Československo jako válečná kořist: Rudá armáda svévolně zabavovala a odvážela majetek do SSSR
Devátým květnem 1945 a příjezdem Rudé armády do Prahy skončila válka v Evropě a začal podivný mír. Nelze zapomínat na dlouhé měsíce bojů sovětských vojáků s německou armádou od východního Slovenska až po Moravu. Současně je ale třeba připomenout dlouho zamlčovanou druhou stránku sovětské vojenské přítomnosti v Československu v roce 1945.
Krátká sovětská vojenská přítomnost v Československu měla významné politické souvislosti, ale i nezanedbatelné ekonomické a humanitární důsledky. Představovala také zkoušku rozpolcené politické reprezentace obnoveného státu. Dosud se mluvilo jen o občanech protiprávně odvlečených do SSSR orgány sovětské vojenské kontrarozvědky SMERŠ nebo o náletech sovětského letectva na česká a moravská města 8. a 9. května. Mimo pozornost stála otázka tzv. válečné kořisti, vyživování Rudé armády a samozřejmě kriminalita vojáků.
Trofejní smlouva
Takzvaná trofejní smlouva z 31. března 1945 dávala Rudé armádě právo na zabavení a odvoz německého vojenského majetku z československého území. Stručnou smlouvu s podivným názvem podepsal v Moskvě velvyslanec Zdeněk Fierlinger. Zvláštní zmocnění k tomu nedostal a smlouva byla fakticky tajná. Uvádělo se v ní: „Zařízení německých podniků a jiný ukořistěný majetek, které mají podstatně důležitý vojenský význam, mohou býti vyvezeny z československého území osvobozeného Rudou armádou na území SSSR, aby jich bylo použito pro válečnou potřebu.“
Podpisu předcházelo jednání 21. března 1945 a Fierlinger si tehdy poznamenal slova lidového komisaře zahraničí SSSR Molotova o bojích mimo sovětské území: „Území bylo osvobozeno cenou krve sovětského lidu a nebylo by spravedlivé, kdyby vše mělo být považováno za výlučný majetek polské, resp. československé správy. SSSR bude potřebovati stroje a průmyslové zařízení pro doplnění vlastního inventáře. Je třeba najít správnou definici válečné kořisti. Molotov slíbil, že příslušná formulace nám bude předložena.“ O válečné úsilí tedy nešlo. Důvodem byla snaha o náhradu sovětských válečných škod, tedy vlastně skryté reparace.
V praxi po osvobození Rudá armáda svévolně rozšiřovala svůj nárok i na nevojenský majetek německých občanů protektorátu, na majetek původně prokazatelně český či židovský, ale za války Němci zabraný. Dále potom na spotřební zboží, zvlášť na některé komodity, jako například cukr. Závažné škody plynuly z obsazení a fakticky vyloupení bank v Bratislavě, v Brně, ale i v Praze. V bankách sovětští důstojníci vybírali bezpečnostní schránky nesoucí německy znějící jména a jejich obsah bez soupisu sypali do pytlů.
V trezorech České národní banky se 15. března 1939 nacházelo 7011 kg zlata v prutech. Po oficiálním zabrání banky 12. 6. 1940 vyvezli Němci ze země 6371 kg zlata. V říjnu 1945 ale sovětští důstojníci našli v bance 1057 kg zlata. Když odečetli 640 kg zbylých v červnu 1940, prohlásili 417 kg zlata za německý majetek a odvezli jej do SSSR jako válečnou kořist. Banka namítala, že podle dohody by si mohla Rudá armáda činit nárok jen na majetek Říše a říšské branné moci a takový v bance nebyl. Zlato pocházelo z běžné bankovní obchodní činnosti. Argumenty nehrály roli a nic vráceno nebylo.
Dopisem ze 7. července 1945 pak dal Fierlinger, tehdy již předseda čs. vlády, souhlas s vývozem výrobního zařízení určených podniků jako válečné kořisti. Většina byly předválečné čs. závody, na něž se dohoda o kořisti nemohla vztahovat. V seznamu figurovaly podle komentáře úředníků ministerstva zahraničí i „výkresy rozpracované v době války, technologické procesy, receptura i zkušební vzorky v otázkách válečné techniky jak z německých, tak i z českých závodů na území ČSR. Opírajíc se o tento bod reklamuje (a docílila) RA vydání prakticky všech výrobních tajemství čs. kovoprůmyslu, (zejména Poldiny huti a Škodovky), protože v kovoprůmyslu není výrobního tajemství, kterého by se nedalo využít k potřebám války.“
Rudá armáda zkrátka zabavovala, co mohla. Dalším problémem byl fakt, že smlouva nebyla sovětským vojákům známa. Velitelé kořistních oddílů neměli konkrétní směrnice, a tak si vykládali činnost a oprávnění po svém. Vedení podniků i pracující se snažili apelovat na nehospodárnost demontáží zařízení, odvozu surovin a zboží. Argumentovali, že za ponechání zařízení na místě získá sovětská strana běžnými dodávkami víc a majetek se neznehodnotí.
Škody způsobené vymáháním válečné kořisti dosahovaly obrovské, těžko odhadnutelné výše. Celá záležitost byla uzavřena až v červenci 1946, během cesty nové, Gottwaldovy vlády do Moskvy. Co bylo odvezeno, už vráceno být nemohlo. Sovětská vláda výměnou za odpuštění nároků na neoprávněně odvezený majetek velkoryse ponechala na čs. území zařízení, jež se prý podle platné dohody o válečné kořisti mělo pokládat za sovětskou válečnou kořist. Výsledkem bylo například slavné předání chemického komplexu v Záluží u Mostu. Zařízení bylo nesporně postaveno Němci v odtrženém pohraničí (STW – Sudetenländische Treibstoffwerke). V květnu 1945 to byla po náletech hromada šrotu a v SSSR by také zařízení na výrobu syntetického benzínu bylo k ničemu.
Přednosta reparačního odboru ministerstva zahraničních věcí JUDr. Václav Rejholec k tomu rezignovaně poznamenal: „Sovětské velvyslanectví odpovídalo tak nevlídně, že min. předseda zarazil naše další zákroky ohledně zboží neprávem vyvezeného. Na jiné zákroky (zabrané banky, majetky v peněžních ústavech, zlato Národní banky) asi už nedostaneme odpovědi a neodhodláme je urgovat. Zůstane tedy, co jsme ztratili z titulu kořisti, asi svého druhu poplatkem za osvobození.“
Sovětská strana v roce 1945 považovala bez ohledu na spojeneckou smlouvu z 12. prosince 1943 české země za nepřátelské území a hodlala z něj odvézt válečné reparace.
Výživa Rudé armády
Druhá tajná smlouva, podepsaná rovněž v Moskvě 31. března 1945, potvrzovala, že sice Sovětský svaz během války uhradí veškeré výdaje čs. armádního sboru, ale zato uváděla: „Vláda ČSR se zavazuje náklady jí vynaložené na udržování jednotek RA: peněžní prostředky, materiály a služby na československém území připsati na účet válečných výdajů ČSR a zavazuje se dodávati nadále, po celou dobu trvání války, jednotkám RA pobývajícím v Československu nutné peněžní prostředky, materiály a služby s tím, že tyto výdaje budou připsány k tíži rozpočtu ČSR.“ Lidový komisař Molotov argumentoval, že v době podpisu spojenecké smlouvy roku 1943 nikdo netušil, že značná část Rudé armády bude muset vést po dlouhou dobu na československém území těžké boje. Skutečnost byla opět daleko jednodušší: „Československé území je vykupováno krví sovětských vojáků, a bylo by proto nespravedlivé, aby veškeré výlohy spojené s vydržováním RA na československém území nesl sovětský stát. Proto je třeba smlouvu revidovat.“
Již sama úhrada všech výdajů Rudé armády by byla velkou zátěží. Problémem byl ale svévolný výklad ustanovení „po celou dobu trvání války“. Rudá armáda byla totiž vyživována nejen do německé kapitulace 8. května, ale i po 5. červnu 1945, kdy Spojenci převzali správu okupačních zón Německa, a tím zaniklo Německo jako stát. Dodávky pokračovaly i po podpisu japonské kapitulace 2. září 1945. Navíc šlo o zhruba tři sta tisíc vojáků, k čemuž bylo nutno připočíst neznámé počty německých vojáků v sovětském válečném zajetí na našem území i osvobozených sovětských válečných zajatců. Na podzim 1945 tak například Rudá armáda žádala o 600 000 denních dávek. Bylo však doloženo, že se zásoby vozily i ke Střední skupině sovětských vojsk v Rakousku. Navíc šlo nejen o základní potraviny, ale i o objednávky zboží (včetně klavírů či tabatěrek) a třeba o četné svévolné případy krádeží a rekvírování dobytka a dalších potravin. Po stížnostech majitelů a úředním prokazování byly takové kriminální případy ponechávány bez reakce a odepisovány k tíži výživy vojska.
Zásobování Rudé armády zajišťoval československý stát až do jejího oficiálního odsunu na konci listopadu 1945. Tuto výhodu si Rudá armáda zajistila neobvyklou lstí. Při jednání o výměně starých čs. platidel 30. října 1945 na ministerstvu financí vsunuli sovětští zástupci do protokolu bod, „jímž se ministerstvo financí – s výhradou schválení vlády – zavazuje za čs. stát nésti náklady na vydržování RA na dobu jejich pobytu v ČSR“. Vláda pak pod předsednictvím Zdeňka Fierlingera následující den sovětský požadavek bez námitek schválila.
To všechno se dělo nejen tajně, bez vědomí parlamentu a médií, ale bylo také kryto komunistickými politiky. Problému se dotkl Klement Gottwald při projevu na stranickém aktivu v Lucerně, když expresívně útočil na reakčníky, kteří prý lžou, protože Rudá armáda se živí sama a ČSR přispívá jen nepatrně. Jako místopředseda vlády musel velmi dobře vědět, jak se věci mají.
Jak otázka kořisti, tak i požadavky Rudé armády na zásobování byly opakovaně předmětem jednání československé vlády. Ta byla k osvoboditelům naprosto povolná. Rudá armáda tedy žila, jak bylo odjakživa zvykem, ze země, kterou dobyla. Rozporuplné chování československých představitelů bylo dáno v prvé řadě prosovětským postojem řady z nich. Předseda vlády Fierlinger, náměstek předsedy Gottwald a další prosazovali bez debat a námitek sovětské zájmy. Nekomunističtí ministři Stránský, Procházka či Majer, někdy dokonce i Masaryk, se snažili hájit zájmy země tak, aby nevyvolali dojem, že mají protisovětský postoj. Politici tvrdili, že prý ze spojenectví poplynou výhody, které škody hravě nahradí.
Herojovi všechno je dovoleno
Jestliže otázky kořisti a výživy lze dnes vcelku bez problému popsat, velkou neznámou stále představuje otázka chování a porušování zákonů ze strany příslušníků Rudé armády. Při večeři s prezidentem Benešem v Kremlu 28. 3. 1945 byl Stalin nezvykle otevřený: „V prvém přípitku Stalin se obíral Rudou armádou. Aniž byl k tomu zavdán nějaký podnět, Stalin povstal a vykládal, že Rudá armáda nyní na svém vítězném postupu dopouští se také někdy zbytečných přehmatů. Prosí přítomné, aby jí to nebrali ve zlém, aby to posuzovali shovívavě a promíjeli to, protože i na našem území může k některým nepřístojnostem dojíti. Psychologie vojáka Rudé armády vysvětlí, co se děje. Tento voják prožil úžasné boje, prošel od Stalingradu až do Německa a nyní se vidí na vrcholu své vítězné slávy. Každý z nich se považuje za heroje a domnívá se, že mu jako herojovi všechno je dovoleno a vše bude odpouštěno.“
Vojáci Rudé armády se dopouštěli vražd, zabíjení, bití i znásilnění. Šlo o krádeže a ozbrojené loupeže na ulicích, v domech, o podvody, nerespektování dopravních předpisů, nezměrné pytláctví v lesích a vodních tocích. Kdo na ulici odmítl vydat cennosti, mohl být zastřelen. „Dne 15. června 1945 asi o 23.30 hod. byl z automatické pušky smrtelně postřelen nezjištěnými ruskými vojíny dělník Vítkovických železáren Ladislav Urbančík, nar. 15. 4. 1908, české národnosti, bytem v Mor. Ostravě, Hornická ulice. Uvedeného dne po 23.00 hod. přišli k Urbančíkovi tři neznámí ruští vojíni ozbrojeni automatickými pistolemi, z nichž jeden měl hodnost seržanta. Oknem vnikli do kuchyně a žádali, aby jim dal šaty a prádlo, jinak že bude zastřelen. Když Urbančík, který má jediný civilní oděv, odmítl jim tento vydati, chtěli byt vykrásti. Nato Urbančík, chtěje povolati pomoc, odešel do pokoje a vyskočil do ulice. Když volal o pomoc, byl ruskými vojíny střelen do zad. (Zemský národní výbor moravskoslezský, 27. června 1945)“
Tak, jak se traduje, skutečně dominovaly četné krádeže jízdních kol a hodinek. Při vloupání do domů vojáci odnášeli vše, co šlo odnést, tedy nejen peníze a cennosti, ale i potraviny, rozhlasové přijímače, hrnce, peřiny či boty. Kdo se zamkl, tomu vyrazili dveře. Kdo kladl odpor, mohl být zbit nebo taky zabit. „Dne 10. 7. 1945 v noci vnikl do bytu Anny Kleinové v Šumperku, Sadová ul., neznámý a dosud nezjištěný muž ve stejnokroji RA, který v úmyslu vykonání násilné soulože na Klenové, která se násilníkovi bránila, zabil tuto neznámým tupým předmětem, snad pažbou pistole. Muž v ruském stejnokroji byl spatřen svědkyní Nitschovou, bydlící v témže domě jako zavražděná.“
Na hranicích mezi Maďarskem a Slovenskem, mezi Slovenskem a českými zeměmi vojáci přepadali a okrádali cestující v osobních vlacích. Kdo kladl odpor, byl zbit nebo vyhozen za jízdy z vlaku. Rizika, jež v roce 1945 přinášel pohyb ve večerních hodinách po ulicích, jsou dnes nepředstavitelná. „Dne 22. 9. 1945 v 6.30 hod. byl zastřelen JUDr. Šafránek osobou oblečenou ve stejnokroj RA, v Praze XII., v Korunní třídě před domem č. 47. Pachatel po činu utekl. Pachatel s mužem jej doprovázejícím žádali na Dr. Šafránkovi cigaretu, kterou obdrželi. Když však pachatel žádal hodinky a Dr. Šafránek mu je nevydal, tu on vytáhl ze zadní kapsy revolver a střelil jej z bezprostřední blízkosti do úst a usmrtil jej. (Ranní hlášení, posádkové velitelství Velké Prahy, 22. 9. 1945.)“
Nerespektování a neznalost pravidel, ale i potřeba se zkrátka najíst vedly k rozsáhlému pytlačení, včetně mrzačení a plýtvání zvěří. Nelegální rybolov probíhal s pomocí sítí, výbušnin, vypouštěním rybníků i ničením stavidel bez ohledu na škody.
Řešení kriminálních případů se nikdy nestalo předmětem ani jednání vlády, ani nějakých oficiálních diplomatických not. Jako by neexistovalo. Státní úřady zasílaly sovětskému velvyslanectví v Praze stížnosti, žádosti o nápravu i trestní spisy. Případy, kdy nebyl konkrétní pachatel znám, se sovětská strana vůbec nezabývala. V podáních se také užívala alibistická formulace „pachatelé oblečení v uniformách RA“. Je pravda, že v poválečném zmatku nešlo vyloučit, že se někdy nejednalo i o dezertéry, bývalé válečné zajatce nebo vlasovce. Nejpravděpodobnější byla ovšem odpovědnost Rudé armády.
Počet vražd a zabití spáchaných vojáky Rudé armády na občanech ČSR od května do prosince 1945 lze zhruba odhadnout na nejméně vyšší desítky. Případy znásilnění, násilí a zranění odhadnout nelze, stejně tak krádeže a ničení majetku. Prameny jsou neúplné, stručné a rozptýlené.
Odchod osvobozeneckých vojsk
Otázka odsunu Rudé armády byla citlivá. Komunisté se již krátce po osvobození snažili vypudit americkou armádu, zatímco prezident Beneš se snažil pojímat odsun spojeneckých vojsk jako jednu otázku a zabránit tomu, že by odjeli Američané a Sověti zůstali. Jednotky americké armády byly v Československu relativně nepočetné, jen asi 30 000 vojáků. US Army byla sice soběstačná a problémů se soužitím s americkými vojáky se vyskytlo málo, obyvatelstvu ale vadilo korektní jednání Američanů s německou menšinou. Američané, bez zkušenosti s okupací, chování Čechů k Němcům nechápali a odsuzovali.
Nakonec se podařilo stanovit oficiální hranici odsunu na 30. listopad 1945. Slavné rozloučení s Rudou armádou se konalo 15. listopadu v Praze a střízlivější rozloučení s americkou armádou 20. listopadu v Plzni. Problémy s kriminalitou Rudé armády nicméně přetrvávaly až do poloviny roku 1946.
V Československu zůstalo několik tisíc vojáků hlídat postupně odvážené sklady s kořistí. Prahou nadále projíždělo denně několik set rudoarmějců a až v červnu 1946 byl u posádkového velitelství Velké Prahy zrušen úřad zmocněnce Střední skupiny vojsk Rudé armády. Ale kupříkladu ještě 18. prosince 1945 zavraždili taxikáře Rudolfa Knotka z Brna čtyři muži v uniformách RA, kteří si jej v Brně u nádraží najali. Byl nalezen mezi Modřicemi a Chrlicemi mrtev – podřezán a spoután drátem. Auto zmizelo i s pachateli. Dne 21. února 1946 sdělila sovětská komandatura v Praze, že tam zadržení vojíni RA byli usvědčeni z vraždy, a vyžádala si podrobné spisy případu.
A 5. ledna 1946 byl v Kunčině, okr. Moravská Třebová, zavražděn 61letý Alois Reif a v témže domě znásilněna Anna S. Pátráním bylo zjištěno, že se toho dopustili Nikolaj Alexejevič Andresov, Michail Filippovič Bolgov a jistý Terentijen. Všichni tři byli dopadeni, usvědčeni a proti jmenovaným probíhalo řízení u sovětské vojenské prokuratury v Praze.
Přes hranice pokračovaly výpady tlup rudoarmějců z Rakouska na jižní Moravu a do jižních Čech, kteří rabováním vesnic a odvážením dobytka tak patrně řešili zásobování vlastních vojsk.
Skutečnost, že po šesti letech drancování Němci pokračovali v plenění soukromého i státního majetku osvoboditelé, byla pro občany velmi stresující. Lidé měli strach z možného nedostatku během nadcházející zimy. Pobyt cizích armád představoval pro ČSR i sám o sobě rozsáhlý hospodářský, politický, sociální a bezpečnostní problém. Způsoby Rudé armády nebyly jen důsledkem války. Sovětský svaz se od počátku snažil kompenzovat své válečné materiální ztráty i na úkor formálně spojenecké a osvobozené země.
Přítomnost cizí vojenské moci na teritoriu státu je vždy problematická. Zásadním problémem v roce 1945 byla pochybná pozice československé politické reprezentace. Opatrné taktizování jako by bylo součástí zdejší politické kultury. Konkrétní doklady o chování vojáků Rudé armády na našem území jsou dnes prakticky zapomenuty.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
