Koncem března 1945 se německá vojska na západní frontě, jež utrpěla za ústupu z levého břehu Rýna těžké ztráty, ocitla v prekérní situaci. Na papíře zde sice měla „stále ještě přes 60 takzvaných divizí. Avšak čtyři z nich byly vlastně jen štáby divizí, z jedenácti byly vytvořeny ,bojové skupiny‘, ze sedmi zůstaly ,zbytky‘ divizí a ostatní byly značně oslabené. Celková síla všech divizí se rovnala 26 kompletním divizím,“ napsal Forrest Pogue ve své knize Vrchní velení.
Naproti tomu spojenecké velení přesunulo v únoru a březnu na západní frontu z britských ostrovů, Itálie a USA osm divizí, takže počátkem dubna zde působilo 91 divizí (61 amerických, 14 britských, 10 francouzských, pět kanadských a jedna polská) a 21 samostatných brigád (z toho po jedné belgické, československé, nizozemské a polské). Spojenecká pozemní vojska převyšovala nepřítele víc než trojnásobně a letectvo mělo absolutní převahu nad Luftwaffe, jejíž stavy na západní frontě se v polovině dubna ztenčily na pouhých 386 bojových letounů.
Směr: Porúří
Vrchní velitel spojeneckých expedičních sil armádní generál Dwight David Eisenhower oznámil 28. března, když spojenecké síly překročily Rýn, že hlavní útok na východ od této posvátné řeky Němců povedou vojska 12. skupiny armád pod velením generála Omara Bradleyho. První armáda generála Courtneyho Hodgese se stočila k severu, kdežto 9. generálporučíka W. H. Simpsona útočila vstřícně směrem k ní, aby obešla významnou a nyní totálně vybombardovanou průmyslovou oblast – Porúří. Tímto rozhodnutím přešlo řízení dalších operací na směru hlavního úderu z rukou britského polního maršála Bernarda Montgomeryho do rukou Bradleyho. Německý zoufalý protiútok podniknutý 60 tanky u Paderbornu ve dnech 29. až 31. března sice zadržel americkou 3. obrněnou divizi, a dokonce usmrtil jejího velitele, generálmajora Maurice Rose, ale žalostnou situaci nezachránil. Rose, syn a vnuk rabínů, byl tehdy nejvýše postaveným židem v americké armádě a zároveň mužem s nejvyšší generálskou hodností zabitým nepřítelem na evropském válčišti během druhého celosvětového konfliktu.
Na apríla se 3. obrněná divize (brigádní generál Doyle O. Hickey) VII. sboru (generálporučík J. L. Collins) americké 1. armády spojila v prostoru Lippstadtu s 2. obrněnou divizí (generálmajor I. D. White) XIX. sboru (generálmajor R. S. McLain) 9. americké armády. Německá skupina armád „B“ v Porúří – 5. tanková, 15. a 1. parašutistická armáda – se ocitla v pasti.
Neodvratný konec
V prvních dubnových dnech se Němci pokusili prolomit frontu obklíčení v prostoru Hammu na severním a u Siegenu na jižním křídle, ale žádný z těchto pokusů se nezdařil. Situace se ještě vyhrotila v důsledku bleskového postupu spojeneckých armád, jež vytvořily vnější frontu obklíčení, která vyloučila možnost poskytnout obklíčeným pomoc z jiných částí třetí říše. Nedostatek bojové techniky, zbraní, munice i jiných zásob vedl k demoralizaci skupiny armád „B“.
Útok Spojenců mající za cíl úplnou likvidaci obklíčeného uskupení v Porúří začal podle Eisenhowerovy směrnice z 2. dubna. Ze severu udeřily dva sbory 9. a z jihu rovněž dva sbory 1. armády. Čtrnáctého dubna se útočné klíny spojily a došlo k roztržení německých vojsk v Porúří na dvě části. Konec se dal počítat na dny.
Polní maršál Walter Model, velitel skupiny armád „B“ a jeden z 27 nositelů (a pátý z 11 vyznamenaných tímto vysokým řádem v pozemní armádě) Rytířského kříže Železného kříže s dubovými ratolestmi, meči a brilianty, 17. dubna nařídil přerušit odpor a vojska rozpustit. Vojáci nejstarších a nejmladších ročníků se směli rozejít domů a obklíčené posádky dostaly povolení vzdát se. Ostatní se měli pokusit probít. Osmnáctého dubna veškerý německý odpor v obklíčeném Porúří skončil. Čtyřiapadesátiletý maršál Model, přezdívaný „mistr pohyblivé obrany“, vyřešil bezvýchodné postavení ryze po vojácku – 21. dubna se v Lintorfu u Duisburgu zastřelil. Jeho poslední slova zněla: „Mým jediným cílem byla služba Německu.“
Od 1. do 18. dubna 1945 zajali Američané v porúrské „kapse“ 316 930 Němců. Toto číslo později vzrostlo na 325 000 včetně třiceti generálů. Spojenci zničili nebo zajali 21 divizí. Největší spojenecká obkličovací operace na západní frontě skončila naprostým úspěchem. Americká 9. armáda v ní přitom ztratila jen 341 padlých a 2000 raněných. Po likvidaci porúrské „kapsy“ veškerý německý organizovaný odpor na západní frontě de facto ustal. Právě proto se vnucuje neodbytná otázka, proč týden poté, 25. dubna, americké bombardéry ze 70 procent zničily Škodovy závody v Plzni. Celkem si americké bombardování západočeské metropole v dubnu 1945 vyžádalo 769 životů.
Podle oficiálních údajů dosáhly bojové ztráty americké armády ve středoevropské kampani, jak Američané označují tažení od 22. března do 11. května 1945, celkem 62 704 vojáků (15 009 bojových úmrtí, z toho 13 016 padlých, 44 475 raněných, z nichž 1907 zemřelo, 3722 zajatých a internovaných, z nichž osm zemřelo, a 1491 nezvěstných, z nichž 78 zemřelo). Z toho na letecké jednotky připadlo 3265 bojových ztrát, z nichž 1633 činila bojová úmrtí, z toho 1564 padlí.
