Úspěšným vyloděním na Luzonu zahájili Američané nejnákladnější pozemní operaci tichomořské války | Reflex.cz
nahoru

Úspěšným vyloděním na Luzonu zahájili Američané nejnákladnější pozemní operaci tichomořské války

Jaroslav Šajtar9. ledna 2020 • 18:30
Úspěšným vyloděním na Luzonu zahájili Američané nejnákladnější pozemní operaci tichomořské války

Počátkem roku 1945 pokračovaly ozbrojené síly USA v útoku na Filipínách, zahájeném 20. října 1944. Po drtivé porážce Císařského námořnictva u Leyte se americké velení chystalo ovládnout největší a hospodářsky nejvyspělejší ostrov Filipínského souostroví – Luzon –, mající tehdy 7,3 miliónu obyvatel a rozlohu 106 000 kilometrů čtverečních.

Bránily ho japonské svazky 14. frontu (8., 10., 19., 23., 103. a 105. pěší a 2. tanková divize a 58. samostatná smíšená brigáda), jež měly spolu se zabezpečovacími útvary a posádkami určenými k obraně ostrova přes čtvrt miliónu příslušníků. Velel jim velmi schopný generál Tomojuki Jamašita, za veleúspěšné tažení na Malajském poloostrově, korunované potupnou britskou kapitulací Singapuru, přezdívaný „malajský tygr“. Svazky však postrádaly předepsané počty lidí, dostatek munice a nebyly ani plně vyzbrojeny. Podle odhadu amerického velení mělo na Filipínách, především na Luzonu, základny 400 až 500 letounů 4. letecké armády, přičemž zhruba stejný počet mohli Japonci přesunout z Okinawy, Tchaj-wanu a dalších míst.

Držet postavení do posledního muže!

Hlavní uskupení (skupina „Sóbu“ v počtu 140 000 osob) se nalézalo v severní části Luzonu, druhé („Kenba“ o síle 30 000 vojáků) severozápadně od hlavního města Manily a třetí („Šinbu“, čítající 80 000 mužů) východně od Manily. Všechna tato uskupení dostala jediný úkol: úporně bojovat a držet obranné pozice do posledního muže.

Obratný generál Jamašita koncentroval své hlavní síly v hloubce ostrova a podle nastalé situace hodlal podporovat tu či onu skupinu. Od Američanů očekával před vyloděním výsadku mohutnou leteckou a dělostřeleckou přípravu s cílem způsobit vojskům bránícím pobřežní pásmo co nejtěžší ztráty. Proto na pobřeží, zejména poblíž měst a vesnic, umístil pouze nevelké posádky. Protivýsadková obrana byla tudíž slabá dokonce i na úsecích nejvhodnějších pro vyloďování.

Záměry USA hatil japonský „božský vítr“

Americké velení zamýšlelo vylodit v zálivu Lingayen, ležícím severně od Manily, hlavní síly 6. armády generála Waltera Kruegera (nezaměňovat prosím s generálem zbraní SS Walterem Krügerem!) a patnáct až dvacet dní po zahájení operace vylodit v zátoce Subiku západně od Manily XI. sbor 8. armády, na sbíhavých směrech porazit japonské jednotky bránící metropoli, ovládnout ji a očistit od protivníka celý Luzon. Avšak operace, původně plánovaná na 20. prosinec, začala kvůli vleklým bojům na ostrově Leyte až 9. ledna 1945, tedy přesně před 75 lety.

Na směru hlavního úderu, tj. od zálivu Lingayen po Manilu, mělo útočit 203 000 vojáků s I. sborem generálmajora Innise Swifta a XIV. sborem generálmajora Oscara Griswolda v prvním sledu. Hned první den Američané vylodili 68 000 vojáků, kteří se podle knihy S. Falka Osvobození Filipín zmocnili předmostí v šířce 32 kilometrů a hlubokého sedm a půl kilometru. Na moři měli takovou převahu, že Japonci proti ní nemohli postavit žádné alespoň trochu ekvivalentní síly. Sedmé loďstvo admirála Thomase Kinkaida, zabezpečující výsadek z obojživelných plavidel, čítalo podle XIII. svazku Dějin námořních operací Spojených států ve druhé světové válce kontradmirála Samuela Eliota Morisona 164 bojových lodí, z toho 12 doprovodných letadlových a šest bitevních, šest těžkých křižníků, 49 torpédoborců, minolovky, dělostřelecké čluny, hydrografické a jiné lodi. Třetí loďstvo admirála Williama Halseyho, tvořené sedmi těžkými a šesti lehkými letadlovými loděmi, osmi bitevními loděmi, třemi těžkými a deseti lehkými křižníky a 56 torpédoborci, mělo do 9. ledna údery palubních letounů neutralizovat japonské letectvo na Tchaj-wanu, Rjúkjú a Luzonu a po zahájení výsadkové operace proniknout do Jihočínského moře, zaútočit na základny Spojeného loďstva, zničit velká válečná plavidla a znemožnit zásah proti výsadku. Americká 5. letecká armáda se základnami na ostrovech Leyte a Mindoru a 7. letecká armáda se základnami na Palauských ostrovech dostaly za úkol umlčet nepřátelské letectvo a narušovat jeho komunikace na Luzonu. Do operace se zapojilo 275 000 amerických vojáků, 2200 letounů včetně 1300 palubních a zhruba tisíc bojových, transportních a výsadkových plavidel. Američané sice měli jen nepatrnou převahu v počtu příslušníků pozemního vojska (1,1:1), zato však v letectvu 5,5:1, o námořnictvu ani nemluvě. Celkovým řízením operace pověřili generála Douglase MacArthura.

Přes tuto převahu způsobil japonský „božský vítr“ (sebevražední piloti kamikaze; u nás se často vyskytuje zkomolený přepis z ruštiny kamikadze) těsně před vyloděním Američanům citelné ztráty, když jim potopil dvacet lodí včetně doprovodné letadlové, těžce poškodil dalších čtyřiadvacet, a to včetně bitevní lodě New Mexico, jednu doprovodnou letadlovou, jeden těžký a čtyři lehké křižníky a dalších 35 plavidel poškodil lehce.

Husarské kousky

Japonské velení očekávalo, že nepřítel se vylodí v prostoru města San Fernando, kde se v prosinci 1941 vylodili císařští vojáci. Hromadné nálety na silnice, mosty a tunely znemožnily Jamašitovi přisunout včas síly k odražení výsadku. Japonská vojska, deptaná nejen letectvem, ale také filipínskými partyzány, ustoupila v nepořádku.

Osmadvacátého ledna se Spojencům podařil husarský kousek, když 121 příslušníků 6. praporu Rangers a 250 filipínských partyzánů osvobodilo 511 válečných zajatců z tábora Cabanatuan. Rangers si nárokovali zabití 223 Japonců, a připočteme-li podíl partyzánů, vzrostl jejich počet na pět set. Rangers přitom ztratili jen dva padlé, deset raněných a dva váleční zajatci zemřeli při osvobozování. Filipínci přišli o 25 padlých.

Patnáctého února Američané za cenu dvou padlých a čtyř raněných a 300 filipínských partyzánů se ztrátou rovněž dvou padlých a pěti raněných osvobodili 2147 vězněných civilistů v Los Banos.

Japonští pěšáci prokázali své kvality

Zatímco na pravém křídle a ve středu sestavy probíhaly boje o rozšíření předmostí za slabšího odporu Japonců, proti levému křídlu výsadku se císařští vojáci bránili velmi urputně, využívajíce důmyslného systému dělostřeleckých a pěchotních paleb. Jenže ani příslovečná vytrvalost japonské pěchoty nemohla odolat zdrcující nadvládě Američanů ve vzduchu. Do 16. ledna rozšířila 6. armáda předmostí a u Lingayenu zřídila letiště.

Americký I. a XIV. sbor narážely na stále rostoucí odpor protivníka, který se bránil na připravených postaveních v hloubi ostrova, a nezadržitelně se valily na Manilu. Čtrnáctý sbor narazil na nejurputnější odpor v prostoru Clark Fieldu, jehož se zmocnil 2. února. Třítýdenní kampaň stála Japonce 15 000 mrtvých. Američané přišli o 5754 vojáků, z toho 1297 připadlo na bojová úmrtí.

Yankeeové postupují

Devětadvacátého ledna se severozápadně od zátoky Subiku vylodila americká 38. divize a jeden pluk 24. divize XI. sboru 8. armády a následujícího dne se třicetitisícový výsadek zmocnil námořní základny Olongapa. Jedenatřicátého ledna se 37 kilometrů jižně od vstupu do Manilské zátoky vylodily hlavní síly 11. vzdušné výsadkové divize. Vyčíslené svazky 5. února dosáhly hlavního města Filipín a 11. pronikly k východnímu pobřeží Luzonu. Patnáctého února se po mohutné letecké a dělostřelecké přípravě útvary XI. sboru vysadily na poloostrově Bataan a po dvou dnech ho obsadily, čímž ovládly západní pobřeží Manilské zátoky. Japonská posádka Corregidoru v počtu 5000 mužů kladla stejně houževnatý odpor jako Američané Japoncům na jaře 1942 v téže pevnosti. Jak uvádí výše citovaný S. Falk a R. Smith v publikaci Triumf na Filipínách, boj o tuto důležitou pevnost se protáhl až do začátku března.

Během února sváděli Američané těžké pouliční boje v Manile. Vzhledem k nezměrnému utrpení jejího obyvatelstva a k tragickým následkům, jaké to mělo, si o osvobozování filipínské metropole podrobně povíme v den 75. výročí jejího osvobození 3. března v samostatném článku.

Boje se protáhly na více než sedm měsíců

Prvního dubna americký námořní výsadek obsadil přístav Legaspi na Bicolském poloostrově, postupoval na severozápad a 2. května se u města Nagy spojil s útvary postupujícími sem od Manily. Mezitím v severní části Luzonu, kde proti japonské skupině „Sóbu“ operovaly hlavní síly 6. armády, probíhal útok ve směru na město Baguio a průsmyk Balete jen pomalu. U Baguia se rozhořely těžké boje, které skončily 26. dubna dobytím města. O Balete se bojovalo až do 13. května.

Vydatnou pomoc Američanům prokazovali místní partyzáni. Třináctého června se zmocnili průsmyku Besangu, ovládli město Cervantes a 20. června dobyli spolu s Američany přístav Aparri. Do konce tohoto měsíce opanovala 6. armáda téměř celý ostrov, ale, jak poznamenal ve svých pamětech Od Austrálie do Japonska generál Krueger, 25 000 císařských vojáků stále ještě nesložilo zbraně. Japonci sveřepě bránili každou pozici, nicméně Američané nakonec díky absolutní převaze na moři a ve vzduchu v krvavých bojích zvítězili.

Luzon definitivně padl až v den japonské kapitulace 15. srpna. Američané do této operace nasadili celkem deset divizí a pět plukovních bojových týmů (RCTs). Podle Pentagonu ztratili 8310 padlých a 29 560 raněných (podle dobových hlášení amerického velení 7933 padlých a 32 732 raněných). V oblasti skupiny „Sóbu“, kde probíhaly nejtěžší boje, přišli o 4035 padlých a 12 155 raněných, v oblasti „Šinbu“ o 1020 padlých a 3615 raněných a v oblasti „Kenba“ o 835 padlých a 3380 raněných. Jižně od Luzonu pak o 255 padlých a 880 raněných.

Japonci dopadli mnohem hůře. Podle Micheala Clodfeltera, z jehož díla Válčení a ozbrojené konflikty je převzata značná část statistických údajů obsažených v tomto článku, ze čtvrt miliónu nasazených císařských vojáků bylo 192 000 zabito a pouhých 9700 zajato. R. Smith uvádí ve své výše zmíněné knize, že podle amerických údajů ztratil nepřítel dokonce 205 000 padlých a zemřelých na různé nemoci a strádání, což představovalo zdaleka největší ztráty v jedné bitvě pacifického tažení. Ověřit pravdivost těchto čísel je ovšem prakticky nemožné. Každopádně těžké boje o Luzon se staly jak pro Američany, tak pro Japonce nejnákladnější pozemní operací tichomořské války let 1941 až 1945.

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější