Vraždy, popravy a intriky provázely historii Vatikánu.
Na papeže se pohlíží jako na osoby, které mají poslání přímo od Boha. V minulosti bychom však mezi nimi našli vrahy, násilníky, piráty, cizoložníky a krvesmilce. Tomu odpovídaly jejich osudy a bídné konce. Byla to daň za to, že se katolíci snažili o mocenskou nadvládu nad celou společností.
Nedávná abdikace Benedikta XVI. vyvolala ve světě malé pozdvižení. Nebyl to však první papež, jenž takto odstoupil. Zřejmě nejbizarnější případ se týkal Jana XII. (955–964), jehož do úřadu dosadil vlastní otec. V době tehdejších lokálních válek, které otřásaly Itálií, povolal na svou ochranu německého panovníka Otu I. Toho také v Římě korunoval císařskou korunou. Jen Ota z Itálie odtáhl, spojil se Jan XII. s jeho nepřáteli. Císař nelenil, svolal synod a nechal papeže sesadit.
OBVINĚNÍ Z VRAŽDY
V obžalovací řeči zazněla obvinění z vraždy, cizoložství, svatokrádeže, svatokupectví a řada dalších. Na šestnáctiletého výrostka až dost. I z dnešního pohledu by byl zralý na doživotí.
Když Ota opět odtáhl, vykutálený papež se na stolec svatého Petra opět vrátil. Jednomu svému oponentovi nechal uříznout nos, jazyk a prsty, další nechal zbičovat … Boží mlýny ale v jeho případě mlely rychle. Krátce nato zemřel příznačnou smrtí – na selhání srdce při jednom z nespočetných milostných dobrodružství. Podle jiné verze jej překvapil žárlivý manžel, jenž mu rozbil hlavu kladivem.
VZDOROPAPEŽOVÉ
Ne všem papežům se chtělo dobrovolně odcházet z funkce, která se stala ve středověku neuvěřitelným osobním byznysem a zaopatřovacím ústavem pro horu příbuzných. Někteří sice pod tlakem rezignovali či utekli, ale po čase se vrátili, aby se mstili, jako již zmíněný Jan XII. Byla to zlatá doba vzdoropapežů, kteří vládli jen tak dlouho, jak jim to povolila věčně nespokojená římská lůza, případně ten feudál, jenž měl momentálně ve Věčném městě nejvíce vojska.
Vše vyvrcholilo v době takzvaného velkého schizmatu. Začátkem 14. století kvůli neutuchajícím nepokojům a morovému povětří přesídlili papežové do jihofrancouzského Avignonu. Celé období pak vešlo do historie jako „avignonské zajetí“. Počínaje Klementem V., který na příkaz Filipa IV. Sličného nechal zlikvidovat templáře, se stali papežové rukojmími a poslušnými vykonavateli vůle francouzských králů.
Na jedné straně učinili ze svého sídla a blízkého okolí kvetoucí zahradu, čímž kraji Provence alespoň částečně splatili sto let starý dluh, když nechali v genocidním křižáckém tažení proti albigenským zlikvidovat do té doby prosperující údolí Rhôny.
Na straně druhé vytvořili ze svého sídelního města největší bordel a korupční centrum na světě. Nevěstky si tu podávaly dveře s úplatkáři a blahobyt papežského dvora zajišťovaly nestoudné odpustky, jež měly církvi za husitství a reformace zlomit vaz.
ROZDĚLENÁ HLAVA
Přesídlení papežů zpět do Říma bylo jedním z posledních politických úspěchů Karla IV. Bohužel se ještě na smrtelné posteli dožil toho, že francouzští kardinálové se nespokojili s volbou Urbana VI. a uprchli do Francie, kde zvolili bratrance francouzského krále, kardinála Roberta ze Ženevy, jako Klementa VII. Evropa se najednou probudila do situace, kdy si musel každý vybrat, kdo je pravoplatný papež.
Rozhodovalo se čistě politicky – podle hesla nepřítel mého nepřítele je můj přítel. A tak Angličané podporovali Urbana, protože byli ve vleklé stoleté válce s Francií, která podporovala Klementa. Rozdělení se nevyhnuli ani čeští Lucemburkové.
Václav IV. podporoval jednoho papeže, Zikmund druhého. Anglický reformátor John Viklef zpoza Lamanšského průlivu situaci vtipně okomentoval. „Vždycky jsem věděl, že má papež rozdělené kopyto. Nyní má rozdělenou hlavu.“
Oba papežové se pochopitelně navzájem exkomunikovali a spor neskončil ani jejich smrtí. Vždy když jeden z papežů umřel, zvolila si příslušná parta kardinálů nového. Schizma mělo pochopitelně obrovské negativní důsledky na chod celé tehdejší společnosti, kdy se věci duchovní úzce prolínaly s každodenním výkonem práva.
Přítrž tomu měl učinit koncil v italské Pise v roce 1409. Tam oba dosavadní papeže sesadili, prohlásili za kacíře a hlavou církve byl zvolen Alexandr V. Mělo to jedinou chybičku na kráse. Ani Řehoř XII. v Římě, ani Benedikt XIII. v Avignonu se nehodlali svého postavení vzdát. A tak najednou měla církev místo dvou papežů dokonce tři. Oblíbenou se stala zaktualizovaná verze kréda: Věřím ve tři svaté katolické církve.
KOSTNICKÝ KONCIL
Situaci se podařilo vyřešit až Zikmundu Lucemburskému na koncilu v Kostnici, kde rovněž v roce 1415 došlo k odsouzení a upálení M. Jana Husa. To už byl nejuznávanější hlavou církve nástupce Alexandra V. (jehož nechal údajně otrávit) Jan XXIII., vlastním jménem Baltazar Cossa, osmačtyřicetiletý vysloužilý pirát, obviňovaný svými současníky jako masový vrah, smilník s vášní pro jeptišky, cizoložník a kuplíř …
Více než půl tisíciletí po něm si netroufl do té doby nejoblíbenější papežské jméno Jan přijmout žádný z jeho následovníků. Až Angello Giuseppe Roncalli to v roce 1958 vyřešil šalamounsky. Přijal rovněž jméno Jan XXIII., čímž svého jmenovce vymazal z historické paměti. Cossovi se podařilo na krátký čas utéci, ale byl přiveden nazpět a donucen k rezignaci. Za své zločiny byl odsouzen ke třem letům žaláře. Martin V., jeho nyní již jediný nástupce a organizátor protihusitských kruciát, jej znovu vysvětil a povýšil na biskupa a kardinála.
„Jistě bylo mnohem hříšnější říkat tak, jak tvrdil Hus a Nový zákon, že po požehnání by měla být svátost oltářní nazývána chlebem, než být nenasytným vraždícím krvesmilným papežem,“ píše Peter de Rosa ve své knize Temné papežství.
Podařená byla ostatně i rezignace Celestýna V. z roku 1294. Byl to poustevník, pro nějž v neapolském hradě vyrobili uprostřed jedné místnosti dřevěnou chatrč, odkud vládl církvi. Jeho nástupce, kardinál Benedikt Gaetani, který později vstoupil do dějin jako nechvalně proslulý Bonifác VIII., vyvrtal do stěn jeho poustevny zvukovod, jímž mu za nocí šeptal: „Celestýne, Celestýne! Vzdej se svého úřadu! Je to velké břímě, které nemůžeš unést.“ Zkoprnělý papež v domnění, že k němu promlouvá Duch svatý, skutečně uposlechl.
NEKROFILNÍ DIVADLO
Dobrovolná či vynucená abdikace ještě nebyly zdaleka nejhorším způsobem, jak skončit. Především v raném středověku, v oněch temných staletích po pádu Římské říše, byla řada papežů dokonce zavražděna, jak o tom poutavě píší autoři Ervin Hrych a Aleš Česal v knize Královský pitaval.
Byly to doby, kdy mnozí z náměstků Kristových vládli jenom pár let, někdy dokonce jenom několik měsíců či týdnů – rekordmanem byl presbyter Štěpán, jenž zemřel tři dny po volbě, aniž stačil vůbec přijmout svěcení. Papežská autorita dosáhla tehdy absolutního dna, a tak není divu, že vztáhnout ruku na náměstka Kristova nebyl pro odpůrce žádný velký morální problém, s nímž by si měli lámat hlavu.
Prvním papežem, který skončil rukou vraha, byl Jan VIII., zavražděný v roce 882. Tento papež se zasloužil mimo jiné o propuštění arcibiskupa Velké Moravy Metoděje z vězení a o opětovné povolení slovanské liturgie. Nejprve se jej jeho odpůrci snažili otrávit, ale když podle nich nepůsobil jed dostatečně silně, rozbili mu prostě hlavu kladivem. Kdo čím zachází, tím také schází, dalo by se říci.
Tím, kdo se postavil do čela opozice proti Janovi VIII., byl kardinál Formosus, biskup z Porta. Nakonec se i on stal na necelých pět let papežem (891–896). Zemřel sice přirozenou smrtí, ale to pravé peklo jej čekalo po smrti. To, co po ní následovalo, patří k nejnechutnějším scénám, jež se na Svatém stolci odehrály.
Jeho nástupce Štěpán VI. jej totiž nechal exhumovat, obléci tlející a páchnoucí tělo do všech papežských ornátů a uspořádal s ním soud, v němž roli obhájce sehrál jeden mladý jáhen. V přízračném nekrofilním spektáklu, za nějž by se nemusela stydět ani nějaká satanistická sekta, byl Formosus odsouzen a byly mu uťaty prsty, kterými žehnal lidu. Jeho mrtvolu pak pohodili do Tibery.
Štěpán VI. se z výsledků „posmrtného synodu“, jak se této perverznosti začalo oficiálně říkat, dlouho netěšil. Krátce poté se totiž zhroutila bazilika svatého Jana Lateránského, v čemž viděl římský lid spravedlivou odplatu. Štěpán byl svržen z trůnu, uvězněn a ve vězení uškrcen.
VLÁDA KUREV
V následujících letech se v Římě rozpoutaly boje o papežský trůn, jež více než cokoli jiného připomínaly půtky sicilské mafie či války chicagských gangů v době prohibice. Papežové se střídali jak na běžícím páse a do bojů mezi znepřátelenými klany zasahovali často i vlivní feudálové, činící si nárok na císařský titul.
Ale nejenom to – přesně podle francouzského hesla „za vším hledej ženu“ se o boje o stolec začaly interesovat i příslušnice „něžného“ pohlaví. I když ono adjektivum v tomto případě rozhodně není na místě – do historie totiž ono období vstoupilo jako „věk papežské pornokracie“ či lakoničtěji „vláda kurev“. Osou tohoto období byla římská patricijka Marosia a celá rodina jejího otce, samozvaného římského senátora Theofylakta. Ten dosadil v roce 904 na papežský stolec Sergia III., jenž okamžitě nechal odpravit své dva předchůdce. S Marosií udržoval intimní poměr, z něhož vzešel pozdější papež Jan XI. Z osidel povedené rodinky se po smrti Theofylakta snažil papežství vymanit Jan X., i když mu původně dopomohla k úřadu. Měl ale smůlu. Marosia jej nechala uvrhnout do vězení a tam zavraždit. Marosiinu řádění, kdy na papežský trůn dosazovala podle svého uvážení jednoho pretendenta za druhým, učinil přítrž až jeden z jejích synů, Alberich II. z Tuscula. Ten nechal uvěznit svého nevlastního bratra Jana XI. a ten záhy ve vězení umírá. I zde se dá předpokládat, že násilnou smrtí. Od té doby jako by se po Marosii slehla zem, ale na rodinnou tradici navázal Alberich. I on dosazoval na trůn papeže podle svého gusta, a to včetně již zmíněného nechvalně proslulého Jana XII.
Mezi zavražděnými papeži bychom nalezli i jméno, které si zvolil po nástupu Josef Ratzinger. V tomto případě se jednalo o Benedikta VI. Při povstání, jež proti němu v Římě vypuklo, ho uvrhli do žaláře a zde byl na příkaz svého nástupce Bonifáce VII. zavražděn. Bonifác VII., který mezitím utekl i s papežskou pokladnou do Konstantinopole, pak nechal zavraždit po svém návratu dalšího papeže, Jana XIV. Ani on se však ze svého postavení dlouho netěšil. Po necelém roce svého pontifikátu byl zavražděn při dalším z řady povstání, jeho tělo bylo vláčeno římskými ulicemi a poté pohozeno pod jezdeckou sochou Marka Aurelia.
PAPEŽ BORGIA
Papežské panoptikum by nebylo úplné bez postavy Rodriga Borgii, známého jako papež Alexandr VI., jehož barvitý život došel řady literárních i filmových zpracování. Traduje se o něm, že svou první vraždu spáchal již ve dvanácti letech a milostné avantýry pohoršovaly i papeže Pia II.
Jeho volbu hlavou církve provázel snad největší korupční skandál v její historii. Pouze pět hlasů z celého konkláve nebylo koupeno. Po volbě o něm prohlásil Giovanni de Medici: „Ocitli jsme se v drápech možná nejdivočejšího vlka, kterého kdy svět spatřil. Buď uprchneme, nebo nás bez jakýchkoli skrupulí sežere.“
Měl pravdu. Na „živobytí“ si Alexandr VI. a jeho syn Cesare vydělávali vskutku originálně. Když došly peníze, pozvali pár kardinálů na večeři, otrávili je arzenem a za tučné výpalné jmenoval papež další. To se jim nakonec stalo osudným. Cesare totiž otrávil omylem oba. Zatímco on přežil, jeho otec umřel za strašlivých bolestí. Při podrobném líčení papežova umírání a smrti se musí zvedat žaludek i otrlému patologovi.
Bizarním koncům hlavy katolické církve učinil konec až nástup novověku. Ukončení vlivu papežství na světské záležitosti, tudíž na výkon moci, znamenalo i konec důvodů, proč papeži vraždili či byli sami vražděni, proč rezignovali či byli nuceni k rezignaci. Pomalu, ale jistě se jejich postavení vracelo a stále vrací tam, kam patří – výlučně do duchovní oblasti.
