Hitler si chtěl zahrát na císaře Nerona. Rozkázal zničit celé Německo, aby nepadlo do rukou nepříteli

„Nepřítel postupuje bez ohledů na naše civilní obyvatelstvo a zanechává po sobě jen spálenou zemi. Proto rozkazuji, aby byla zničena veškerá vojenská, komunikační, hospodářská a zásobovací zařízení území Říše, která by mohl nepřítel využít k pokračování boje.“ Rozkaz tohoto znění obdržel říšský ministr zbrojního a válečného průmyslu Albert Speer 19. března 1945. V té době již bylo jasné, k jakému výsledku nejničivější konflikt v dějinách lidstva spěje. Východní fronta postoupila až za Odru, na západě spojenecká vojska nezadržitelně proudila přes řeku Rýn. Pád Berlína byl otázkou pouhých týdnů a vůdce to dobře věděl. Hodlal ale pokračovat v boji až do úplného konce a vzít s sebou do hrobu celou zemi.

Poslední týdny tisícileté říše

Někteří historikové se domnívají, že motivací pro rozkaz byla touha Německo potrestat. Chorý mozek pološíleného fanatika si usmyslel, že ho vyvolený árijský národ zradil, nedokázal vykonat jeho plán na dosažení světovlády, a musí proto být odsouzen k totální zkáze. K závěru Hitler dospěl poté, co si 18. března přečetl Speerovu analýzu o výhledech německé válečné ekonomiky. Ministr v ní odhadoval, že tisícileté říši zbývá do totálního kolapsu zhruba 4–8 týdnů, a naléhal na vůdce, aby zbývající prostředky soustředil na pomoc obyvatelstvu.

Speer ve svých pamětech píše, že v té době již žil v přesvědčení, že vůdce zešílel. Pokud nějaké pochyby přetrvávaly, zmizely hned následující den, kdy od Hitlera obdržel písemnou odpověď. „O přežití německého obyvatelstva se není třeba obávat,“ stálo v ní. „Náš národ se ukázal být slabý a budoucnost bude patřit výhradně silným národům z východu.“ Po vynesení rozsudku nad nehodným národem následoval rozkaz nadepsaný: Befehl betreffend Zerstörungsmaßnahmen im Reichsgebiet (Nařízení o demoličních opatřeních na území Říše). Vžila se pro něj přezdívka „Neronův rozkaz“. Stejně jako nechal císař zapálit svůj Řím, chtěl Hitler spálit celou svou zemi.

Dobří už budou mrtví

Postupujícím Spojencům nemělo padnout do rukou absolutně nic. Rozkaz nařizoval zničit veškerá průmyslová zařízení, továrny, sklady a elektrárny. Zlikvidovat komunikační kanály, silnice, dálnice, železnice. Mosty, přehrady a přístavní hráze měly být vyhozeny do povětří. Zničeny měly být i trezory bank včetně jejich obsahu, archivy, muzea a kulturní památky. Z území ohrožených postupem Spojenců měli být evakuováni obyvatelé a jejich domovy zničeny. Albert Speer se později nechal slyšet, že Hitlera prosil, aby nařízení odvolal nebo aby do něj alespoň nezahrnoval civilní obyvatelstvo. Vůdce se nedal zviklat: „Až tato bitva skončí, zůstanou naživu pouze nehodní,“ opáčil. „Dobří občané budou mrtví.“

Vzpoury proti vůdci

Poslední Hitlerův plán dopadl stejně jako jeho plány k nastolení světovlády. Speer a další vysocí důstojníci byli na rozdíl od Hitlera realisté a věděli, že se blíží neodvratná porážka. Rozkazy, které by jim v poválečném zúčtování přitížily, proto odmítli vykonat. Poprvé se podobnému nařízení vzepřel generál Dietrich von Choltitz pověřený správou okupované Paříže. Krátce poté, co nacistická vojska hlavní město Francie obsadila, nechal Hitler pod významné budovy a kulturní památky umístit nálože trhavin. Von Cholitz dostal rozkaz v případě ztráty kontroly nad městem bomby odpálit a zanechat Paříž v troskách. Generál příkaz odmítl splnit a město namísto toho v srpnu 1944 vydal jednotkám Svobodné Francie. Podobnou taktiku zvolil i Arthur Seyss-Inquart, říšský komisař v okupovaném Nizozemsku. Rodák ze Stonařova u Jihlavy sice nechal za své vlády odvézt tři čtvrtiny holandských Židů do plynových komor, taktice „spálené země“ nařízené koncem roku 1944 se ale vzepřel. Albert Speer uvažoval stejně. I on byl během války loajálním nacistou a horlivým vykonavatelem i těch nejhorších rozkazů. Byl ale také německý patriot a nehodlal ke svým válečným zločinům přidat i zločin proti vlastnímu národu.

Ke Speerovu rozhodnutí sabotovat „Neronův rozkaz“ přispěl i jeho pragmatismus. Byl si dobře vědom, že na relativně malém území Německa by zničení infrastruktury postup Spojenců nijak vážně nezbrzdil. Věděl také, že by Německo nemělo na vykonání tak obrovské zkázy dostatek času, sil ani prostředků. Nešlo jen o munici nebo pohonné hmoty. V nacistickém Německu docházely zásoby doslova všeho a nedostatek dolehl i k samotnému Hitlerovi. Jeho osobní lékař Theodor Morell mu během války každý den podával povzbuzující injekce roztoku označovaného jako „Vitamultin“. Ten kromě vitamínů obsahoval koktejl různých enzymů, testosteron, pervitin a další chemikálie. Na jaře roku 1945 vyčerpal zásoby natolik, že Vitamultin musel míchat z pochybných homeopatik a veterinárních léčiv.

Speerova lest

Když si Albert Speer uvědomil, že Hitler svůj rozkaz neodvolá, rozhodl se vzít věci do svých rukou. Naoko vyjádřil vůdcově plánu podporu, Hitlera ale přiměl, aby mu udělil výhradní právo rozhodovat o způsobu jeho vykonávání. Léčkou nabytou pravomoc pak plně využíval k sabotování rozkazu. Odmítl například schválit žádost o zničení vodáren a elektráren na dolním Podunají. Plány demolic strategických mostů negoval s tím, že je wehrmacht stále drží pod kontrolou, a slouží tak říšským zájmům. Na svou stranu získal i další vojenské důstojníky a vůdce oblastních nacistických organizací, ostatním namluvil, že Hitler své nařízení přehodnotil. V Německu sice proběhla řada demolic vojenských objektů, v porovnání s původně zamýšleným rozsahem šlo ale o maličkosti.

Není přesně známo, jestli se Hitler o sabotáži rozkazu dozvěděl. Speer ve svých pamětech tvrdí, že se vůdci přiznal až 22. dubna během své poslední návštěvy v berlínském bunkru. Řada historiků tvrzení odmítá jako čistou fabulaci. Co víme, je, že Hitler spáchal týden po údajné návštěvě sebevraždu a že 7. května 1945 podepsal generál Alfred Jodl bezpodmínečnou německou kapitulaci. Albert Speer byl na konci května na příkaz generála Eisenhowera zatčen. Norimberský tribunál ho odsoudil ke dvaceti letům vězení.