Píše se rok 1932 a v tajném baru v Bronxu se sešli čtyři muži, aby si připili na svůj nový plán – nechat Michaela Malloye upít se k smrti a vybrat jeho životní pojistku. Plán se zdál perfektně vymyšlený, neprůstřelný a snadno proveditelný. Dokud se o něj nepokusili. Bývalý hasič bez domova Michael Malloy byl totiž mnohem bytelnější, než si kdokoliv dokázal představit. Pil každý den celý den, nejdřív alkohol, pak methanol a jedl otrávené jídlo, přežil noc polonahý v mrazu, a když ho srazilo auto, šel to zapít. Kdo byl Železný Malloy, takřka nesmrtelný ochlasta?
Tony Marino, Joseph Murphy, Daniel Kiesberg a Francis Pasqua se jednoho odpoledne scházejí v Tonyho tajném baru v Bronxu. Je období prohibice a tajné bary, tzv. speakeasy, jsou v New Yorku běžnou záležitostí. Tento konkrétní nese jméno majitele: Marinův Bar. Čtyři muži se zde sešli, aby prodiskutovali svůj nový plán, jak snadno a rychle vydělat peníze. Upít místního štamgasta a bezdomovce Michaela Malloye k smrti a vybrat jeho životní pojistku. Práce jim přišla již z půlky hotová, přece jenom není ráno, kdy by starý Malloy nerozrazil dveře a neporučil si ranního panáka. To ale ještě nevěděli, kolik toho bývalý hasič vydrží…
Michael Malloy, ne tak snadná kořist
Michael Malloy se jevil jako snadná oběť. Nikdo o něm nic moc nevěděl, neměl přátele ani rodinu, a kolik mu je, bylo také záhadou. Pravděpodobně kolem padesáti, ovšem vypadal na šedesát. To, že byl Ir, prozrazoval jeho silný přízvuk a jeho příběhy o tom, jak býval hasičem, byly to poslední, čím si udržoval důstojnost. Jediná práce, kterou Malloy vykonával, byly drobné brigády jako zametání v uličkách nebo vynášení odpadu, přičemž preferoval místo peněz honorář v naturáliích, přesněji v alkoholu.
Deník Daily Mirror Malloye zařadil mezi smutné existence období prohibice, které se „nechávaly unášet rychlým proudem života podsvětí a speakeasy barů. Byli z nich nezodpovědní jedinci, kteří se jen potáceli posledními dny svého života pod parou”.
Když jednou Francis Pasqua spatřil na baru Malloye, jak usrkává svými skomírajícími rty levnou whiskey, zeptal se Mariniho: „Proč nevybereme jeho životní pojistku na něm?” Věděl totiž, že Mariny již v minulosti podobný zločin spáchal.
Přibližně rok před plánováním vraždy Malloye se Mariny spřátelil s bezdomovkyní Mabellou Carsonovou. Přesvědčil ji aby uzavřela životní pojistku na 2 000 dolarů a jeho jmenovala jako oprávněnou osobu. Za jedné mrazivé noci Mariny Mabell opil do němoty a uložil ji ke spánku do postele s mokrými přikrývkami i matrací. Tu následně umístil pod otevřené okno. Soudní lékař uvedl jako příčinu úmrtí zápal průdušek a Mariny bez jakéhokoliv problému vyinkasoval pojistku.
Květinář Mellory
Pasqua se nabídl, že obejde pojišťováky se svým známým, kterého bude představovat jako květináře jménem Nicholas Mellory a na něj uzavřou pojistky. Až opilec Malloy zemře, budou ho vydávat právě za fiktivního květináře. To, že byl Mellory květinář, pojišťovákům potvrdily Pasquovy kontakty v pohřebnictví. Během pěti měsíců tak zajistil tři životní pojistky pro neexistujícího Nicholase Melloryho. Barman v Marinyho baru Joseph Murphy měl sehrát roli Nicholasova bratra a identifikovat tělo mrtvého Malloye jako Melloryho.
Mariny s plánem souhlasil, „stejně vypadá, že už dlouho nevydrží to chlastání ho dohání”. A tak celý proces upití Malloye k smrti započal. Během jednoho z večerů, co se Malloy u Marinyho naléval, mu majitel baru oznámil, že ode dneška může pít na sekeru. Vysvětlil to tak, že si chce udělat dobré jméno, jelikož plánuje kandidovat do místního úřadu. Po pár panácích Malloy podepsal petici pro Mariniho kandidaturu. Jak byl opilý, tak si neuvědomil, že právě podepsal tři životní pojistky.
Malloye samozřejmě potěšilo, že za alkohol nemusí platit,a hojně toho využíval. „Michael Malloy byl těžký alkoholik celý svůj život,” uvedl jeden ze svědků pro The New Yorker. Hned jak dopil sklenku, Mariny mu nalil další. A bývalý hasič pil a pil, až z toho barmana bolela ruka. Ke konci večera si Malloy jen utřel pusu rukávem a oznámil, že se brzy vrátí. Do 24 hodin tomu tak bylo.
Malloy nechce zemřít
Po třech dnech, kdy se Malloy opíjel do němoty a pokaždé se vrátil s ještě větší žízní, začal být gang zoufalý. Dali hlavy dohromady. Padl i návrh prostě Malloye zastřelit, ale Pasqua měl lepší nápad: začít Michaelovi podávat methanol. Alkohol s jeho příměsí mohl způsobit oslepnutí, a dokonce smrt a během období prohibice po jeho konzumaci zemřelo přes 50 000 Američanů.
James Murphy koupil několik kanystrů methanolu v místním obchodě s barvami. Plánovali jím alkohol ne ředit, ale nalévat ho Malloyovi do sklenice čistý. Nejprve ho dostali do nálady levnou whiskey a po pár panácích provedli výměnu. Malloy pil a pil, ale neprojevoval žádné jiné příznaky než běžnou opilost. „Nevěděl, že pije methanol,” napsalo dobové periodikum New York Evening Post. „A očividně když to nevěděl, nemohlo mu to ublížit. Vypil, co dostal, a vrátil se pro další.”
Zabít Michaela Malloye se začalo prodražovat. Nejdřív otevřený barový účet, poté methanol a starý Malloy ne a ne zemřít. Mariny začínal být zoufalý a zase navrhl zbavit se ochlasty hrubou silou, ale Pasque dostal další nápad. Malloy měl v oblibě ústřice a pravidelně si je k pití v baru dával. Naložili proto zkažené ústřice na několik dní do methanolu a poté je opilci naservírovali. Ten si ovšem každé sousto vychutnal a zapil jej dalším panákem.
Plán s jídlem ještě neskončil. Do sendvičů se sardinkami mu nejdříve přimíchali jed na krysy. Když to nezabralo, dali do sendviče špendlíky a následně střepy v naději, že mu rozdrásají orgány. Malloy se vždy jen oblízl a jídlo zapil panákem methanolu.
Pro panáka bych vraždil
Začínalo být jasné, že nic, co Malloy zkonzumuje, ho nezabije, a tak gang musel změnit svůj přístup. Nastala zima a s ní mrazy. Banda počkala, než se Malloy opije do bezvědomí, a odvezla ho do blízkého parku. Tam ho pohodili do sněhu, svlékli mu košili, na holou hruď vylili kanystr plný vody a nechali ho tam v mínus 14 stupních. Mariny byl poměrně překvapen, když ho Malloye očekával druhý den ráno před barem se slovy: „Potřebuju panáka na zahřátí.”
Blížil se únor a s ním další platba za životní pojistku. Frustrace gangu se stupňovala, a tak přišli s finálním návrhem. Vzpomněli si na přítele taxikáře Henryho Greena. Ten byl ochotný opilce přejet svým vozem za podíl z pojistky. Večer zas vyčkali, až se Malloy opije do bezvědomí, a následně se všichni namačkali do taxíku. Popojeli pár bloků od baru, kde Murphy vytáhl Malloye z auta a začal ho táhnout přes ulici. Plán byl jednoduchý – Murphy ochlastu ponese a pustí ho, hned jak bude taxík dostatečně blízko. Zprvu akce nevyšla, jelikož se lekli rozsvíceného okna. Když se ujistili, že jim již nehrozí nebezpečí, plán proběhl bez problému. Dvě rány: auto narážející do Malloye a jeho následný pád na zem. Pro jistotu ho Green přejel ještě jednou, načež odjeli z místa činu.
Následující den Murphy obvolával všechny nemocnice ve městě s tím, že pohřešuje bratra, ale nikdo o něm nic nevěděl. Uběhlo několik dní a Pasque už plánoval zabít jiného opilce a vydávat ho za květináře Melloryho. Dveře baru se ale rozletěly a do nich vešel Malloy. Vypadal jen o trochu hůř než obvykle, přičemž pronesl, že „pro panáka by vraždil”!
Už nic nenechat náhodě
Gang toho měl už dost. 21. února 1933 vyčkali, než se Malloy opije do bezvědomí, a pak ho odnesli k Murphymu domů. Tam ho uložili do postele a do pusy mu zavedli trubici vedoucí do plynové přípojky. Tu noc Michael Malloy umřel. Podplacený doktor uvedl jako příčinu úmrtí zápal plic a Malloy byl co nejrychleji pohřben.
Z první životní pojistky gang dostal 800 dolarů. Když šel den poté Pasqua vybrat zbývající dvě, byl poměrně překvapen, že na něj v pojišťovně čeká detektiv, který ho zaskočil otázkou, zda by mohl vidět tělo.
K policii se zvěsti o nesmrtelném z Bronxu donesly a ještě tu noc, co zemřel, nechali tělo vykopat. Když provedli forenzní zkoumání, začalo vyšetřování. Všichni čtyři muži u výslechů začali mluvit a obviňovat se navzájem.
Každý z nich byl odsouzen k smrti za vraždu prvního stupně. Narozdíl od Malloye všichni na elektrickém křesle zemřeli napoprvé.
