Příběhy Pražského hradu: Jedinečný průvodce po sídle českých králů a prezidentů | Reflex.cz
nahoru

Příběhy Pražského hradu: Jedinečný průvodce po sídle českých králů a prezidentů

Dan Hrubý25. září 2019 • 15:00
Klasický pohled na Hradčany ze Starého Města. Rudolfova nebo také Řetězová lávka sloužila Pražanům do roku 1914.
Klasický pohled na Hradčany ze Starého Města. Rudolfova nebo také Řetězová lávka sloužila Pražanům do roku 1914.
• foto: 
Profimedia.cz

Pražský hrad vnímáme jako soubor překrásných chrámů a stále znovu popisovaných stavebních památek. Jako by sem lidé ani nepatřili. A na noc se stával uzavřenou pevností, do níž směl návštěvník přes den jenom nahlédnout jako do vzácné klenotnice, kterou je však třeba – v přesně vytyčený čas – pečlivě vyklidit a uzamknout. Z Hradu je náhle liduprázdná, opuštěná a trochu chmurná citadela vystavěná kolem pomíjivé autority často nepřítomných vládců.

Jenomže Pražský hrad byl po dlouhá staletí také obydlenou částí města. Dnes se to zdá možná zvláštní, ale žili tu nejenom úředníci nebo vojáci, nýbrž také kočí a stájníci, metaři, kuchaři, samozřejmě klérus obhospodařující zdejší chrámy, kostelníci, služky nebo třeba medvědáři. A také lidé, kteří neměli přímo na Hradě žádnou práci, ale chodili za ní dolů „do města“, jak se na Hradčanech odjakživa říkalo.

Pražský hrad byl od prvopočátku koncipován jako město ve městě, nebo ještě lépe město vztyčené nad samotným městem. Je mnohem podobnější Kafkovu Zámku, o němž spisovatel ve svém románě říká: „Nebyl to ani starobylý rytířský hrad, ani nová honosná budova, nýbrž protáhlá stavba, skládající se z několika málo dvoupatrových a spousty nízkých, na sebe natlačených stavení; kdyby člověk nevěděl, že je to zámek, mohlo by mu to připadat jako městečko. Jen jednu věž viděl K., nebylo k rozeznání, jestli patří k obytné budově, nebo ke kostelu.“

Ostatně i Praha coby vlastní město je od počátku se svým hradem ztotožňována. Platí to od konce devátého století, kdy sem kníže Bořivoj přenáší své sídlo z přemyslovského hradiště na Levém Hradci u Roztok přinejmenším do začátku století dvanáctého, kdy vznikají latinské Verše o utrpení svatého Vojtěcha, biskupa a mučedníka. Také v nich je Prahou nazýván samotný hrad: „Ráno pak do hradu Prahy dostavil se kýžený posel, zvěstoval, že svatý sněm se skončil Vojtěcha volbou.“

Ano, Praha je hrad.

A město pod ním pouhým podhradím.

Zde, na návrší, jehož výjimečné postavení se utvářelo již v předkřesťanských časech (historik Dušan Třeštík mluví o „sněmovním a volebním poli“, kronikář Kosmas o rituálním pahorku s půvabným názvem Žiži, jiné prameny o obětišti a svatyni zasvěcené slovanskému bohu Svantovítovi), se postupně utváří centrální mocenská autorita, jež bude po roce 1085 a korunovaci Vratislava II. označována jako České království.

Je také příznačné, že základní půdorys hradu, o němž je nejednou opakováno, že je největším v Evropě, ne-li na světě (znovu však zdůrazněme, že jde o nerovné klání nebo poměřování – Pražský hrad je skutečně více ohraničeným městem než hradem), se od let 882 až 884, kdy tu kníže Bořivoj vybudoval první palác a křesťanskou svatyni, takřka nezměnil.

Nezměnily se ani tři základní přístupové cesty – východní, západní a severní, vedoucí dnes románskou Černou věží ze Starých zámeckých schodů, renesanční Matyášovou branou z Hradčanského náměstí a od severu přes Prašný most nad Jelením příkopem. Ano, to vše zůstává stejné více než 1100 let.

Horizontála Pražského hradu, její šíře, byla jednou provždy stanovena. Naopak vertikály zde nadále vznikaly, občas i zanikaly, a vytvářely tak proměnlivé panoráma Hradu, jež snad (alespoň nevypukne-li v Evropě zdrcující válečný konflikt) bylo s definitivní platností završeno vztyčením novogotických věží katedrály v roce 1900, respektive dostavbou celého chrámu v roce 1929.

Panoráma, které patří k tomu nejpůsobivějšímu, co lidstvo ve svých dějinách stvořilo. Je z kaž­dého pohledu a z každé světové strany až překvapivě odlišné, protože docela jinak vypadá ze Starého Města (z Novotného lávky přes Karlův most, odkud si Hradčany tak rádi fotografují cizinci), jinak z podhledu Malé Strany a docela jinak z Petřína. Nemluvě o vzdáleném Vyšehradě, Podbabě nebo Letné.

Pokaždé je to však panoráma natolik monumentální a dominující celému městu, jeho historii, tváři, duchu, náladě i energii, že je samotnou podmínkou jeho existence. Bez Hradčan by Praha přestala existovat. Stala by se opuštěným, a kdo ví, možná docela všedním podhradím.

Co v žádném průvodci nenajdete? Velkou přílohu o Pražském hradu si přečtěte již zítra v novém Reflexu >>>

Reflex 39/2019

Dan Hrubý


Klíčová slova: Pražský hrad, historie, průvodce



Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější