Josef Mocker dal Praze podobu Svatovítské katedrály. Pražané ho za ni zahrnuli kritikou
Dnes uplynulo 190 let od narození významného českého architekta a restaurátora Josefa Mockera. Mockerovu práci najdeme snad na všech stavbách svázaných s českou státností. Jeho největším dílem však byla dostavba Svatovítské katedrály, která mu vděčí za svou monumentální dvojici věží. Jejich silueta dnes k dominantě Pražského hradu neodmyslitelně patří. Mocker s nimi ve své době budil kontroverze přirovnatelné snad jen k novodobým debatám o Kaplického knihovně.
Jméno Josef Mocker dnes v obecném povědomí příliš nerezonuje. Jeho stavby a projekty však zná doslova každý Čech. Rekonstruoval a dostavoval například novoměstský kostel svatého Štěpána, Prašnou bránu, Staronovou synagogu, věže na Karlově mostě, katedrálu svatého Bartoloměje v Plzni, chrám ve Vysokém Mýtě, hrady Karlštejn, Konopiště, Křivoklát. V jeho ateliéru vznikl i žižkovský kostel sv. Prokopa, chrám sv. Ludmily na Náměstí míru, a především pak finální podoba Svatovítské katedrály na pražském Hradě.
Není od věci si připomenout, že tvůrce podoby českých ikon pocházel z německy mluvícího prostředí. Narodil se 22. listopadu 1835 v Cítolibech u Loun do farmářské rodiny a docházel i na německé gymnázium v Lovosicích. Vysokoškolské vzdělání začal na pražské Polytechnice, zakončil ho ale opět v němčině na Akademii výtvarných umění ve Vídni.
První projekty
V rakouské metropoli se Mocker poprvé dostal k práci na významné historické památce. Jeho profesor Friedrich von Schmidt vedl práce na rekonstrukci a dostavbě vídeňského kostela svatého Štěpána. Mladý, ale velmi zručný a až pedantsky pečlivý student vykazoval během studia takové nadání, že mu byl svěřen dohled nad pracemi na vznikající věži dómu. Profesor Schmidt byl s jeho prací nadmíru spokojen. Jeho doporučení bylo později klíčové při rozhodování, jestli má Mocker dostat na starosti i nejsledovanější projekt v hlavním městě Česka.
Do Čech se Josef Mocker vrátil v roce 1869 po absolvování studijní cesty po Rakousku, Bavorsku a Uhrách a nastoupil do prestižní stavební kanceláře hraběte Františka Antonína Thun-Hohensteina v Děčíně. Pracoval na rekonstrukcích historických kostelů, přebudoval hrobky rodiny Thunů v Chrástu a Děčíně a vytvořil i několik projektů moderních budov. I ty ale nesly známky jeho fascinací historií. Vila Waldstein v děčínském Horním Žlebu vznikla v roce 1871. Monumentálností, lomenými oblouky a kamennou fasádou se ale zcela jasně odvolává na architektův oblíbený styl – gotiku. Po jejím dokončení přesídlil Josef Mocker do Prahy, kde se po smrti architekta a restaurátora Josefa Krannera uvolnil post na projektu dostavby katedrály svatého Víta. Vídeňský profesor Friedrich von Schmidt a hrabě Thun jako jeho nástupce jednoznačně doporučili Josefa Mockera.
Zchátralá dominanta
Svatovítská katedrála je dnes ozdobou a dominantou pražského panorama. Když ale v roce 1842 čeští vlastenci založili „Jednotu pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta“, byl na ni žalostný pohled. Původní gotická stavba Petra Parléře byla v obavách před husitskými vojsky narychlo zakončena provizorní zdí, kterou ale nikdo nezvládl strhnout a chrám dokončit. Nejodvážnější pokus se odehrál v 17. století za vlády Leopolda I. Pražskému arcibiskupství ale rychle došly peníze a ze zamýšleného barokního projektu inspirovaného Santiniho kostely zbyly jen torza základních pilířů. Jediné dokončené věži se naopak dostávalo až příliš pozornosti. Během staletí na ní přibývaly ochozy a nadstavby narušující původní přísnou, ale vzletnou gotickou siluetu. Celá stavba byla navíc značně zchátralá, poškozená požáry, válkami a nedostatkem péče.
Puristé a historikové
Při rekonstrukcích památek existují dva protichůdné přístupy. Jeden respektuje stavbu v podobě, kterou získávala během celé své existence, a jejím zastáncům nevadí, že se v ní snoubí více architektonických stylů. Druhý, puristický, se řídí podobou zamýšlenou původním stavitelem. Architekt Josef Kranner, kterému Jednota svěřila vytvoření finální podoby katedrály, byl zastáncem druhého přístupu. Jeho projekt se řídil vizí stavitelů Karla IV., a nesl se proto v duchu gotiky. Počítal s dostavbou trojlodního kostela, dominantou však měla zůstat původní parléřovská věž, ze které Kranner pouze hodlal odstranit barokní kupoli.
Krannerova smrt spustila nové kolo hledání podoby celé stavby. Josef Mocker v zásadě souhlasil se záměrem svého zesnulého předchůdce. Navrhoval očistit budovu od různých dostaveb a doplňků a sjednotit ji do gotického stylu. Byl ale daleko ambicióznější a rozhodl se na Hradčanech vystavět jakousi ideální katedrálu. Projekt, který Jednotě předložil, se od Mockerova návrhu lišil hlavně dvojicí věží v západním průčelí. Ty naprosto změnily výraz celé stavby, propůjčili jí ale monumentální vzhled a vytvořily protipól původní parléřovské věže. Návrh byl tak odvážný, že ho Mocker musel uskromnit a přepracovat. Ani v nové podobě, která byla po dlouhých debatách schválena, se ale dvojice věží nevzdal.
Neživotný projev bezkrevného umění
Pražané mají k podobě svého města zvláštní vztah. Na jednu stranu jim nevadí, když se stavba tvořící jeho siluetu pomalu rozpadá. Jakmile se ale někdo odváží do panoramatu zasáhnout, jsou ochotni vytáhnout na barikády a bránit staré dobré pořádky vlastním tělem. V moderní době jsme to zažili během debat o Kaplického knihovně, v 19. století se stejná kritika snášela na Mockerovu katedrálu. Jedni ho obviňovali, že není dostatečně citlivý k původní podobě a chce ji navždy změnit novými věžemi. Druzí zase chtěli, aby stavba zachovala prvky, které na katedrále během staletí přibývaly a staly se její součástí. Mockera obviňovali, že si na stavbě plní své sobecké ambice. Zakladatel české památkové péče Zdeněk Wirth o dostavbě prohlásil, že je „dílem suchého teoretika“ a „neživotným projevem bezkrevného umění“. Historik umění Vojtěch Birnbaum v Národních listech rovnou napsal, že „památka byla dostavbou ne-li zničena, tedy těžce poškozena.“
Dohledem nad stavbou strávil Josef Mocker celý zbytek života. Dokázal se ale věnovat i dalším projektům přestaveb a rekonstrukcí historických monumentů, ke stavbám navíc navrhoval i vitráže, interiéry, oltáře, nábytek i bohoslužebné náčiní. V mnoha případech byl stejně odvážný, jako v projektu katedrály. Například na Karlštejně výrazně změnil tvary střech, snížil Císařský palác o celé patro a přestavěl budovu purkrabství. Z Prašné brány k pobouření Pražanů nemilosrdně odstranil hodiny a vystavěl jí zcela novou dlátkovou střechou s nárožními věžičkami. Pracovní úsilí a neutuchající útoky kritiků mu ale ubíraly sil a dovršení svého největšího díla se nedožil.
Nápis vytesaný do kamene
Po jeho smrti převzal projekt stavitel Kamil Hilbert a dokázal ho dotáhnout do zdárného konce. Stavba byla otevřena u příležitosti tisíciletého výročí zavraždění svatého Václava v roce 1929. Z ochozu její novogotické části dodnes shlíží i busta Josefa Mockera, pod kterou se skví nápis: „Ujal se roku 1872 díla na dómě pražském. Položiv 1. října roku 1873 základní kámen k novostavbě, dovršil 15. října roku 1892 dle vlastního návrhu západní věže. Zvednuv pak ještě roku 1898 střechu nad střední lodi, jejíž zdi přivedl k rovnosti, skonal 15. ledna roku 1899.“
