nahoru

75 let od největší masové vraždy v dějinách našeho národa. Nacisté přes noc povraždili 3 792 mužů, žen i dětí

HANA BENEŠOVÁ8. března 2019 • 16:30
75 let od největší masové vraždy v dějinách našeho národa. Nacisté přes noc povraždili 3 792 mužů, žen i dětí
foto: Foto: Židovské muzeum v Praze

„Tatínek zemřel v dubnu 1944 v Osvětimi na tuberkulózu. Bylo mi to líto, ale říkala jsem si, že nás stejně brzy všechny zabijou, jako zabili ty ze zářijového transportu,“ vzpomíná tehdy třináctiletá Evelina Merová. V noci z 8. na 9. března 1944 došlo k největší hromadné vraždě československých občanů během druhé světové války. V plynových komorách zahynuly bezmála čtyři tisíce vězňů z rodinného tábora v Osvětimi. Jejich ostatky shořely v pecích krematoria. „Kouř šel vysoko k nebi,“ pamatuje si Ruth Bondyová.

Štěkot psů, křik, světla reflektorů, uniformy. A holohlavé, podivné postavy s vyhaslým pohledem, které chvatně šeptaly: „Podívejte se na ty komíny. To je jediná cesta z Osvětimi.“ Lidé, kteří sotva vystoupili z dobytčáku, nechápali, o čem mluví. „Myslela jsem, že jsou nemocní, měli na sobě pruhovaná pyžama a v ruce hole,“ říká Dagmar Lieblová. Transporty z Terezína, které do Birkenau dorazily v září a prosinci 1943 a pak v květnu 1944, však nečekala osvětimská každodenní rutina „Neproběhla selekce, neostříhali nám vlasy, rodiny směly zůstat pohromadě,“ upřesňuje Zuzana Holitscherová. „Museli jsme podepsat lístek, na němž stálo Zvláštní zacházení, šest měsíců karanténa,“ dodává Zuzana Růžičková.

Simon Wiesenthal: V životě legendárního lovce nacistů hrála důležitou roli Praha

Děti se svými matkami nešly z rampy rovnou do plynu, ale dostaly číslo na předloktí. V rodinném táboře, který nesl označení BIIb., vznikl dokonce dětský blok. Charismatický židovský vychovatel Freddy Hirsch brilantní němčinou přesvědčil esesáky, že je to dobrý nápad. „Docílil také toho, že se dětem dávala vydatnější strava,“ uvádí Dita Krausová, jež na dětském bloku pracovala jako knihovnice. Půjčovala pár knížek, které kdosi našel na rampě při vyklízení zavazadel. „Freddy zveršoval Sněhurku. Na dětské představení se přišel podívat Mengele a další esesáci. Tleskali.“ vzpomíná nejen ona. „Mengele vůbec nevypadal jako vrah. Působil laskavě. Byl elegantní. Nosil rukavice. Hladil děti po vláskách a vlídně se jich ptal, jak se jim daří, jestli jsou spokojené,“ popisuje osvětimského lékaře ­Toman Brod.

Esesáci dětský blok navštěvovali rádi. „Strašně jsme se o naše děti báli,“ přiznává světoznámá cembalistka Zuzana Růžičková, která na dětském bloku působila jako pomocná vychovatelka. „Doktor Klein, velmi hezký člověk s prošedivělými vlasy, jednou přinesl cukroví. Pár dětí si od něj sladkost vzalo. Odvedl je. Navždy.“ Z rodinného tábora bylo dobře vidět na čtyři vysoké komíny. Valil se z nich kouř a šlehaly plameny. „Když nás po příjezdu vedli do sprch, nějaká paní prohodila: Doufejme, že se vrátíte. Netušila jsem, co tím myslí,“ říká Dagmar Lieblová. Všudypřítomný puch k zalknutí bral naději. Potvrzoval, že slova o tom, kudy vede cesta z lágru, nejsou jen krutý žert. „Na Birkenau, na zápach spálených těl si vzpomenu pokaždé, když mi ukápne bílek na hořák,“ popisuje Anna Hyndráková.

Chechtavý optimista

„Jak dlouho tady ještě budeme, kdy už půjdeme domů?“ zajímalo se osazenstvo dětského bloku. Vychovatelé děti učili číst a psát, vyprávěli jim příběhy, nacvičovali s nimi divadelní pásma, vedli je ke kamarádství, říkali jim, že se po válce vrátí domů. A přitom si mohli být téměř jisti, že se jejich vroucí přání promění v dusivý dým. „Představení, která jsme hráli, v sobě skrývala jinotaje,“ vysvětluje tehdy třiadvacetiletý vychovatel Pavel Stránský. „Svoji dětskou skupinu jsem naučil několik písní Jaroslava Ježka. Pásmo jsme nazvali Chechtavý optimista. V písni Potopa se zpívá: „A racek chechtavý, klovne ho do hlavy, prostě se mu začne smát. Hej, starý pane, každá potopa přestane, vono to tak nezůstane a pak se teprv budeme smát.“

Podívejte se do očí zločincům, kteří se podíleli na vraždách tisíců Čechů v Osvětimi

Evelina Merová si vybavuje říkanku, kterou pro dvanáctiletá děvčata vymyslela jejich vychovatelka. „Než jsme začaly obědvat vodovou polévku, chytily jsme se za ruce a řekly: ‚Abacuka, fundemuka, fundekáve, kávecuka, abcuk, fundemuk, fundekáve, kávecuk,‘ a pak jsme si popřály dobrou chuť.“

Zuzana Růžičková si všimla, že na dětský blok začali za Freddym Hirschem častěji chodit vězni, kteří do rodinného tábora přijeli v září. Byl začátek března 1944. Šestiměsíční karanténa uplynula. Mluvilo se o tom, že zářijový transport má odjet do Heyde­brecku... V pondělí 6. března 1944 vyhlásilo velitelství SS takzvanou Lagersperre, přísný zákaz vycházet z baráků. Lidé ze zářijového transportu se museli přemístit do sousedního karanténního tábora BIIa. Vězni dostali na dalekou cestu balíčky s jídlem. „Museli jsme také napsat korespondenční lístky příbuzným v protektorátu,“ pamatuje si Zuzana Holitscherová. „Nad požadavkem, abychom jako datum odeslání uvedli 25. března, jsem se nijak nepozastavila. Bylo mi patnáct …“ Několik vězňů požádalo Freddyho Hirsche, aby se postavil do čela vzpoury. Freddy poprosil o čas na rozmyšlenou. Za hodinu ho vězni našli v bezvědomí. „Freddy nikdy neutíkal před zodpovědností,“ tvrdí Dita Krausová. „Nevěřím, že si sám vzal život.“

Děti zavražděné nacisty: Jedinečné kolorované snímky, které mají připomenout oběti …

Večer do karanténního tábora přišel esesák, žádná vysoká šarže. „Začal vyvolávat jména lidí, kteří v Osvětimi pracovali na marodce,“ vzpomíná Zuzana Holitscherová. „Můj otec byl lékař, moje matka a já jsme patřily mezi nemocniční personál.“ Malou skupinu zdravotníků poslal esesák zpátky do tábora BIIb. Tři tisíce sedm set dva­adevadesát mužů, žen a dětí odvezly nákladní vozy pryč. „Moje kamarádka, Zuzka Holitscherová, přiběhla na dětský blok. Řekla mi, že všichni jdou do plynu,“ vybavuje si Zuzana Růžičková. „Dlouho jsem si myslela, že Heydebreck je vymyšlený název. Později jsem zjistila, že takový tábor existuje. Moji příbuzní, strýc, tety a bratranci tam ale nikdy nedorazili,“ říká Dagmar Lieblová.

