Pánbůh je p*ča! Osobní vzpomínka na uhelnou demolici v Mostě a okolí | Reflex.cz
nahoru

Pánbůh je p*ča! Osobní vzpomínka na uhelnou demolici v Mostě a okolí

Jiří Sozanský25. února 2019 • 08:30
Pánbůh je p*ča! Osobní vzpomínka na uhelnou demolici v Mostě a okolí
foto: Archív Jiřího Sozanského

Výtvarník Jiří Sozanský vzpomíná na zánik jednoho města: Poprvé jsem do Mostu zamířil v roce 1970. Studoval jsem malbu na Akademii výtvarných umění a Most zatím ještě žil. (Usnesení o jeho likvidaci a výstavbě nového města přijala komunistická vláda v březnu 1964.) Ačkoli svítilo slunce, všechno bylo šedé, ve vzduchu se třpytil uhelný prach. Krajina povrchových dolů působila přízračně. Tento obraz apokalypsy jako by odrážel posrpnový zmar.

O několik let později jsem jel z Bíliny do Litoměřic. Autobus najednou zastavil u ostnatých drátů, za nimiž byly rozestavěné paneláky. Přistoupil podsaditý muž se samopalem a o kus dál zase vystoupil. Projížděli jsme staveništěm nového Mostu, jejž budovali vězni.

Výtvarník Jiří SozanskýVýtvarník Jiří SozanskýFoto Wikimedia Commons

V roce 1981 jsem se do starého, umírajícího Mostu vrátil. S kolegou Jiřím Novákem jsme bydleli na faře v Bílině. Do kostela chodila hrstka věřících. Kdosi z místních vyjádřil prosazovaný světonázor a na zeď svatostánku napsal: Pánbůh je píča. V opuštěných vesnicích, taktéž určených ve jménu uhlí k likvidaci, jsme míjeli desítky odstřelených barokních kostelů. Režim učinil gesto v případě mosteckého kostela Nanebevzetí Panny Marie. Jeho přesun mimo těžební jámy byl světově sledovanou událostí. Přemístěný kostel byl prezentován jako vizitka péče o kulturní dědictví. Vyrván ze svého prostředí získal novou roli – stal se atrakcí.

Skelet kostela svíraly traverzy, děravý igelit zakrýval otvory po oknech. Ovanula mě nicota a chlad. Stovky holubů vzlétly k nebi. Uvědomil jsem si, jak snadné je ničit. Barokní kostel svatého Václava výjimku nedostal. Sběrači kovů a cenností rozkopali i podlahu. Trčely z ní lidské ostatky. Duchovní rozměr místa vystřídal totální úpadek. Tam, kde býval oltář, jsem zavěsil fragment padajícího sádrového těla.

Decimálku na nádraží nikdo neukradl, byla moc těžká. V domech čekajících na demolici zůstaly patrné matné známky života – na zaprášených stěnách byly vybledlé fleky po skříních a obrazech.

Někdy si s sebou lidé do paneláku vzali i prase, slepice, králíky. Jako chlívek nebo kurník jim posloužila koupelna. Pyrotechnici nemarnili čas. Ozvala se siréna, pak ohlušující detonace a budova, od níž jsem byl vzdálen sto metrů, se sesunula k zemi.

V Mostě jsem strávil mnoho týdnů. Potkával jsem Němce, kteří museli Most po válce opustit. Postávali před domy, v nichž kdysi žili. Jakmile si všimli, že třeba jedno okno zůstalo zasklené, vzali kámen a rozbili ho. Zkáza je nakažlivá. V září 1982 zbyla ve městě poslední ulice, kde dřív sídlilo ředitelství hnědouhelných dolů. V prázdných kancelářích se válely plány povrchové těžby. Starý Most zmizel. Na jaře 1992 jsem stál na okraji kráteru a zkoušel si vybavit zaniklé město. Marně. Neexistuje a ztrácí se i z paměti. Jako by nikdy nebylo.

Jiří Sozanský


Klíčová slova: most, demolice, uhlí, důl, doly, Most!, dycky Most, kostel



Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější