Od operace „Spojenecká síla“ právě uplynulo 25 let. NATO bombardovalo Jugoslávii kvůli Kosovu

V jihosrbské provincii Kosovo vládlo napětí již od roku 1981. Souviselo mimo jiné s prudkým nárůstem počtu albánského obyvatelstva (z 646 604 osob podle sčítání v roce 1961 na 916 168 o deset let později, 1 226 736 roku 1981 a 1 596 072, což představovalo 81,6 procenta kosovské populace, podle posledního sčítání konaného v Jugoslávii roku 1991). Naopak počet Srbů zde klesl z 227 016 v roce 1961 na 194 190 roku 1991 (pouhých 9,9 procenta obyvatelstva). Pro srbskou menšinu se již dávno před válkou stávalo Kosovo nebezpečnou zemí.

Separatistické tendence nabírají na síle

Hospodářský marasmus, do něhož se Jugoslávie po smrti uznávaného vůdce Josipa Broze Tita v roce 1980 stále hlouběji propadala, podnítil odstředivé tendence. Od federace se postupně odtrhly Slovinsko i Chorvatsko. Jejich příkladu následovalo tradičně neklidné Kosovo vyhlášením republiky v roce 1990. V referendu z 30. září 1991 se 99 procent hlasujících rozhodlo pro vytvoření samostatného státu, což však bylo podle jugoslávské ústavy nelegální (tady se přímo vnucuje paralela s Katalánskem, jež potvrzuje známý fakt, že když dva dělají totéž, není to totéž). Nezávislé Kosovo tudíž nikdo neuznal. Vláda Slobodana Miloševiće odpověděla zavedením centrální správy a okleštěním pracně budované autonomie albánské většiny.

Jak vypadalo zakázané porno na pohlednicích z 20. let minulého století, budete se divit

Fotogalerie

Jenže kromě Kosovské republiky vznikla také Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK), nesoucí všechny znaky teroristické organizace. K prvnímu střetu mezi ní a jugoslávskou policií došlo 22. dubna 1996. Toto datum pokládají srbští historici za počátek kosovské války.

Konflikt bobtná

UÇK získala v roce 1997 na území nejchudší jugoslávské oblasti moc. Politický boj proti Srbům, ale i Albáncům podporujícím srbskou správu přerostl v prosinci téhož roku v sérii ryze teroristických útoků proti zdejším policejním stanicím.

Jugoslávská vláda se pochopitelně nehodlala Kosova vzdát, a proto sem povolala armádu, která na celém teritoriu zahájila bojové operace, což však mělo opačný účinek, neboť na stranu UÇK se přidávalo stále více Albánců. Je třeba zdůraznit, že teroru vůči civilistům a vyhánění obyvatel z jejich domovů se dopouštěly obě strany, ačkoli Západ obviňoval výhradně Srby a neuvěřitelně nafukoval počty albánských obětí (až na sto tisíc!). Situace se zhoršovala natolik, že se jí v září 1998 zabývala Rada bezpečnosti OSN. Třináctého října se americký vyjednávač Richard Holbrooke sešel s Miloševićem a předal mu ultimátum požadující uzavření příměří a stažení armády z Kosova. Milošević ve snaze vyhnout se válce se západním společenstvím učinil dílčí ústupky.

Masakr záminkou k intervenci

Šestnáctého ledna 1999 bylo v Raçaku podle Albánců pobito 40 až 45 civilistů, což vedlo k nátlaku Západu na Jugoslávii, aby stáhla armádu z Kosova. Srbové, ale i někteří jejich sympatizanti považovali celý incident za zinscenovaný.

Šestého února začala na zámku Rambouillet ve Francii jednání mezi Albáncem Ibrahimem Rugovou a Srbem Miloševićem, jež zkrachovala na neústupnosti Albánců, kteří odmítli nabízenou širokou autonomii a chtěli výhradně nezávislost. Dvaadvacátého března se Holbrooke setkal s Miloševićem v Bělehradě a předložil mu požadavky, jaké se zpravidla dávají poraženým, což Milošević pochopitelně odmítl. Dva dny poté zahájilo NATO operaci „Spojenecká síla“, vedenou výlučně letecky. Jelikož použití síly v Radě bezpečnosti vetovaly Rusko a Čína, šlo o válku nelegální, a navíc s velmi problematickými výsledky. Poprvé za dobu své existence NATO rozpoutalo agresívní válku proti státu, jenž nikterak neohrožoval ani jednoho jeho člena. Bombardování sice způsobilo obrovské škody beztak churavému jugoslávskému hospodářství, ale vojenské výsledky nelze pokládat za oslnivé. Jugoslávci se projevili jako mistři v umísťování maket letadel a tanků, jejichž zásahy NATO triumfálně vydávalo za úspěch. Intervence Severoatlantické aliance znásobila utrpení albánských obyvatel, jež Srbové v květnu masově vyháněli. Během války jich z Kosova uprchlo na dvě stě tisíc.

Český samuraj hodnotí seriál Šógun: Zbroje i zbraně jsou precizní, krutost odpovídá, Toranaga byl tlustší

Rozhovory

A co na to Češi?

Je všeobecně známo, že již v dobách Rakousko-Uherska a Československa naši občané pociťovali velmi vřelé sympatie k Jihoslovanům (Jugoslávcům). Když NATO zahájilo bombardování Svazové republiky Jugoslávie a Češi nemohli přeslechnout, jak přes jejich území přelétají alianční bombardéry, aby rozsévaly smrt a zkázu v této zemi, mnozí to nesli velice nelibě. Tehdejším předsedou vlády byl budoucí dvojnásobný prezident Miloš Zeman. V květnu 2021 se srbskému prezidentovi Aleksandru Vučićovi omluvil za alianční bombardování, požádal srbský národ o odpuštění, a zřejmě aby si vylepšil vlastní nepříliš čisté svědomí, vyznamenal srbského prezidenta Vučiće naším nejvyšším vyznamenáním – Řádem bílého lva první třídy.

Příměří a ztráta Kosova 

Desátého června Jugoslávci uzavřeli s NATO příměří. O dva dny později byla jihosrbská provincie na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 spravována Misí Spojených národů v Kosovu (UNMIK). V naprostém rozporu s ujišťováním západních představitelů došlo později k odtržení Kosova a vyhlášení jeho nezávislosti, již uznaly 102 členské státy OSN.

I po pětadvaceti letech však zůstává Balkán tradičním sudem se střelným prachem. Kosovo trápí vysoká nezaměstnanost a neradostné vyhlídky do budoucnosti. Jugoslávská federace se definitivně rozpadla a malé a chudé Srbsko se z mocenského hlediska propadlo na horší pozici než po obou vyhraných balkánských válkách z let 1912 a 1913.

Sporné výsledky 

Spojenci údajně zničili 77 procent pevných a 15 procent pohyblivých stanovišť jugoslávské protivzdušné obrany, 69 procent letounů (10 strojů) MiG-29, 40 procent dalších bojových letadel (přes sto strojů), většinu hlavních silnic v Kosovu, 34 silničních a 11 železničních mostů, 14 velitelských objektů, všech devět letišť utrpělo škody a jejich operační kapacita klesla na 69 procent původního stavu. Dále zničili 694 kusů vojenské techniky, z toho 492 tanků, obrněných transportérů a děl, což představovalo 40 procent veškeré jugoslávské těžké techniky, a všechny rafinérie. NATO odhadovalo ztráty jugoslávských sil na 5000 mrtvých a více než 10 000 raněných. Bombardování usmrtilo přibližně 1200 civilistů. Vlastní ztráty Severoatlantická aliance vyčíslila na jeden „neviditelný“ bombardér F-117A, dva americké bitevní vrtulníky AH-64 Apache (dva členové osádky zahynuli), dva bojové letouny (F-16 a Harrier) a několik bezpilotních výzvědných letounů.

Jinak to ovšem viděli protivníci. Prezident Svazové republiky Jugoslávie Slobodan Milošević 10. června 1999, v den ukončení bojových operací, oznámil, že zahynulo 462 jugoslávských vojáků a 114 policistů. Náčelník generálního štábu jugoslávské armády Dragoljub Ojdanić řekl 21. července téhož roku, že jedenáctitýdenní bombardování jeho země si vyžádalo 524 mrtvých jugoslávských vojáků.

Dne 16. září 1999 prohlásil americký generál Wesley Clark, vrchní velitel NATO v Evropě, že zvláštní vyhodnocovací tým Severoatlantické aliance v čele s americkým generálem Johnem Corleym po více než dvouměsíční práci dospěl k závěru, že letouny NATO během 78 dnů vzdušných úderů proti jugoslávským silám v Kosovu zasáhly nade vši pochybnost 93 tanků, 153 obrněných transportérů, 339 jiných vojenských vozidel a 389 děl a houfnic. Z toho jasně vyplývá, že první odhady NATO, totiž 110 zničených tanků, 210 transportérů, 450 děl a houfnic, byly nadsazené.

Naproti tomu velitel jugoslávské Třetí armády, bránící Kosovo, generál Nebojša Pavković tvrdil, že NATO zasáhlo pouze 13 tanků (činitelé Severoatlantické aliance skutečně našli v Kosovu po jeho vyklizení jugoslávskou armádou jenom 14 zničených tanků, což je vzhledem k intenzitě náletů žalostně málo, šest obrněných vozidel a 27 děl), zatímco Jugoslávci mu sestřelili 47 letounů.

Legendární "embéčko" zahájilo éru škodovek s motorem vzadu a pohonem zadních kol

Historie

Kolik lidí zahynulo?  

Dosud nejobsažnější a nejpreciznější studii o tomto konfliktu připravilo v říjnu 2008 nevládní sdružení Fond pro humanitární právo. Studie evidovala celkem 13 472 obětí na území Kosova od ledna 1998 do prosince 2000. Podle Kosovské pamětní knihy, představené v Bělehradě 24. července 2012, si kosovská válka vyžádala 13 421 obětí, z nichž nejvíce – 10 533, tj. 78 procent – připadlo na Albánce, 2238 (17 procent) na Srby, 123 (jedno procento) na Romy, 100 na Bosňáky a 424 na ostatní národnosti, celkem po odečtení Srbů 11 183 zahynulých. Tato čísla nezahrnují oběti mimo Kosovo, tedy ve vlastním Srbsku a ve Vojvodině, během intervence NATO. Pokud bychom je připočetli (nejméně 488 až 527 zahynulých civilistů) k výše zmíněným 576 příslušníkům jugoslávských ozbrojených sil (v roce 2012 bělehradské rádio B92 uvedlo 1031 mrtvých), dospěli bychom k souhrnnému počtu 3302 a 3796 mrtvých na jugoslávské (srbské) straně.

Je třeba dodat, že ze všech čtyř jugoslávských válek, jež se odehrály v 90. letech minulého století, jsou údaje o počtu obětí té poslední, kosovské, trvající s různou intenzitou tři roky, nejméně jisté, neboť dlouho neexistovaly žádné přesné studie či ankety, jež by mohly potvrdit přesná čísla.  

Sestřely dosažené NATO během operace „Spojenecká síla“

Letouny NATO sestřelené Jugoslávci během operace „Spojenecká síla“