„Proč všechny zavraždili? Proč právě po šesti měsících? Proč nenechali naživu ty, kdo mohli pracovat? Jaké důvody vůbec vedly ke vzniku rodinného tábora českých Židů v Birkenau?“ Tyto otázky si kladou všichni přeživší. „Nejmoudřejší odpovědí je říci: Nevím. Nevím,“ konstatuje Toman Brod. Jedenáctiletý Štěpánek Polák svým kamarádům na dětském bloku na jaře 1944 předváděl skeč, jejž si vymyslel. „Hrál, jak se ho po válce na ulici v Praze kdosi zeptá, kolik je hodin,“ říká Evelina Merová. „Štěpánek si vyhrnul rukáv a přečetl svoje číslo. ‚To je blázen, musíme ho odvézt do blázince,‘ zvolají kolemjdoucí. Štěpánek se brání: ‚To je číslo do Heydebrecku!‘ Štěpánek ‚odjel do Heydebrecku‘ o pár měsíců později …“ 

Franceska Mannová: Pohnutý příběh krásné baleríny, která před smrtí zastřelila dozorce…

Selekce

V květnu 1944 přijel do rodinného tábora v Osvětimi další transport z Terezína. V červnu vypršela šestiměsíční lhůta těm, kteří zde byli od prosince. Vězni připravovali povstání. „Měla jsem láhev petroleje, další člověk měl sirky, abychom v případě vzpoury mohli zapálit blok,“ uvádí Ruth Bondyová. „Možná díky vylodění v Normandii Němci usoudili, že je nesmysl zbavovat se práceschopných lidí,“ přemýšlí Pavel Werner, proč v červnu proběhla v rodinném táboře selekce.

„Otec byl ročník 1890, esesák ho poslal na opačnou stranu než mě. Tatínek proklouzl do fronty znovu. Esesák svůj verdikt zopakoval. Otec se ho snažil přesvědčit, že chce být se mnou. Nebylo to nic platné.“ „Chtěla jsem zůstat s rodiči a dvanáctiletou sestrou, jenže někdo zapsal špatně datum mého narození. Jsem ročník ­dvacet devět, ne dvacet pět. K selekci jsem jít musela,“ dodává Dagmar Lieblová.

„Při poslední selekci na začátku července vybral Mengele devadesát chlapců. Byl jsem mezi nimi. S matkou jsem se nestačil rozloučit,“ říká Toman Brod. „Maminka selekcí neprošla. Bylo jí padesát. Moje dcera je nyní o čtyři roky starší. Tatínek se rozhodl, že k selekci nepůjde, že tuto naději na přežití odmítne. Mně řekl: ‚Snaž se tou branou dostat ven,‘ vzpomíná Anna Hyndráková. „Dlouho jsem si vyčítala, že jsem s nimi nezůstala. Sestra mě v Terezíně požádala: ‚Postarej se o rodiče.‘ Mohla jsem s maminkou umřít, ale nemohla jsem jí pomoci. Aspoň že se rodiče nedozvěděli, že jejich starší dcera a osmnáctiměsíční vnučka přijely z Terezína do Osvětimi v říjnu 1944...“

Asi šest set mladých matek, jež byly v rodinném táboře s malými dětmi, mohlo jít také do selekce. Kdyby je vybrali, jejich děti by umíraly samy. Až na dvě výjimky všechny ženy zůstaly se svými dětmi. „Některé se potřebovaly ujistit, ptaly se, co bych dělala na jejich místě. Nechtěla jsem jim odpovídat, ale když naléhaly, vyhrkla jsem, že bych zůstala,“ říká Ruth Bondyová. „Léta jsem si vyčítala, že jsem to prohlásila. Vždyť to byl rozsudek smrti. Až když se mi narodila dcera, věděla jsem, že bych svoje dítě kvůli šanci na život neopustila.“

Práceschopní byli odděleni a posláni na otrockou dřinu. Zbývajících sedm tisíc mužů, žen a dětí z BIIb. povraždili v plynových komorách 10. až 12. července 1944. Rodinný tábor přestal existovat. Ze 17500 vězňů rodinného tábora přežilo pouhých 1294.   

Až v roce 2017 schválili poslanci zařazení tohoto smutného výročí mezi významné dny, přičemž zvolili 9. březen, aby se nepřekrýval s Mezinárodním dnem žen.

Zapomenutá hrdinka holocaustu. "Winton v sukni" Mary Elmesová zachránila stovky…
Nicholas Winton nebyl jediný. Vychází knížka o záchraně českých uprchlíků v letech …

HANA BENEŠOVÁ




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,600
22,520
29,900
Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější