bělorusové a ve Stalingradském frontu obyvatelé Stalingradu!

Některá fakta o „továrně na smrt“

V této souvislosti neuškodí připomenout alespoň stručnou historii „továrny na smrt“, jak ji trefně nazvali její přeživší českoslovenští vězňové – Ota Kraus a Erich Kulka – ve stejnojmenné knize.

Osvětim-Březinka, jinak též Auschwitz-Birkenau, je souhrnný název pro německé koncentrační tábory u polského města Oświęcim, v tzv. zájmovém prostoru o rozloze čtyřiceti kilometrů čtverečních, zahrnujícím správu 39 táborů včetně tří hlavních. První – Osvětim I. – vznikl na základě rozhodnutí říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera z 27. dubna 1940.

Dvacátého května téhož roku sem dorazil první transport třiceti kriminálních vězňů německého původu. V letech 1941 až 1942 vznikl na bažině tábor Osvětim II. – Březinka (Auschwitz II. – Birkenau), jenž po osudovém rozhodnutí konference ve Wannsee z 20. ledna 1942 o „konečném řešení židovské otázky“ přerostl v největší vyhlazovací lágr pro vězněné z rasových důvodů. V táboře Osvětim III. – Buna, založeném roku 1942, zvaném vnější a majícím kromě Monowic čtyřicet pobočných táborů v Horním Slezsku, vězňové pracovali hlavně pro německé koncerny IG-Farben, Krupp, Hermann Göring-Werke a další. V rozporu s hojně rozšířeným míněním ne všichni odsouzenci šli na smrt jako ovce. O útěk z Osvětimi se pokusily 802 osoby. Nejčastěji utíkali Poláci – 396 případů –, Rusové – 179 – a Židé – 115; Češi s 23 útěky zaujímali šesté místo. Táborové komplexy Osvětim-Březinka jsou symbolem hrůz nacistické genocidní mašinérie. Není proto divu, že hned po osvobození začínají pokusy sestavit bilanci obětí této továrny na smrt. Ale právě tady narážíme na řadu zcela protichůdných údajů.

Až do roku 1990 v Osvětimi tabulky hlásaly: „Zde od roku 1940 do roku 1945 byly čtyři milióny mužů, žen a dětí umučeny a zavražděny hitlerovskými vrahy.“ Mezi nimi mělo figurovat 173 000 československých občanů. V dubnu téhož roku byly tyto nápisy odstraněny. Ředitel historického oddělení osvětimského muzea Franciszek Piper totiž dospěl k podstatně nižšímu počtu obětí, a to nejméně 1,1 miliónu a maximálně půldruhého miliónu, z nichž naprostou většinu – 960 000 – tvořili Židé téměř ze všech evropských zemí, následováni 70 000 až 75 000 Poláky, 21 000 Romy, 15 000 sovětskými válečnými zajatci a 10 000 až 15 000 vězni jiných národností. Jelikož Piperovy výpočty mají do čtyř miliónů mrtvých citovaných převážně ve východním bloku hodně daleko, stojí za to provést alespoň stručnou genezi bilancování osvětimských obětí.

Dopisovatel listu Novyje Izvestija v Berlíně Boris Lysenko si posteskl: „Na Mezinárodním vojenském tribunálu nad hitlerovskými zločinci v Norimberku Rudolf Höß, bývalý velitel koncentračního tábora Osvětim v letech 1940 až 1943, prohlásil, že v táboře zahynulo 2,5 miliónu lidí, ale potom toto číslo snížil na 1,13 miliónu. Toto poslední číslo je očividně nejblíže k realitě, avšak zjevně lze pozorovat i tendenci k postupnému snižování počtu zahynulých. Tak například francouzský expert Jean-Claude Presse tvrdí, že počet lidí zahynulých v tomto koncentračním táboře kolísá mezi 631 000 a 711 000 uvězněných, z nichž v plynových komorách zahynulo na 550 000 Židů.“

 Dr. Józef Kermisz ze Židovské historické komise v Polsku psal roku 1949, že tato komise odhadovala „počet obětí Osvětimi kolem půldruhého miliónu“. Lev Poljakov jej zvýšil roku 1951 v Brevíři nenávisti na dva milióny pouze židovských obětí.

Poláci se ohradili zcela právem

V červnu 2007 Výbor pro světové dědictví UNESCO na žádost Polska a Izraele rozhodl o změně původního názvu Koncentrační tábor Osvětim-Březinka na Auschwitz-Birkenau. Německý nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor (1940–1945), protože v zahraničních médiích se objevovalo spojení „polský vyhlazovací tábor“, což mohlo navozovat dojem, že za osvětimský holocaust odpovídají Poláci, a zvláště vzhledem k příslovečným znalostem především Američanů, co se týče zeměpisu střední a východní Evropy, by to Poláky nezaslouženě poškozovalo. Každý, kdo má o historii druhé světové války alespoň elementární znalosti, přitom musí vědět, jak strašlivě Poláci za německé okupace trpěli a jak nesmírné oběti na lidských životech a hmotných statcích přinesli.

Vzhledem k napjatým vztahům mezi Poláky, jež Izraelci obvinili, že „antisemitismus sají s mateřským mlékem“, na což polský premiér Mateusz Morawiecki reagoval obviněním Židů z podílu na holocaustu, se při letošních oslavách možná dočkáme dalších diplomatických přestřelek.

Na smínky obětí i vrahů z Osvětimi se podívejte ve fotogalerii:

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější