První epidemie Eboly vypukla před 50 lety. Spustí virus novou světovou pandemii?
V súdánském Nzara byl před 50 lety hospitalizován první pacient nakažený virem Eboly. Než se šířící se nemoc podařilo dostat pod kontrolu, nakazilo se 284 lidí a polovina z nich zemřela. Jaké byly další výskyty viru, který se znovu objevil v polovině letošního května? Může v éře popíračů lékařské vědy vést k další pandemii?
Francouzské úřady 24. června oznámily, že se v zemi vyskytl případ nakažení virem Ebola. Pacientem je lékař, který se vrátil z humanitární mise do Konžské demokratické republiky, kde vypukla epidemie Eboly letos v květnu. S výjimkou amerického lékaře hospitalizovaného v květnu v Německu jde o historicky první případ Eboly v EU. Krvácivá horečka je však s námi již půl století.
Záhadná nemoc ve městě Nzara
První pacient prokazatelně nakažený tehdy neznámým virem byl hospitalizován 27. června 1976 v súdánském městě Nzara. Skladník v místní továrně na bavlnu nejprve vykazoval symptomy podobné mnoha jiným tropickým nemocem – vysokou horečku, bolesti kloubů, celkovou slabost. K projevům se po několika dnech přidal silný průjem, zvracení, vyrážka a krvácení ze sliznic. Pacient upadal do deliria provázeného záchvaty zuřivosti a nemocniční personál musel vynakládat velké úsilí, aby ho udržel na lůžku. Snaha lékařů přesto nepomáhala a selhávaly i všechny dostupné léky. Po pěti dnech pacient zemřel na dehydrataci, celkové vyčerpání a selhání vnitřních orgánů. Do nemocnice byl vzápětí přivezen jeho bratr.
Zatímco se lékaři snažili zjistit původce nákazy, případů rychle přibývalo. Bratr prvního pacienta se dokázal zotavit. Jeho spolupracovník však zemřel hned druhý den po hospitalizaci, kdy už ale nakazil i svou ženu a souseda. Manželka zemřela během pěti dní. Soused o týden později, kdy se virus rozšířil na dalších 48 lidí. Většina z nich zůstala po onemocnění doma a byla ošetřována rodinnými příslušníky. Virus se tedy mohl šířit dále. Ze způsobu růstu infekce lékaři zjistili, že pro nakažení je nutný blízký fyzický kontakt s nemocným člověkem. Než však zavedli v nemocnici patřičná opatření, začaly se symptomy objevovat u lékařů a sester. V nemocnici Maridi poté zemřela více než polovina z 60 ošetřovatelek.
Specialisté Světové zdravotnické organizace WHO dorazili na místo až na konci října. Nemocnice byla v té době již skoro prázdná, protože velká část ošetřovatelů i pacientů zemřela a místní komunita budovu izolovala. O zbývající nemocné se staral personál vybavený improvizovaným ochranným oblečením. Místní tradice bohužel vyžadovaly, aby bylo tělo před pohřbem ručně omyto a očištěno, takže se nemoc šířila dále, byť v menší míře. Lékaři WHO ve spolupráci s místními zdravotníky přesvědčili pozůstalé, aby rituál přenechali na lékařích vybavených ochrannými pomůckami. S týmem dobrovolníků pak obcházeli jednotlivé domy rozeseté na okraji deštného pralesa a nakažené lidi převáželi do karantény v nemocnici. Když takto lékaři zajistili nemocné ve zhruba padesátikilometrovém okruhu kolem ohniska epidemie, šíření nemoci se konečně podařilo zastavit. Celkový počet obětí mezitím narostl na 284.
Epidemie v Yambuku
Zatímco specialisté WHO bojovali s neznámou nemocí v Súdánu, dorazil do nemocnice v sousedním Zaire (dnešní Konžská demokratická republika) učitel místní misijní školy. Lékaři ve městě Yambuku podle vysoké horečky usoudili, že onemocněl malárií, a podali mu antimalarikum chlorochin. Když se stav nezlepšoval a nebylo možné zjistit příčiny choroby, byl poslán domů do rodinného ošetřování. O několik dní byl přivezen zpět s průjmem, vyrážkou, krvácením z očí a nosu. Přes veškerou snahu lékařů 8. září zemřel. Byl první obětí epidemie ukončené až nařízenou domácí karanténou v polovině října. Nakazilo se mezitím 318 lidí a 280 z nich zemřelo.
Nápadná podobnost zvláštních příznaků pomohla lékařům odhalit, že se v obou zemích šíří jediná neznámá nemoc. Vzorky odebrané v jižním Súdánu a Zaire byly odeslány do centrály WHO v Ženevě a do americké CDC. V polovině října 1976 potom WHO oznámila, že onemocnění způsobuje nový virus pojmenovaný podle řeky protékající epicentrem nákazy - Ebola.
Dva viry, přenašeč neznámý
Při hledání zdroje nákazy prošli epidemiologové v tropickém pralese přes 550 vesnic, navštívili více než 34000 rodin, odebrali stovky vzorků krve, sesbírali nejrůznější vzorky hmyzu a zvířat. Přes veškeré úsilí se jim nepodařilo nalézt živočicha, ze kterého virus na člověka přeskočil (dnes se soudí, že virus přežívá u určitých druhů netopýrů). K jejich překvapení se také ukázalo, že oba takřka současné výskyty neznámé nemoci byly na sobě nezávislé. V neprostupném pralese oddělující oba regiony se pohybovalo jen málo lidí a u žádného se nemoc neprojevila. Viry způsobující nákazu byly navíc odlišné. Mutace zabíjející v Nzaře byla více infekční, virus v Yambuku způsoboval více úmrtí.
Různé kmeny viru způsobovaly různé průběhy následujících epidemií. Při některých výskytech umírali jen jednotliví pacienti. Při velké epidemii v letech 2014 – 2016 se ale virus rozšířil po velké části západní Afriky. Ve státech Guinea, Libérie a Sierra Leone se nakazilo přes 28000 lidí a 11000 z nich zemřelo. Poslední výskyt z letošního května má zatím 269 obětí.
Je důvod k obavám?
WHO letošní epidemii Eboly označilo za ohrožení veřejného zdraví s mezinárodním dosahem. Přestože v EU byl zatím zachycen pouze jeden případ a mimo Afriku jsou úmrtí na virus Ebola velmi sporadická, současná situace nedává příliš důvodů k optimismu. Virus se šíří na území, kde probíhají dlouhodobé ozbrojené konflikty ztěžující přístup lékařů a epidemiologů. Prostupnost hranic navíc umožňuje nákaze šíření do dalších zemí. WHO, jejíž specialisté mají s bojem s Ebolou nejvíce zkušeností, je navíc kriticky podfinancována a letos v lednu z ní na popud Donalda Trumpa vystoupily Spojené státy, dříve zajišťující skoro pětinu celkového rozpočtu. Ředitel WHO Tedros Adhanom Ghebreyesus už loni v květnu varoval, že WHO čelí největšímu narušení financování globálních zdravotnických projektů v historii.
Kromě finančních problémů se WHO potýká i s Globální protipandemickou dohodou, formálně schválenou vloni v květnu. Problémy doprovází hlavně spuštění mechanismu PABS (Pathogen Access and Benefit-Sharing). Ten má zaručovat mezinárodní spolupráci na sdílení vzorků patogenů a zajistit zemím rovný přístup k následně vyvinutým lékařským postupům, lékům a vakcínám. Podle původního znění měly farmaceutické firmy poskytovat část léků přímo WHO, která by je distribuovala na nejpotřebnější místa. Některé státy však návrh kritizují jako příliš byrokratický a svazující, jiné ho označují za právně nevymahatelný a obávají se, že se k nim v případě eventuální pandemie léky stejně nedostanou. Spojené státy nejsou dohodou vázány vůbec. Vzhledem k tomu, že jejich zdravotnický systém podléhá klice sdružené kolem popírače lékařské vědy RFK jr., není na místě doufat, že by se do ní v nejbližší době zapojily.
Ředitel WHO Tedros Ghebreyesus často opakuje, že při uvažování o další pandemii bychom si neměli klást otázku „jestli přijde“, ale „kdy přijde“. Zároveň neustále upozorňuje, že na ni svět není připraven. Namísto abychom se poučili z tragického příkladu Covidu19 a dohodli se na efektivním mezinárodním postupu, vypadá to, že děláme vše pro to, abychom si úkol co nejvíce ztížili. Jsme neustále svědky škrtání rozpočtů, útoků na lékařské kapacity, šíření antivakcinační propagandy, rostoucích cen léků, narušování logistických řetězců v důsledku nových válek a komunikace kvůli nárůstu demagogického populismu. Situaci výstižně popsala epidemioložka Nahid Bhadelia z centra pro infekční nemoci Bostonské univerzity. V rozhovoru pro National Geographic o současné hrozbě šíření viru Ebola uvedla, že „není důvod panikařit kvůli Ebole, ale je důvod k panice kvůli stavu světového zdravotnictví.“
