Přízrak polských hřbitovů děsil dlouhá léta celou zemi. Před činy nekrofilního vraha by zbledl i Hannibal Lecter
Před 40 lety byl v Poznani odsouzen k smrti Edmund Kolanowski. Ve světě poměrně neznámý zločinec děsil Polsko celých 15 let, dopouštěl se vražd, nekrofilie a hanobení hrobů, z lidských ostatků si vyráběl figuríny. Jeho hrůzný případ je přirovnáván k řádění Eda Geina a patří k nejhorším zločinům kriminální historie.
V únoru roku 1982 se v poznaňské čtvrti Naramowice vypravila jedna z místních rodin na hřbitov, kde byl připraven pohřeb jejich sedmdesátileté příbuzné. Když zřízenec otevřel dveře márnice, polila všechny přítomné hrůza. Na márách ležela otevřená rakev a v ní pouze černé boty a růženec. Tělo zesnulé zmizelo. Po krátkém pátrání bylo objeveno na nedalekém zmrzlém poli. Bylo svlečené, zohavené a neznámý pachatel z něj odřezal intimní partie.
Vraždící vykradač hrobů
Případ otřásl Poznaní a zakrátko i celým Polskem. Policie totiž rychle zjistila, že znesvěcené tělo na Naramowickém hřbitově není první. Nápadně podobný případ se odehrál před necelými dvěma lety ve městě Nowa Sól, nedlouho před tím byly znesvěceny hroby i ve Vratislavi. Po nekrofilním vykradači hrobů se rozjelo rozsáhlé pátrání. Práci policistů ale ztěžoval nedostatek stop a velké území pachatelova působení. Navíc se zdálo, že jeho činnost ustala. Až do podzimu se nic nedělo. Pak celou zemi najednou sevřela hrůza.
Na začátku listopadu 1982 oznámila rodina z Naramowic, že postrádá svou jedenáctiletou dceru. Odešla na louku nasbírat trávu králíkům a z krátké procházky se nevrátila. Policie okamžitě vyhlásila pátrání a její hlídky dlouho marně pročesávaly celé okolí. Až po několika týdnech je pes zavedl k odlehlému železničnímu náspu. V písku policisté objevili zahrabané tělo pohřešované dívky zohavené způsobem známým ze znesvěcených hrobů.
Polská policie vrhla do pátrání veškeré prostředky. V zimě roku 1982 obcházely hlídky ve dvacetistupňových mrazech temné hřbitovy a snažily se vraha zastihnout. Jediné, co se jim podařilo zajistit, byl otisk boty v hlíně čerstvého hrobu v městečku Miłostów. Příchod hlídky nekrofila vyplašil, policisté alespoň zjistili, že je malého vzrůstu a subtilní postavy. Nepolevující úsilí nakonec přineslo výsledek až v květnu 1983. Při obchůzce poznaňského hřbitova hlídka spatřila postavu skrčenou u čerstvého hrobu nedávno zesnulé mladé dívky. Jeden z policistů tasil zbraň, hluk otvíraného pouzdra ale neznámého vyplašil a po krátké honičce hlídce zmizel v hustém křoví za zdí. Prohlídka místa činu opět odhalila otevřenou rakev a zohavené tělo. Pachatel ale tentokrát detektivům zanechal stopu – balicí papír s razítkem dodavatele průmyslových obalů. V Poznani jeho výrobky odebíralo jen několik firem. V kotelně jedné z nich pracoval muž, jehož trestní rejstřík obsahoval záznamy o násilném chování k ženám a pokusu o znásilnění. Jmenoval se Edmund Kolanowski.
Hřbitovy, psychiatrické léčebny a vězení
Život Kolanowského byl nešťastný už od samého počátku. Po komplikovaném porodu nezačal dýchat a nedostatek kyslíku pravděpodobně způsobil poškození novorozencova mozku. Ve škole zaostával, trpěl chorobnou stydlivostí a poruchami chování. Neutěšená byla i situace doma. Otec za války prošel hrůzami koncentračního tábora v Osvětimi, trauma utápěl v alkoholu a opilý propadal záchvatům agresivity. V ponurém prostředí se nedařilo ani Edmundovi, ani jeho bratru Andrzejovi, který ještě jako kojenec zemřel. Zdrcená matka trávila dlouhé hodiny u jeho hrobu a na hřbitov s sebou brala i malého Edmunda.
Kvůli problémům s prospěchem a chováním byl Edmund Kolanowski hospitalizován v psychiatrické léčebně pro mladistvé. Prostředí ústavu mu ještě přitížilo a podle všeho se zde začaly projevovat jeho sexuální deviace. Při výsleších jako dospělý uváděl, že se skupinou chovanců lezli na stromy u zdi léčebny a nahlíželi do oken pitevny. Pocitů, které zažíval během pozorování pitvy ženských těl, se už nikdy nezbavil.
Z léčebny byl Kolanowski propuštěn v 15 letech snad v ještě horším stavu, než ve kterém do něj vstoupil. Potloukal se Poznaní, špehoval na koupalištích, kradl ženám plavky a spodní prádlo. Později začal ženy obtěžovat a napadat. Když byl při jednom incidentu přistižen a odsouzen k trestu v nápravném zařízení pro mladistvé, pokusil se o sebevraždu. Bodnul se nožem do břicha, zranění ale přežil a putoval poprvé za mříže. V ústavu se zapletl do bitky s jiným mladíkem a v náhlém záchvatu zuřivosti ho těžce zranil. Byl proto odsouzen k 18 měsícům ve státním vězení, kam odešel v roce 1966. O pobytu nejsou známy podrobnosti, byl zde ale pravděpodobně vystaven fyzickému a sexuálnímu násilí.
Sestup do hlubin šílenství
Po propuštění se duševně nemocný delikvent snažil žít normální život. Našel si zaměstnání v kotelně továrny na léky, oženil se se zdravotní sestrou, kterou poznal ve vězeňském špitále, a prožil s ní několik šťastných měsíců. Pak ale žena otěhotněla a Kolanowski o ni ztratil zájem. Upadl zpět do chorobných fantazií o mrtvých tělech. Když v domě zemřela jedna ze sousedek, vplížil se v noci do jejího bytu, mrtvou svlékl a ulehl k ní do rakve. Zanedlouho jeho žena požádala o rozvod a o soudní zákaz styku s ní i se dvěma malými dcerami.
Po rozvodu se Kolanowski začal opět plížit kolem poznaňského koupaliště u jezera Rusalka. Špehování mu už ale nestačilo. Obtěžoval slunící se ženy, když se bránily, bil je, trhal jim vlasy a ohrožoval je nožem. Policie ho naštěstí stačila zadržet a delikvent putoval opět za mříže – tentokrát na devět let, ze kterých si ale odpykal jen dvě třetiny. Z vězení vyšel v roce 1979 a definitivně se propadl do hlubin šílenství. Vydával se v noci na hřbitovy, rozhrabával čerstvé hroby a otvíral rakve. Těla zesnulých rozřezával, jejich partie doma přišíval na figuríny a uspokojoval se nad nimi. Ostatky pak pálil v kamnech a vydával se pro další. Zanedlouho začal vraždit.
Zatčení a proces
Podle pozdějších svědectví dokázal Kolanowski své činy obratně maskovat. Okolí ho sice považovalo za podivína, navenek ale působil dojmem tichého a stydlivého muže. Nikdo netušil, že se za klidnou fasádou skrývá vykradač hrobů, nekrofil a vrah. Nepodezřívali ho ani kolegové v práci, ani družka, se kterou žil a zplodil s ní další dceru. I policisté, kteří ho začali sledovat, ho spolehlivě identifikovali až podle škrábanců na tváři utržených v křoví při útěku ze hřbitova v Poznani. Šestnáctého května 1983 se jeden z detektivů vydal v civilu do kotelny farmaceutické firmy, kde Kolanowski pracoval. Předstíral, že je nový člen vedení a jde si se soudruhy potřást na uvítanou rukou. Když mu Kolanowski podal pravici, zaklapla mu na ní pouta.
Výsledky tříletého vyšetřování prokázaly Kolanowskému tři vraždy a pět znesvěcených hrobů. S policisty zpočátku spolupracoval, účastnil se rekonstrukcí svých činů a při výsleších naznačoval, že jeho obětí mohlo být více. Během soudního procesu ale obrátil. Začal tvrdit, že je nevinný a přiznání z něj bylo vynuceno násilím. Soudce ale obhajobě neuvěřil a odmítl i uznat jako polehčující okolnost jeho narušené duševní zdraví. Obvodní soud v Poznani shledal Edmunda Kolanowského 4. června 1985 vinným ve všech bodech obžaloby a odsoudil ho k trestu smrti. Ten byl vykonán o rok později 28. června 1986. Nekrofilní vrah, který dlouhá léta děsil celou zemi, byl jedním z posledních, na kom byl v Polsku nejvyšší trest vykonán.
